Ale to není filipika proti samotným demonstracím, nechť jsou spánembohem jakékoli, jsou-li požehnané našimi moudrými úřady. Svobodu shromažďování a projevu jsme si vycinkali před třiceti lety, tak si toho teď užívejme. Demonstrujme, co se do nás vejde, kdykoli, kdekoli, proti všemu a za všechno. Proti vydávání majetku potomkům německé šlechty, Sparty Křetínskému a TV Barrandov Číňanům. Proti všem názorům a lidem, jež se nám nelíbí, proti úrovni televizních seriálů, proti politikům, kteří se nedokážou vyjadřovat tak jemně spisovně, jako našinec na sociálních sítích. Demonstrujme proti demonstracím, taky proti obohacování jaderného paliva izotopem 235 či naší společnosti prvky laskavého islámu. A taky pro vydání toho oligarchického Slovačiska české spravedlnosti. Vše povoleno.

Demonstrujme kdekoli, avšak jenom ne na Václavském náměstí. Ne proto, abychom případně čímkoli znesvětili posvátný střed města, které je středem české země, jež je středem Evropy. Především proto, že tak neuvěřitelně zranitelné nepřehlédnutelné davy občanstva jakéhokoli složení pod kopím sv. Václava jsou odjištěnou rozbuškou číhající časované bomby, ohrožující celou společnost. Uvědomil jsem si to se staženým hrdlem u záběrů pořízených z nejvyšších oken okolních domů či teras paláců. Fotografující fotografové, novináři zachycující letmé dojmy z ptačí perspektivy, upřímně se bavící čumilové pod slunečníkem u drinku a cikárka, dalekohledem lovící v lidské mase tváře známých jednotlivců.

Kdo z mužů absolvoval ve svém jinošství délkou v podstatě nesmyslnou dvouletou prezenční službu (netýká se džentlmenů narozených mezi léty 1972 až 2000, tedy po polistopadovém zrušení povinné vojny a dnes tím pádem zcela neschopných udělat cokoli pro obranu své země či vlastní rodiny) a kdo se – jako já – zúčastnil nejrůznějších vojenských akcí od každodenních přes nejrůznější střelby, posádkové poplachy až po masívní fingovaný útok milovické 115. tankové divize na západní hranici, sloužící k zastrašení na druhé straně sídlících imperialistických podněcovatelů války, leccos zažil. Třeba když při nočním cvičení z několikametrové vzdálenosti zažil explozi tzv. dělbuchu či slepého granátu, snadno si minimálně cvrnkl do maskáčů. Byla to totiž vždycky pěkná šlupička bojové náhražky vůbec ne nevinné: při nešikovné manipulaci dokázala připravit o prsty i zrak.