Karel Janko: Czexit! Vytvořme novou unii od Baltu až po Jadran. Ale bez těch bruselských rypáků

Na počátku padesátých let přišly západní státy na to, že plánované hospodářství není tak špatná myšlenka a zvláště na nadnárodní úrovni by měla odstranit mezinárodní spory a přinést stabilitu trhu. (K tomuto účelu bylo v komunistické formě založeno již v roce 1949 RVHP). Po úvodní dvoukomoditní smlouvě založené v roce 1952 a nazvané Evropské společenství uhlí a oceli přišla na řadu širší integrace v podobě Evropského hospodářského společenství (EHS).

Když ptáčka lapali…

Schengenskou smlouvou podepsanou v roce 1985 a konkretizovanou v roce 1990 byla přijata hospodářská opatření k posílení jednotného trhu Evropy. Byl usnadněn volný pohyb osob, kapitálu a služeb. Až do ratifikace Lisabonské smlouvy by tato smlouva byla akceptovatelná i pro Česko. Pronárodní legislativou bychom mohli držet „západ“ na uzdě v jejich bezuzdné expanzi. To se ale bohužel nestalo. Na volný pohyb osob nás Východoevropany nalákali a o tom zbytku jsme měli jen matné informace. V parlamentu navíc seděli diletanti poplatní Bruselu.

Kdyby byl Lisabon, co jsou Vodňany

Lisabonská smlouva je mezinárodní smlouva, jejímž cílem bylo především reformovat instituce mezitím vzniklé Evropské unie a její fungování. Byla podepsána 13. prosince 2007 v Lisabonu, Českou republikou byla ratifikována 3. listopadu 2009 a vstoupila v platnost 1. prosince 2009. Lisabonskou smlouvou se ovšem zásadně mění celková politická i hospodářská situace v Evropě. Podotýkám, že Česko vstoupilo do EU v roce 2004, tedy před Lisabonem a mohlo se nastávajícímu diktátu Evropské komise vyhnout. Řada politiků jak u nás, tak v Evropě kritizovala Lisabonskou smlouvu, protože představuje pouze kosmetickou úpravu neschválené Ústavy EU, kterou odmítly Nizozemsko a Francie v referendech. Obsah smlouvy byl následně během německého předsednictví v Radě v roce 2007 s ohledem na požadavky těchto dvou zemí transformován do klasické novelizace stávajícího smluvního rámce s vynecháním některých ústavních znaků. Evropští politici tuto skutečnost otevřeně přiznávají. Podle Lisabonské smlouvy se při hlasování v Radě zavádí tzv. systém dvojí většiny. Pro přijetí rozhodnutí se tak musí vyslovit 55 % členských států, které tvoří současně 65 % obyvatel EU. Podle kritiků tak mohou čtyři velké země EU (Německo, Francie, Itálie a Velká Británie) zablokovat rozhodnutí Rady. Naopak jim stačí podpora jedenácti libovolně malých států, aby bylo přijato rozhodnutí.

Jen dva prstíčky strčíme. A pak oba pařáty!

Nový je i fakt, že Lisabonská smlouva definuje mechanismy, které dávají EU možnost získávat nové pravomoce a rušit právo veta v dalších oblastech bez další ratifikace. Tomuto rozšíření však může zabránit parlament kteréhokoliv členského státu, pokud do šesti měsíců od obdržení plánované modifikace vysloví svůj nesouhlas (viz třetí pododstavec odstavce 7 článku 48 Smlouvy o Evropské unii). Ale kdo to kdy udělal? Nikdo! Všechny české parlamentní politické strany v roce 2009 s výjimkou KSČM Lisabonskou smlouvu více či méně podporovaly a schválily. Prezident Václav Klaus Lisabonskou smlouvu odmítal od počátku ratifikace do konce svého mandátu v roce 2013. Nakonec ji ovšem na nátlak ostatních politiků podepsal. Lisabonská smlouva dále rozšiřuje tzv. „doložku flexibility“ (dnes čl. 352 SFEU), která umožňuje Radě na návrh Komise a po obdržení souhlasu Evropského parlamentu jednomyslně přijmout vhodná opatření k dosažení cílů Unie i v případě, že Smlouva k tomu nedává Unii nezbytnou pravomoc.

Vládni, Británie! Neboj se…

Tím se dostáváme k jádru dnešního problému, tj. k brexitu. Britové jako první vyjádřili svůj odpor k zbytečnému zasahování do vnitřních záležitostí své země. Kromě toho stávající podoba EU jim spíše škodí nejen obchodní legislativou, ale především volným pohybem osob. EU prostě nesplňuje potřeby prostých občanů, ale zajišťuje prostřednictvím svých orgánů potřeby korporací. Proto již v červnu v roce 2016 v referendu schválili Britové vystoupení z EU. Jaký cirkus s nimi již tři roky dělá Brusel, je patrné ze všech stran. Hrozí se jim hospodářskými sankcemi, miliardovými platbami za vystoupení, neústupností od Bruselem navržené smlouvy, korupcí opozičních členů britského parlamentu a rozličnými pomluvami. Formální možnost vystoupení Británie z EU je proto silně omezena stálými obstrukcemi Bruselu. Táhne se to již tři roky a Evropská komise dělá celou dobu potíže, jen aby se vystoupení Británii zamezilo nebo alespoň znepříjemnilo. Vlastní poslanci Británie přitom hrozí Johnsonovi vězením. Teresa Mayová fungovala coby premiérka jenom jako stafáž Bruselu – sama byla proti brexitu. Takže je otázka, jestli vše Boris Johnson ustojí a dotáhne do konce. Vzhledem k tomu, že má Británie dobré vazby na Commonwealth i USA, nebojím se o jejich budoucnost. Skeptiky odhadovaný pokles HDP Velké Británie o jedno procento nic neznamená. Boris Johnson prohlásil: „Existence jednotného trhu a vystoupení Velké Británie z Evropské unie se nevylučují.“

Vzhůru do czexitu!

Nejprve probereme legislativní stránku věci, tedy naší příslušnosti k EU. V podstatné části politických rozhodnutí přejímáme dle Lisabonské smlouvy povinně všechnu legislativu Bruselu. Jde již o cca 170 tisíc zákonů, nařízení a předpisů. Činí to 60 procent všech zákonů našeho parlamentu. V naší pravomoci zatím zůstávají některé ekonomické a sociální zákony, které Brusel zatím nezajímaly. Ale i to by chtěli změnit. Chtějí totiž nastolit absolutní centralizaci moci ve všech třech oblastech správy Evropské unie: legislativní, správní i represivní, tedy včetně soudnictví, policie, armády. Demokracie by se tak velmi silně oslabila. Jak vlastně nazvat výsledný režim?

Dotace jsme si předplatili

Podívejme se na otázku našeho členství v EU a tolik proklamované výhodnosti dotací z Bruselu. Evropská komise inkasuje ročně cca 160 miliard eur od členských států unie. Z toho „padne“ na zemědělské dotace (především západu) 1/3jejího rozpočtu, další obnos na jiné dotace a příspěvky. Sama Evropská komise financuje svoji správu deseti miliardami eur. Mechanismus dotací spočívá v tom, že investor zpracuje nebo spíše si nechá zpracovat dotační projekt, přihlásí ho prostřednictvím příslušné agentury/ministerstva, celou investici si profinancuje (zpravidla z bankovního úvěru – proč by jinak žádal, kdyby měl vlastní finance) a pak mu EU tak za rok něco z toho zaplatí. Pro roky 2007 až 2013 jsme měli přiklepnuto 26 miliard eur, to je 690 miliard korun. Vládní čísla hovoří o realizovaných 420 mld Kč. A výše našeho příspěvku v tom minulém sedmiletém období činila 380 mld. Kč. Pro roky 2014 až 2020 jsou nám přiděleny 24 mld. eur. To je cca 660 mld. Kč (je jiný kurz eura). Náš příspěvek do pokladny EU by měl s ohledem na růst HDP činit cca 350 až 400 mld. Kč. Je to 1 % HDP každé země. Po výpadku Británie chce Brusel zachovat celkový příjem, tj. 160 až 166 mld. eur, čímž by se naše hodnota zvýšila na 1,2 % HDP (cca o +20 mld Kč). To jsou všechno finanční toky, o kterých se nehovoří. K tomu je třeba připočítat kofinancování zbytečností (+ 25% hodnoty projektu, infrastruktura pro západní podnikatele, nadbytečné financování pochybných VŠ, biopaliv, solárů a p.) Dotace deformují základní hospodářské podmínky a jsou cestou do pekel. Dá se říci, že vše, co dostaneme na předražené dotace, máme bohatě předplaceno.

Z čísel jde hlava kolem

To ale není vše. Z důvěrných zdrojů uniklo, že když se spočítá opravdu všechno, i to skryté, z EU dostáváme 1,9 % HDP a odchází 7,9 % HDP. V korunách to činí cca 100 mld. Kč na příjmu a 400 mld. Kč na výdaji z republiky. O co jde? Nejsou to jenom čachry kolem dotací, které jsem popisoval výše. Ty finanční hospodářské toky jsou mnohem širší. „Díky“ všem smlouvám odchází z republiky nezdaněný zisk – ať už oficiálně „matkám“ zahraničních firem, nebo do daňových rájů. Já sám jsem se před dvěma lety dopočítal k 350 mld. Kč finančních úniků od největších podniků, obchodních řetězců, bank, telefonních operátorů, atd. Řešením je vypovědět přílohu zákona 586/1992 Sb., tedy smlouvy o zamezení dvojího zdanění. Druhým řešením by bylo zavedení obratové daně obchodním řetězcům. Třetím řešením by bylo zavedení Tobinovy daně všem bankám. Čtvrtým řešením by byla povinnost reinvestic zisku pro všechny nerezidenty.

Co říci o czexitu na závěr? Pokud by se jednalo pouze o Schengen, jak jsem již uvedl, dalo by se s tím žít při vhodné legislativě našeho státu. S diktátem Evropské komise to ale možné není! Evropská komise prosazuje u nás v cizí prospěch.

Včera bylo pozdě

V předchozí pasáži jsem se zabýval jen ekonomickou stránkou věci. Mám ale ještě řadu informací, které souvisí s EU a které podporují myšlenku czexitu.
Imigrace: Evropská komise stále tlačí na pilu s přerozdělováním migrantů. Mám spočítáno, že je v imigrantských zemích 3,5 miliardy osob. Každá rodina má 5 až 7 dětí. Znamená to, že 350 milionů dětí se narodí každý rok. Pokud z nich 10 % bude chtít imigrovat, máme 10 tisíc lidí každý den na hranicích Evropy.

V této souvislosti se zmíním i o tzv. politické korektnosti, která se již na Slovensku začala uplatňovat. V trestním řízení se nezkoumá skutečnost, je-li to či ono pravda, ale pouze výrok podle zákona. I u nás je již také zaveden v § 355 a dále trestního zákoníku. Uvádění pravdy a skutečností je trestné v řadě případů.

Neziskové organizace jsou často paraziti, řízení a financovaní ze zahraničí jako pátá kolona. Je třeba mnohé z nich zrušit.

Zadlužení států eurozóny je 92 % jejich sumy HDP, my máme ani ne polovinu této částky. Zadlužení států EU jako celku činí 88 % sumy HDP. Znamená to, že státy mimo eurozónu jsou bohatě pod tou úrovní 88 % i s ohledem na fakt, že mají podstatně nižší HDP. Nutně musí přijít krach nebo vysoká inflace na zaplacení dluhu. A na tom se mají podílet všechny státy eurózony. Ale neví, co s tím dělat. Deutsche Bank má v současné době vážné problémy a nabízí své portfolio na úhradu ztrát. A do toho spolku by nás chtěli zatáhnout!

Odervat politiky od cecíků!

Já volám: Pryč z toho nereformovatelného hnoje, který si říká Evropská unie. Pryč od těch zdegenerovaných mas západoevropských států a zvláště Německa, které stále volí politiky podporující imigraci, gender, multikulturalismus, feminismus, bláznivou Gretu atd. Bohužel mnoho politiků je na ten cecík Bruselu přisáto. Podle toho vypadá i otázka zavedení všeobecného referenda u nás. Přesto je třeba říci, že jen sami si nevystačíme, protože efektivní objemy výroby již většinou překročily hranice jednotlivých států. Vytvořme proto novou unii na bázi V4 (států tzv. Visegrádské skupiny) od Baltu až po Jadran. Ale bez těch bruselských rypáků.

(autor článku, ing. Karel Janko, je zastupitelem obce Podolanka)