V tom se zvláště politická elita ani náhodou nedokáže srovnat: jedni by nejraději k Číně, druzí opačně, jedni k Evropské (již skoro) mumii, druzí ani náhodou, buď k Srbsku nebo Kosovu, Moskvě nebo Kyjevu, Londýnu nebo Paříži, Koněvu nebo Churchillovi. Střídající se VIP páni ministři zahraničí se šprajcují s pevně usazeným panem prezidentem zcela zapomínajíce, že také on je VIP, jejich Velmi inteligentní protivník.

Nebýt těchto námětů, sporů, hádek a dohadů sociální sítě by chřadly, až skomíraly. Zneuznat a zpochybnit dodatečně úlohu jednoho maršála (se slavnou sovětskou vojenskou minulostí), či vznik jednoho státečku (s pochybnou americkou vojenskou současností)? Já když slyším Kosovo, vybaví se mi pan Smrtka z Cimrmanovy hry Posel z Liptákova a hned mě z toho přeběhne mráz po zádech. Má být Čína jenom jedna, nebo se má, pro naše potěšení, rozpadnout jako Jugoslávie? Když může být obří Grónsko autonomní součástí malého Dánského království, proč by nemohla/musela mít velká lidová republika Čína svůj menší lidový ostrov? Ale co je nám vlastně do toho?