Prvním z těch období byla éra tzv. Druhé republiky (1. říjen 1938 – 14. březen 1939), kdy šok ze zrady našich západních spojenců na Mnichovské konferenci vedl malověrné k hledání jejich viníků nikoli tam, kde skutečně byli, tzn. do hitlerovského Německa, Itálie, Anglie a Francie, ale (protože ti byli daleko a  nebylo radno si je ještě víc pozlobit), mířil úder českých malověrných do řad těch, kteří byli tak říkajíc na ráně. Čili do řad veřejných osob a politiků, kteří od vzniku republiky vyznávali principy svobody a demokracie a už pouhým tímto faktem se nemohli s politikou hitlerovského státu ztotožňovat.

Což  právě byla jejich chyba nejtragičtější, řvali po Mnichovu čeští mnichované. Měli jsme též zavést diktaturu, měli jsme náš politický systém přizpůsobit systému našeho nejbližšího souseda německého a spojence tedy nacházet v něm a ne hledat jej kdesi na západě či východě. A kdybychom právě toto dělali, dal by nám Hitler pokoj a neměli bychom dnes republiku okleštěnou, zmrzačenou a bezbrannou.