Jelikož je moje němčina značně omezená, je taková i naše konverzace. Hovoříme o běžných záležitostech, když tu kamarád zvážní a zcela nečekaně se zeptá: „Hast du Angst?“ Zda mám strach? „Z čeho?“ ptám se. „No prostě strach!“

Strach? Nechávám sebou rychle a intenzivně to zvláštní slovo proběhnout. Nic ve mně nevyvolává.

„Strach nemám,“ povídám, „spíše bych řekl, že mám starosti, obavy.“ Obavy například z toho, že jsem své staré, osamocené osmdesátileté mamince zbyl jako jediný syn, řeholník, žijící od ní tři sta padesát kilometrů daleko, a že nevím, co bude, až se o sebe nebude moci sama postarat. „Já nic nemám, jen počítač, kytaru, nějaké knihy, cédéčka a oblečení,“ říkám, „no a Pána Boha,“ ještě dodávám. „Čeho bych se měl bát? Muslimů? Nebo smrti?“ Je fakt, že nemám rodinu, dům, byt, ani žádné úspory.