Jiří Pehe: Rozhořčení nechtějí revoluci. Zatím

22.10.2011 9:49

Společným mottem celosvětových demonstrací proti hamižnosti velkého kapitálu a privatizaci demokracie jsou požadavky, které bychom mohli parafrázovat—v narážce na sociální kvas v roce 1968—slovy „kapitalismus s lidskou tváří“.

Jiří Pehe: Rozhořčení nechtějí revoluci. Zatím
Foto: Hans Štembera
Popisek: Jiří Pehe

Většina demonstrujících nevolá po zničení trhu, masivním znárodňování, vládě silné ruky, a podobných opatřeních, která jim podsouvají ti, kdo straší oživováním duchů marxismu. „Rozhořčení" převážně volají jen po rovnoměrnější distribuci bohatství, přísnější regulaci finančních trhů, a po opatřeních, která by vysvobodila demokracii z moci peněz a systémové korupce.

Není to hnutí lidí prý rozmazlených sociálním státem, kteří nechtějí přijmout, že některé nákladné sociální programy si chudnoucí západní demokracie nemohou už dovolit, jak poněkud zlomyslně argumentují neoliberální kritici. Většina „rozhořčených", alespoň ústy svých mluvčích, jak se zdá, docela dobře chápe, že nadešla doba dát státní finance do pořádku.

Co už chápou méně, je, proč je hlavní břemeno utahování opasků na středních vrstvách v situaci, kdy dvě procenta nejbohatších lidí vlastní přes polovinu celosvětového majetku, a deset procent nejbohatších vlastní více než čtyři pětiny majetku. A proč po krizi v roce 2008, kterou způsobila primárně neodpovědnost finančního kapitálu, nadále bohatnou bohatí, zatímco ti ostatní chudnou a platí v podobě drastických opatření, jako je ztráta domovů.

Stejně iritující je skutečnost, že ačkoliv demokracie je teoreticky vládou lidu, její chod stále více určují peníze, takže ti nejbohatší mají na demokratický proces neúměrný vliv, často s pomocí velmi neprůhledných praktik. „Rozhořčení" protestují právě proti této oligarchické povaze současné demokracie. V podstatě žádají, použijeme-li další narážku na rok 1968, aby se "ztracená vláda věcí jeho zpět k lidu navrátila".

Praxe některých států přitom ukazuje, že „kapitalismus s lidskou tváří" je možný, a že posiluje demokracii. Krizi nejlépe přestály skandinávské státy, v nichž nikdo nevolá po drastickém omezování již beztak silných sociálních států, založených na vysokých mírách zdanění a přerozdělování bohatství. Jsou to právě tyto státy, které se opakovaně umisťují na prvních místech v hodnocení kvality života, demokratických institucí nebo sociální důvěry.

Neoliberální ideologie ale žene zbytek demokratického světa opačným směrem. Pokud politici západních demokracií, které jsou stále více v zajetí velkého kapitálu, zatím v podstatě velmi umírněné požadavky „rozhořčených" nevyslyší, existuje v příštích letech bohužel velký potenciál pro poměrně ničivou vlnu antikapitalistického hnutí, která by s sebou mohla spláchnout i liberální demokracii.

Psáno pro Právo, 21.10.2011. Vyšlo na blogu aktualne.centrum.cz. Publikováno se souhlasem autora.

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: Jiří Pehe

Mgr. Lucie Potůčková byl položen dotaz

Jak je to s tou výjimkou?

I kdybysme pro teď měli výjimku z migračního paktu. Na jak dlouho by platila? Jak dlouho předpokládáte, že tu budou uprchlíci z Ukrajiny? Co když se z nich po čase stanou občané ČR? A proč bysme měli mít výjimku zrovna my, když uprchlíci (ne třeba z Ukrajiny) jsou i v jiných státech, ale třeba Ukraj...

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Jan Campbell: K věčnému míru

11:24 Jan Campbell: K věčnému míru

V mnoha zemích na světě, nehledě na harašení zbraněmi, tisknutí bezcenných dolarů a euro, dodávek zb…