Byl jsem ve svém životě předsedou dvou politických stran s velkou politickou minulostí. V obou těchto stranách, jak u sociálních demokratů, tak u národních socialistů, jsem měl možnost se seznámit s pamětníky únorového komunistického převratu v roce 1948 (shodou okolností proběhl rovněž 25.února).

Staří národně socialističtí pamětníci mně popisovali, jak do redakce jejich stranického deníku Svobodné slovo vtrhli v průběhu puče komunistické bojůvky a s kolaboranty mezi pracovníky tiskárny se postarali o to, aby v klíčových dnech únorové krize v roce 1948, kdy šlo o budoucí charakter čs. státu, vůbec nevyšlo Svobodné slovo. A jiní výtečníci, dodavatelé novinového papíru se postarali, aby Slovo nedostalo dodávky potřebného papíru...

V sociální demokracii se tehdy bojovalo o ústřední sekretariát a věrní sociální demokraté byli vytlačeni z tehdejší budovy ústředního sekretariátu sociální demokracie komunistickými bojůvkami. Velmi živě a velmi plasticky mi tuto situaci popisoval jeden z mých předchůdců ve funkci předsedy ČSSD, můj osobní přítel Jiří Horák. Samozřejmě, že Právo lidu, tiskový orgán ČSSD, již po tomto zásahu politické lůzy vycházel v ochočené verzi hodné "obrozeného" partnera komunistů. Prostě se svobodou slova se dá zatočit různými způsoby.