Snad se na mne nikdo nebude zlobit, že si moc nepřipomenu, že Wenzel von Böhmen měl zemřít 28. září 935, příp. 929. Jsem vlastenec a zároveň respektuji i to, že jiní mohou mít odlišný názor. Proto nemohu uznávat takové kroky, jako bylo jím prosazované ničení pohanských svatyní, což mu mimo jiné přineslo velebení církví, v jejíž prospěch působil, takže se stal jediným českým světcem, jehož svátek je součástí celosvětového kalendáře římskokatolické církve. Vadí mi jeho účelové nerespektování přikázání „Cti svého otce i svou matku, abys dlouho žil na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.“ (Ex 20,12; Dt 5,16), spočívající ve vyhnání vlastní matky. Respektuji, že byl v jistém smyslu člověkem prosazujícím humanitu, nenechával zřejmě propadat nevěřící do otroctví, ba spíše naopak otrokům pomáhal. Nemíním spekulovat, zda byl ve svý skutcích dobrým křesťanem, zda jeho kult nebyl veden snahou o oslabení velmi úspěšného vládce Boleslava, zda se nejednalo o snahu o posílení německého vlivu u nás, když jeho kult pak využívali i nacisté.
Nepodporuji kult osobnosti. Pro mne je tak 28. září důležitější z jiného důvodu. Nejedná se samozřejmě o narozeniny úřadujícího prezidenta republiky (narozen 28. září 1944 v Kolíně), přestože se může každý podivit, že na rozdíl od sdělovacích prostředků v dalších zemích, které často připomenou narozeniny hlavy svého státu, byla opuštěna v České republice tradice četného informování o narozeninách hlavy státu, jak ji známe již od doby prezidenta Masaryka, ale i z éry prezidenta Havla.
Chápu, že prezident republiky většinově zvolený nemusí někomu vyhovovat, a tak se o jeho narozeninách nepíše a ani se nehovoří ve veřejnoprávní televizi placené z poplatků veřejnosti. Třeba někomu nevyhovuje, že při druhém čtení návrhu zákona, který tento den zakotvil jako státní svátek, (http://www.psp.cz/eknih/1998ps/stenprot/025schuz/s025150.htm) se k tomuto dni vyjádřil tehdejší premiér Miloš Zeman tak, že svátek s ohledem na historický kontext nepřímo označil za symbol servility a kolaborace.
Pro mne Den české státnosti je spojen s hrdinstvím těch, kteří bojovali za svoji vlast. Nerozumím, proč se nepřipomínají ve veřejných sdělovacích prostředcích útrapy našich předků a samotné ohrožení českého národa, které je spojeno s tímto dnem, proč se běžně zamlžují skutečné problémy spojené s naší historií a druhou světovou válkou a osobami spolupracujícími s nacisty. Nejde o Václavovo poddání se Jindřichovi a s ním spojenou daň. Neznáme dostatek údajů a asi tak nemůžeme kvalifikovaně hodnotit, zda uvolnění rukou německému panovníkovi k útoku na severní Slovany bylo nutné, či zda šlo o akt zbabělosti. Jde o něco jiného, zásadního, co je prokazatelně spojeno konkrétně s tímto dnem. Naše sdělovací prostředky snad ve snaze nepozlobit mocného souseda opětovně mlčí.
Chovají se podobně, jako když často zkreslovaly kauzu Lety. Tak zmiňuji aspoň já, proč je správné připomínat si tento den, proč nesmíme zapomínat na událost, od které dnes uplyne 75 let.
Reinhard Tristan Eugen Heydrich se dne 27. září 1941 stal zastupujícím říšským protektorem pro Protektorát Čechy a Morava a též ředitelem protektorátní policie. Již následujícího dne 28. září 1941 vydal Heydrich „Výnos říšského protektora v Čechách a na Moravě o vyhlášení civilního výjimečného stavu ze dne 28. září 1941“. Od 28. září 1941 do 20. ledna 1942 podle ne zcela úplných údajů odsoudily stanné soudy k trestu smrti 486 osob a 2242 poslaly do koncentračních táborů. Sláva hrdinům, kteří bojovali za to, abychom vůbec byli, a o jejichž smrti fakticky rozhodl muž, která následně v lednu 1942 předsedal konferenci ve Wannsee, na které bylo dohodnuto usmrcení miliónů lidí židovské národnosti ve vyvražďovacích táborech smrti (např. Majdanek, Treblinka, Osvětim, Chelmno atd.) Pokud by náš národ neměl podobné hrdiny, kde by skončil? Co by s naším národem bylo, když by nedošlo k porážce fašistického Německa ve druhé světové válce, během níž zahynulo více než 60 milionů obětí, z čehož přibližně 20 milionů připadá na vojáky a 40 milionů na civilisty, když nejvážnější ztráty utrpěl Sovětský svaz, který v průběhu války přišel o 27 milionů lidí, procentuálně pak nejvyššími ztrátami bylo stiženo Polsko, jež pozbylo takřka pětinu své předválečné populace. Polovinu jeho mrtvých představovali polští Židé. Pokud by nedošlo k porážce fašistického Německa, pak by možná existovali nositelé Čestného štítu protektorátu Čechy a Morava s orlicí sv. Václava (německy Ehrenschild des Protektorats Böhmen und Mähren), krátce zvaného „Svatováclavská orlice“, což bylo jediné vyznamenání Protektorátu Čechy a Morava, založené 4. června 1944, v den druhého výročí smrti Reinharda Heydricha německým státním ministrem pro Čechy a Moravu Karl Hermannem Frank ve snaze o posílení spojenectví Čechů s Říší. Kde by však byli běžní Češi? Proto je správné si v tento den připomínat hrdinství skutečných hrdinů a ne kolaborantů a slavit svátek naší státnosti tak, jak si zaslouží. Čest a sláva hrdinům boje za naši svobodu.
Psali jsme:
Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: PV
