Dvě hydry dnešní doby, ničící svobody a životy lidí, se dnes unikátně spojily. Soudcokracie a klimatické šílenství si podaly pařáty a vyrazily společně k útoku proti lidem.

Právě dnes totiž vynesl Městský soud v Praze přelomové a skandální rozhodnutí: česká ministerstva prý nesnižují emise skleníkových plynů a tak přispívají ke klimatické změně. Podle rozsudku mají ministerstva přepracovat své plány, aby ony plány lépe odpovídaly představám bojovníků s podnebím.

Rozhodnutí má dvě roviny. Nejdříve tu meritorní. Odkud soudci vědí, jaká má být za 100 let správně teplota zemské atmosféry? Odkud vědí, kolik přesně úsilí má naše generace vyvinout na ovlivnění teploty na úkor jiných priorit? Odkud soudci vědí, jak přesně mají lidé zchudnout, aby to už bylo dostatečné? Odkud vědí, jak se má ještě více zdražit energie, potraviny, bydlení, cestování? Kde je ta hranice, kdy už to bude akorát? Vědí soudci, jaké má každý člověk své priority, co za co je ochoten obětovat, co je pro něj důležitější a naléhavější? Vědí soudci, kolik přesně mají lidé obětovat ze své prosperity, ze svého sociálního standardu, aby už to bylo dost na zajištění té správné teploty? Tuší vůbec, že vždy je v životě něco za něco a že nelze obětovat kvalitu života mlhavému příslibu chladnějšího podnebí o jeden a půl stupně během tří generací? To je někde dáno, kolik na to máme povinně dát? Neměla by to být spíše úvaha ekonomická, politická, společenská, přírodovědní? Soud nám vlastně říká, že někde objevil zákon seslaný shůry a v něm že je přesně napsáno, jaké má být v budoucnu podnebí a co všechno je nutné pro to obětovat. Soud netuší, že vše je v lidské společnosti tématem k debatě o prioritách, o obětovaných příležitostech o nákladech, o každodenních starostech lidí. Soud si myslí, že pravda je zjevena a že on ji zná.