Vážení senátoři a poslanci.

Stát potřebuje ke svému chodu soudy. Soudci požívají zvláštní výhody. Ale také podléhají specifickým předpisům. Povinností soudců bylo a je rozhodovat spory mezi občany, případně mezi občanem a státem (panovníkem).

Již ve starověku bylo předepsáno, že soudce nesmí rozhodovat ve věcech, které se týkají jeho samotného, nebo jeho příbuzných. V naší Ústavě je stanovené, že každý soudce musí rozhodovat nestranně. Ale soudci Nejvyššího soudu přisoudili ze státního rozpočtu peníze jiným soudcům, a také sobě. Takové rozhodnutí bylo podjaté.

Soudce může rozhodovat pouze ve věci, která mu byla žalobcem předložená. Jestliže soudce nějakou věc (nebo právo) přisoudí straně A, pak automaticky tuto věc (nebo právo) odebírá straně B. Výrok soudu ke straně žalované je opakem výroku ke straně žalující. Za spravedlivý výrok byl pokládán pouze výrok pravdivý. Takto byl princip pravdivosti definován až do nástupu komunistické diktatury:

Reichsgesetzblatt 1849-1918 (böhmisch) § 270: Skutky, pro jejichž existenci zákon stanoví domněnku, nepotřebují důkazu. Důkaz opaku jest dovolen, pokud jej zákon nevylučuje.