Váš historický román Proroci z fjordu věčnosti, za který jste dostal Cenu Severské rady, se odehrává v 18. století v Grónsku. Popisuje vlastně jakýsi střet kultur – život dánských kolonizátorů a život domorodých obyvatel Grónska. Proč právě toto téma?

Střetem kultur se zaobírám už od své první knihy. Byl to autobiografický román Kalak a pojednával o tom, jak jsem v roce 1989 přijel do Grónska, a o tom, co se mnou setkání s touto zemí udělalo v dobrém i zlém. Setkání různých kultur je z mnoha důvodů záhadné a nevyzpytatelné, odehrává se na historickém pozadí, které je pro účastníky setkání uvědomělé pouze částečně. V Prorocích z fjordu věčnosti jde o grónsko-dánské koloniální dějiny posledních bezmála tří set let. Využívám historické pozadí jako jakýsi „efekt odcizení“, vycházím z grónské každodenní reality 18. století, ve které je pro současného člověka cizí takřka vše - jídlo, šatstvo, obydlí, způsoby oslovování atd. Historické pozadí umožňuje, aby vzorce a struktury ve vztazích mezi Gróňany a Dány více vynikly, staly se zřetelnějšími a zjevnějšími. To, co je všeobecně nadčasové a společné všem lidem na celém světě, pak o to víc bije do očí. V románech ze současnosti, kde je prostředí známé, pro čtenáře normální a běžné, jsou problémy a témata, o kterých příběh pojednává, jen vágní částí rozpoznatelného celku. 

 

Snaha o christianizaci, bezohlednost kolonizátorů vůči domorodcům není jen tématem Grónska. Dobyvatelé nových zemí se v koloniích nikdy nechovali příliš humánně. Jak vnímají původní obyvatelé Grónska v současné době tuto kapitolu své historie?

Podle mého v Grónsku o tuto problematiku nepanuje žádný velký zájem. Grónsko stojí před několika obrovskými výzvami, které se týkají současnosti, a proto Gróňané nemají čas a ani dostatek sil na to, aby se zabývali minulostí. Současnost přináší jiné problémy a nastoluje spoustu aktuálnějších otázek. Třeba objevení obřích zásob ropy v jejich kontinentálním šelfu. Mají být využívány pro průmyslovou těžbu se všemi důsledky pro životní prostředí? Podloží Grónska obsahuje řadu nerostů a prvků, které jsou pro průmysl dneška stěžejní – jaký 

má být provoz dolů? Dalším problémem jsou klimatické změny. Grónsko se nachází v klimatické okrajové oblasti, a proto pociťuje globální oteplování obzvlášť naléhavě. Problémem je ale i vztah k Dánsku. Boj za samostatnost sice v roce 1953 skončil odtržením, ale Dánsko je Gróňany stále ještě vnímáno jako koloniální mocnost potlačující grónské potřeby a práva, a to jak na národní, tak na individuální úrovni. Přesto jsem z grónské strany zaznamenal docela velký zájem o můj román. Mám ale za to, že je spíš vnímán jako napínavé vyprávění o minulosti než jako politicky významné dílo.

 

Hlavní hrdina vašeho románu je pastor, který se dobrovolně přihlásí jako misionář v Grónsku. Jeho úkolem je upevnit a šířit křesťanství. Vy jste jako dítě žil několik let ve společenství Svědků Jehovových. Jak se díváte na náboženství?

Jsem ateista, který hodně rád chodí do kostela. Jsem tím, komu se u nás říká „kulturní křesťan“, tedy ten, kdo křesťanství uznává a ctí kvůli jeho přínosu základům a hodnotám naší kultury a kdo se zajímá o křesťanské svátky a dodržuje je. Když jsem byl mladý, zřekl jsem se náboženství své matky, protože bylo pro mě podstatné osvobodit se od Jehovy a od jakékoliv víry v Boha. Jsem stále velikým odpůrcem Svědků Jehovových. Mám za to, že páchají psychické násilí, zejména na bývalých, exkomunikovaných členech. Stejně tak odporná je i sektářská indoktrinace dětí - víra v den posledního soudu, Armageddonu, v němž má dojít k vyvraždění většiny obyvatelstva Země, je pro jejich psychiku zničující. Je to něco, co doprovází tyto děti i jako dospělé, doprovázelo to i mě. Jsem v poměrně úzkém styku s bývalými souvěrci z malé náboženské obce Svědků Jehovových v Norsku, kde jsem vyrůstal. Utekl jsem odtud, a tedy i ze svého domova dříve, než jsem byl pokřtěn, nebyl jsem tedy nikdy exkomunikován. Proto mohu s nimi i nadále udržovat určité společenské a přátelské styky. Jsou to vesměs lidé sympatičtí a hodní, jenže náboženství, které kážou, je psychopatické. Právě toto dilema činí můj vztah k nim poněkud složitým.

 

Při čtení románu Proroci z fjordu věčnosti jsem měla pocit, že hlavním tématem je především hledání svobody v nábožensky, společensky a politicky nesvobodném světě. Pastor Morten Falck jako by žil Rousseauovu úvahu o svobodě: „Člověk se rodí svobodný a všude je v okovech.“ Jakou hodnotu má pro vás svoboda?

Svoboda je hlavním tématem románu, a to jak svoboda individua, tak i svoboda národa. Jak zápasit se svými okovy, jak se pokoušet z nich osvobodit? Je důležité, abychom si všimli toho, že Rousseau ve svém prohlášení o svobodě a okovech použil spojku „A“ a nikoli „Ale“. Zdůrazňuji to, protože se domnívám, že svoboda a okovy u Rousseaua možná nejsou chápány jako protiklady, ale jsou chápány jako přirozená součást života. Zdá se to být samozřejmě nemožným paradoxem, ale vždyť život sám o sobě je nemožným paradoxem. Myslím, že jeden ze zápasů, který každý člověk musí v životě vést, spočívá právě v tom, jak dosáhnout pochopení a dojít k přijetí tohoto paradoxu: Jsme v okovech a jsme svobodnými. Mortenu Falckovi trvá mnoho let a mnoho zápasů, než si v tom udělá jasno...

 

Dalším silným tématem románu je osamělost, neschopnost a nemožnost komunikace. Máte dojem, že současná společnost je na tom lépe než společnost, kterou popisujete? 

Nejsem kulturní pesimista. Věřím, že my lidé, navzdory všemu, jsme stále schopnější komunikovat rozumným způsobem. Masmédia jsou pokrokem i výzvou. Dnes komunikujeme mnohem víc, než tomu bylo dříve, je mnohem víc těch, kteří se rozhovorů účastní, máme možnost dozvídat se o různých alternativních způsobech chápání a pojetích světa. Ale protože diskuse už neprobíhá v malém uzavřeném kroužku, skrývá to v sobě i určitá nebezpečí. Dá-li se například podnět k diskusi přes Facebook, zúčastní se tolik potenciálních diskutérů, že dříve či později vnese někdo do diskuse něco nevhodného, provokujícího, urážlivého či rasistického, že celou diskusi vykolejí. Facebook ani podobná sociální média se na diskuse nehodí. Myslím, že je pro demokracii problém, že zrovna Facebook se stal diskusní platformou postmoderního světa. V Dánsku se například opakovaně setkáváme s tím, že parlament zahájí diskuse právě o těch tématech, která o den dříve zaplavila Facebook. Vede to k parlamentnímu populismu, nazval bych to „z ruky do huby“ a považuji to za neplodné a pro demokracii výhledově škodlivé. Knihy a osobní setkání mezi několika málo lidmi jsou stále nejlepší příležitostí k vytváření a uzavírání diskusí.

 

Vkládáte do příběhů postav všech svých románů autobiografické prvky?

Vlastně ne. Když vytvářím postavy svých románů, řídím se spíše zásadou, kterou nazývám „nevyzpytatelnost člověka“. Zjistil jsem, že pokud se budu snažit udělat ze svých postav celistvé, důsledné a psychologicky souvislé hrdiny, zůstanou jen neživé papírové figury. Jakmile je ale nechám dělat něco nelogického, nedůsledného či nepochopitelného, ožijí, postaví se jako Frankenstein a začnou jednat na vlastní pěst. Přesto ale lze říci, že „nevyzpytatelnost člověka“ vychází i z mého pozorování sebe samého a mých bližních. Nemyslím si, že existují jasné a jisté souvislosti mezi tím, co člověk zažije ve svém mládí, a tím, kým je pak jako dospělý. Freud se zmýlil. Člověk není žádným souvislým celkem. Nesouhlasím s freudovským způsobem hodnocení člověka, s oním sentimentálně freudovským trendem dívat se na zlo jako na produkt zla a na dobro jako na produkt dobra. Takhle to není. Člověk je nepochopitelný. 

 

V Grónsku jste prožil velkou část života. Co vás tam vlastně přivedlo? 

Chtěl jsem se stát někým jiným. Usiloval jsem o novou identitu. Jet daleko pryč, emigrovat, to je přece lákavá nabídka k získání nové totožnosti. Proč by to člověk jinak dělal? Četl jsem Karen Blixenovou, která v roce 1913 emigrovala do Afriky, a byl jsem posedlý její filozofií - jet daleko pryč, vyhořet tam a vrátit se domů jako vypravěč příběhů. A tak jsem se zpočátku stal „kalakem“, tzn. zatraceným Gróňanem. Přesto se mi později podařilo stát se vypravěčem příběhů. 

 

Vrátím se ještě k problému náboženství. V současnosti Evropa křesťanství neexportuje, ale má opačný problém – obává se islamizace v souvislosti s imigrací z oblastí válečných konfliktů na Blízkém východě. Myslíte si, že je tato obava oprávněná? 

Podle mě se v tomto případě jedná více o boj o hodnoty než o boj o náboženství. S islámem nemám problém, můj bratr je ostatně také muslim. Mám ale obavy z extrémních ideálů, které mají původ v islámu. Skrývají totiž v sobě riziko, že mohou posunout kulturu Evropy několik set let zpět. Znepokojuje mě, že evropská společnost neklade větší požadavky na imigranty, naše budoucí spoluobčany. Jsem zastáncem „rozvinutí červeného koberce“ přistěhovalcům, klidně za doprovodu fanfár a jásotu na uvítanou, ale pak by měli být všichni okamžitě odvedeni přímo do „školicího střediska pro nové občany“. Měly by jim být jasně dány podmínky a požadavky, které musí splnit, pokud chtějí získat povolení k pobytu. Klást požadavky je způsob respektování lidí. Strach z kladení požadavků a špatně chápaná ohleduplnost nevede k úctě. 

 

Co v současné společnosti nejvíc postrádáte? A co vás naopak těší?

Postrádám pomalost, ticho, ponoření se do něčeho, předvídatelnost v každodenním životě. Nejvíc mě těší skutečnost, že očekávaný věk člověka stoupl od začátku 20. století do současnosti z přibližně 40 let skoro na dvojnásobek. Navzdory všemu je to znamením toho, že jsme v posledních 100 letech dělali přece jen něco správně, že jsme netrávili čas jen ničením lidského rodu a válčením proti sobě navzájem.

 

Vaše knihy získaly řadu prestižních cen. Jak vás úspěch změnil a jak je pro vás důležitý?

Samozřejmě, že je pro spisovatele úspěch velmi důležitý, zejména v tak malé zemi, jako je Dánsko. Úspěch pro mě znamená, že nyní mohu žít z psaní knih, že žiji finančně zabezpečený život. Ceny, které jsem získal, kladná odezva na mé knihy, pozornost, které se mi dostalo, to vše pro mne znamená zvýšenou sebedůvěru, odvahu nebát se říct svůj názor. Také zažívám, že mě lidé poznávají a oslovují mě na ulici. Je to milé. Nestává se to ale až tak často, jen párkrát do týdne. Nejsem rocker ani herec, jsem spisovatel, a tak je ta pozornost, které se mi dostává, celkem střídmá, a možná proto mi není nijak nepříjemná.

 

Co byste si přál, aby si čtenář odnesl z vašich příběhů? 

Doufám, že si čtenář odnese některé nevyjasněné otázky o životě. Může pak chodit a dumat nad nimi. Otázky mají daleko větší hodnotu než odpovědi. Odpovědi mají platnost kolem pěti minut, zatímco otázky mají věčnou platnost.