Na počátku padesátých let přišly západní státy na to, že plánované hospodářství není tak špatná myšlenka a zvláště na nadnárodní úrovni by měla odstranit mezinárodní spory a přinést stabilitu trhu. (K tomuto účelu bylo v komunistické formě založeno již v roce 1949 RVHP). Po úvodní dvoukomoditní smlouvě založené v roce 1952 a nazvané Evropské společenství uhlí a oceli přišla na řadu širší integrace v podobě Evropského hospodářského společenství (EHS).

Když ptáčka lapali…

Schengenskou smlouvou podepsanou v roce 1985 a konkretizovanou v roce 1990 byla přijata hospodářská opatření k posílení jednotného trhu Evropy. Byl usnadněn volný pohyb osob, kapitálu a služeb. Až do ratifikace Lisabonské smlouvy by tato smlouva byla akceptovatelná i pro Česko. Pronárodní legislativou bychom mohli držet „západ“ na uzdě v jejich bezuzdné expanzi. To se ale bohužel nestalo. Na volný pohyb osob nás Východoevropany nalákali a o tom zbytku jsme měli jen matné informace. V parlamentu navíc seděli diletanti poplatní Bruselu.

Kdyby byl Lisabon, co jsou Vodňany

Lisabonská smlouva je mezinárodní smlouva, jejímž cílem bylo především reformovat instituce mezitím vzniklé Evropské unie a její fungování. Byla podepsána 13. prosince 2007 v Lisabonu, Českou republikou byla ratifikována 3. listopadu 2009 a vstoupila v platnost 1. prosince 2009. Lisabonskou smlouvou se ovšem zásadně mění celková politická i hospodářská situace v Evropě. Podotýkám, že Česko vstoupilo do EU v roce 2004, tedy před Lisabonem a mohlo se nastávajícímu diktátu Evropské komise vyhnout. Řada politiků jak u nás, tak v Evropě kritizovala Lisabonskou smlouvu, protože představuje pouze kosmetickou úpravu neschválené Ústavy EU, kterou odmítly Nizozemsko a Francie v referendech. Obsah smlouvy byl následně během německého předsednictví v Radě v roce 2007 s ohledem na požadavky těchto dvou zemí transformován do klasické novelizace stávajícího smluvního rámce s vynecháním některých ústavních znaků. Evropští politici tuto skutečnost otevřeně přiznávají. Podle Lisabonské smlouvy se při hlasování v Radě zavádí tzv. systém dvojí většiny. Pro přijetí rozhodnutí se tak musí vyslovit 55 % členských států, které tvoří současně 65 % obyvatel EU. Podle kritiků tak mohou čtyři velké země EU (Německo, Francie, Itálie a Velká Británie) zablokovat rozhodnutí Rady. Naopak jim stačí podpora jedenácti libovolně malých států, aby bylo přijato rozhodnutí.

Jen dva prstíčky strčíme. A pak oba pařáty!

Nový je i fakt, že Lisabonská smlouva definuje mechanismy, které dávají EU možnost získávat nové pravomoce a rušit právo veta v dalších oblastech bez další ratifikace. Tomuto rozšíření však může zabránit parlament kteréhokoliv členského státu, pokud do šesti měsíců od obdržení plánované modifikace vysloví svůj nesouhlas (viz třetí pododstavec odstavce 7 článku 48 Smlouvy o Evropské unii). Ale kdo to kdy udělal? Nikdo! Všechny české parlamentní politické strany v roce 2009 s výjimkou KSČM Lisabonskou smlouvu více či méně podporovaly a schválily. Prezident Václav Klaus Lisabonskou smlouvu odmítal od počátku ratifikace do konce svého mandátu v roce 2013. Nakonec ji ovšem na nátlak ostatních politiků podepsal. Lisabonská smlouva dále rozšiřuje tzv. „doložku flexibility“ (dnes čl. 352 SFEU), která umožňuje Radě na návrh Komise a po obdržení souhlasu Evropského parlamentu jednomyslně přijmout vhodná opatření k dosažení cílů Unie i v případě, že Smlouva k tomu nedává Unii nezbytnou pravomoc.

Vládni, Británie! Neboj se…

Tím se dostáváme k jádru dnešního problému, tj. k brexitu. Britové jako první vyjádřili svůj odpor k zbytečnému zasahování do vnitřních záležitostí své země. Kromě toho stávající podoba EU jim spíše škodí nejen obchodní legislativou, ale především volným pohybem osob. EU prostě nesplňuje potřeby prostých občanů, ale zajišťuje prostřednictvím svých orgánů potřeby korporací. Proto již v červnu v roce 2016 v referendu schválili Britové vystoupení z EU. Jaký cirkus s nimi již tři roky dělá Brusel, je patrné ze všech stran. Hrozí se jim hospodářskými sankcemi, miliardovými platbami za vystoupení, neústupností od Bruselem navržené smlouvy, korupcí opozičních členů britského parlamentu a rozličnými pomluvami. Formální možnost vystoupení Británie z EU je proto silně omezena stálými obstrukcemi Bruselu. Táhne se to již tři roky a Evropská komise dělá celou dobu potíže, jen aby se vystoupení Británii zamezilo nebo alespoň znepříjemnilo. Vlastní poslanci Británie přitom hrozí Johnsonovi vězením. Teresa Mayová fungovala coby premiérka jenom jako stafáž Bruselu – sama byla proti brexitu. Takže je otázka, jestli vše Boris Johnson ustojí a dotáhne do konce. Vzhledem k tomu, že má Británie dobré vazby na Commonwealth i USA, nebojím se o jejich budoucnost. Skeptiky odhadovaný pokles HDP Velké Británie o jedno procento nic neznamená. Boris Johnson prohlásil: „Existence jednotného trhu a vystoupení Velké Británie z Evropské unie se nevylučují.“