Na první pohled je to až záhada.

Růst cen v Česku nepolevuje. Meziroční tempo inflace se v červenci vrátilo tam, kde bylo v době březnového prvotního úderu koronaviru. Tedy do sfér výrazněji nad úrovní 3 %. Obecně se přitom čekalo, že virus srazí ceny dolů a tempo inflace rapidně utlumí. Nestalo se.

To, že se zmírnění inflace nedostavuje, nepotěší peněženku leckterého Čecha. Jenže jde o odvrácenou stranu nečekaně příznivého vývoje celé ekonomiky. Vždyť třeba jen míra nezaměstnanosti už v červenci měla být ještě podle nedávných prognóz nad úrovní 5 %. V červenci však zůstala pod úrovní 4 %. Pochopitelně, čím více lidí přichází o práci, tím méně si mohou dovolit roztáčet kola ekonomiky. A v zásadě tím méně také narůstají ceny. Vztah mezi nezaměstnaností a inflací až takhle přímočarý není, ale nepochybně existuje. Nepolevující inflace je tedy do značné míry daní za to, že má Česko i po půlroce pandemie stále nejnižší míru nezaměstnanosti nejen v EU, ale i mezi zeměmi OECD. V ČR je stále méně nezaměstnaných než třeba i v Japonsku.

Inflace zůstává poměrně vysoká a nezaměstnanost poměrně nízká z jednoho zásadního společného důvodu: tuzemská ekonomika je opřena o dluhovou berličku státu. Stát prostřednictvím programů typu kurzarbeitu, ošetřovného, plošného odkladu splátek dluhů a odkladu plnění daňových povinností sype peníze lidem, případně jim je nechává v kapse.