Jiří Paroubek: Stálo to za rozpočtové provizorium?

Základní otázkou je, zda ministr financí Stanjura dodržel zadání, které dostal, tedy snížit výdaje státního rozpočtu o nejméně 80 mld. korun.

V několika svých článcích a veřejných vystoupeních jsem se vyjadřoval, že snížit provozní výdaje státu, které představují maximálně cca 400 mld. Kč ze státního rozpočtu o cca 80 mld. Kč, tedy o pětinu, je prakticky nemožné. A vlastně ani papírově, jak nám ukazuje Stanjurův rozpočet, to nebylo proveditelné. A tak ti, kdo snižovali výdaje státu, na to šli od lesa. Zdravotní pojišťovny si v předchozích letech vytvořily finanční rezervy, tak proč by se zvyšovaly platby za státní pojištěnce – a už máme ušetřeno 14 mld. korun. Tedy tím, že někdo dobře hospodařil, se vlastně potrestá…

Vláda sáhla dokonce do investic a snížila je o 15 mld. korun. Řada z těchto snížení je diskutabilní, ale např. snížení rozpočtu na armádu o 5 mld. korun dokonce i já vítám.

Problematické bude, zda se nákupčím vlády podaří zakoupit levněji energii a služby o 13 mld. korun tak, jak to namaloval Stanjura do nového rozpočtu.

A protože se státní zaměstnanci nemohou bránit a jsou trochu zastrašeni vybubnovaným záměrem vlády, že se budou snižovat jejich počty, nebudou zajisté protestovat proti snížení reálných mezd, ke kterému u nich dojde. Pokud inflace letos dosáhne třeba 10%, bude to při nulovém růstu nominální mzdy znamenat, že reálné mzdy většiny státních zaměstnancům poklesnou až o desetinu. Jsou ovšem kategorie zaměstnanců, které na tom budou lépe, např. zdravotníci (růst o 6% nominálně) a učitelé (nominální růst o 2%).

Poklesem reálných příjmů tak budou zasaženy významné části střední třídy, což se projeví poklesem poptávky za zbytné či víceméně zbytné potřeby, služby a zboží. Nižší nákupy se negativně promítnou pochopitelně také do spotřeby obyvatelstva, tedy do tvorby HDP.

Předchozí vlády ČSSD a hnutí ANO, tedy Sobotkova a Babišova, šly jinou cestou. Stagnaci, respektive pokles hospodářství, zaviněný škrtací rozpočtovou mánií Nečasovy vlády, přetavily v růst HDP a až do roku 2019 v nevídaný pokles státního dluhu.

V hlavách vůdců české pravice se však v oblasti ekonomické politiky objevují tytéž tendence, které přivedly k debaklu Topolánkovu a po ní i Nečasovu vládu.

Když se dívám na to snížení výdajů o 77 mld. korun, tak je to vlastně skutečné jen p několika snížení výdajových položek jen u energie a služeb, platů veřejných zaměstnanců a neinvestičních dotací firmám (v souhrnné výši 29 mld. korun). Kdyby si ministr financí nepomohl trikem (snížením investic a plateb za státní pojištěnce), svůj slib na snižování výdajů státu by vláda ani formálně nesplnila.

Vláda vykouzlila dodatečné příjmy v rozpočtu ve výši 62 mld. Kč, které vyplývají z očekávaného dopadu inflace do růstu příjmů státu. Z této částky pak třetinu (21 mld. Kč) použila na pokrytí valorizace důchodů v polovině tohoto roku (o 21 mld. Kč).

Tak tedy máme nyní nový státní rozpočet, což je výsledek kutění ministra financí a jeho kolegů ve vládě, který je o více než 100 mld. korun nižší než byl ten původní, vyšlý z dílny vlády A. Babiše.

Nazvat takovýto rozpočet protiinflační, je opravdu velice odvážné a vlastně se toto tvrzení míjí s pravdou. Připomeňme, že ve svém programu vláda uvažuje o postupném snižování schodku státního rozpočtu v jednotlivých letech až na úroveň 3% podílu z HDP v posledním roce svého fungování, tedy v roce 2025. Jinak řečeno, žádná rozpočtová hitparáda. Fialova vláda, pokud vůbec vydrží do konce volebního období, vyrobí za čtyři roky schodky v souhrnném objemu 800 mld. až 1 bilion Kč.

Podívejme se ještě, co nám vyrobila v minulém týdnu ČNB.

Vedení ČNB dokázalo dotlačit základní bankovní sazbu zvýšením o 75 bazických bodů na 4,5%. Vedení ČNB se domnívá, zřejmě na základě nějakých hodně sofistikovaných propočtů, že inflace u nás je z 50% vnesená a z 50% ovlivněná vnitřními faktory. A Fialova vláda vděčně na tuto nahrávku na smeč ještě doplňuje, že je to vlastně „Babišova drahota“. Je to nekorektní a rád bych proto viděl algoritmus výpočtu – pokud to není tajné, podobně jako důkazy k Vrběticím – který by to dokazoval.

ČNB jako by přehlížela, že meziročně dochází ve světě k opravdu skokovému nárůstu cen řady významných komodit, což se pochopitelně promítá do výrobních nákladů českých firem. Ohromné nárůsty cen zaznamenává meziročně ropa (jak evropská Brent, tak americká WTI) s hodnotami přes 60%. To je opravdu dramatický skok, který se dennodenně promítá do ceny pohonných hmot, ale také topných olejů a dalších derivátů vyráběných z ropy. A ropa nezadržitelně směřuje, i díky usměrňování situace ze strany OPEC a Ruska, k cenám kolem 100 dolarů za barel. Rovněž ceny plynu meziročně vzrostly téměř o 90%.

Prováděl jsem tato porovnání cen komodit meziročně ke konci ledna 2022, srovnával jsem je se stejným obdobím loňského roku.

Pochopitelně, že rostoucí ceny plynu i ropy se promítají do cen elektrické energie.

Ceny klíčových komodit pro energetiku i pro průmysl tedy razantně rostou. Týká se to také cen průmyslových kovů.

Pokud jde o potravinářskou výrobu, velký dopad zejména v potravinářském průmyslu má meziroční růst cen pšenice o více než pětinu. S výjimkou cen kakaa a hovězího masa vlastně rostou ceny všech ostatních zemědělských komodit, počínaje cukrem (o 15%), přes kávu až po vepřové maso ad..

V situaci, kdy vláda negativně ovlivní spotřebu obyvatelstva, která byla v posledních letech dynamickou složkou tvorby HDP, bude problém zesilován ještě „protiinflačním“ tlakem ČNB. Tento tlak si banka představuje tak, že zdraží úvěry.

Bankovní sektor zaznamenává meziročně velmi slušné nárůsty zisků. A nikoho nenapadne, že by se touto svou prosperitou měl podílet na stabilizaci veřejných financí (vláda zcela vyloučila jakékoliv navýšení daní a tedy i zavedení bankovní daně).

Razantně se zvýší ceny hypoték, respektive úroková míra z nich. Kombinací růstu výdajů obyvatelstva na pohonné hmoty, potraviny a energie a růstem cen obsluhy dluhů (růst úroků z hypoték) se dostanou do významných finančních problémů celé kategorie obyvatelstva ze středních vrstev. Pochopitelně nemluvě o těch nízkopříjmových. Takovým domácnostem vláda poskytla danajský dar. Mohou si požádat o zvýšení příspěvku na bydlení – vláda s tím dokonce počítá i navýšením příslušné položky státního rozpočtu o 3 mld. korun – ale zpracování této žádosti je tak administrativně náročné, že jej mnoho babiček a dědečků prostě nezvládne. Ale dopad růstu cen energií do životních nákladů bude mnohem vyšší, než si současná vláda maluje. Nebude zdaleka omezen jen na nejchudší část obyvatelstva. Bohužel také na významné části střední třídy.

Jinak řečeno, české občany, s výjimkou té příjmově nejsilnější části společnosti, čeká velmi nepříjemný rok. Budou jim vesměs klesat reálné příjmy a tedy i životní úroveň.

Snížení rozpočtových výdajů může nepříjemně dopadnout na určité vrstvy občanů. Tunel na zdravotní pojišťovny může dopadnout na každého pacienta. A samozřejmě, že státní zaměstnanci nebudou nadšení. Ostatně znají už své Pappenheimské, tedy strany české pravice. Ty nechaly úředníky veřejné správy zdeptat platově vždycky. Tedy jak za vlády Topolánkovy, tak Nečasovy. Nyní v této politice jen pokračují. Státní úředníci se ale bránit nebudou.

Bránit se budou ale odboráři a také profesní organizace lékařů, dále zemědělci s velkou výměrou pozemků a postupně se ukážou ještě další nespokojenci. Mezi těmi budou nepochybně také lidé, kterým bude unikat státní podpora plynoucí ze zvýšeného příspěvku na bydlení, jehož administrativní zpracování je pro běžného občana nesrozumitelné.

Jiří Paroubek

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.