Přináším závěrečný díl svého trojdílného seriálu, první díl je k přečtení ZDE, druhý díl lze dohledat ZDE.

Marxismus byl nedostatečný lék

Prosazování politického a ekonomického liberalismu v celé Evropě, včetně Rakousko-Uherska, jako reakce na poměry absolutistického, nesvobodného feudalismu, přinášelo nepochybně více svobody i lidských a politických práv. Již v polovině 19. století se ovšem ukazovalo, že jeho principy nestačí na řešení sociálních a národnostních problémů, že mu schází koncept vyšší spravedlnosti. Silně se pociťoval deficit respektu k národním entitám, jejich identitě, historii i kultuře, scházela mu idea celospolečenské demokracie. Marxismus byl svou třídní a revoluční teorií a praxí, mobilizující dělnictvo na obranu proti kapitálu, poměrně úspěšnou reakcí na tuto situaci. Z hlediska demokracie byly však násilné prvky marxistické ideologie nepřijatelné, neboť společnost, podobně jako feudalismus a liberalismus, opět rozdělovaly, místo aby ji stmelovaly. Další podobnost, neladící s demokracií, byly materialistické filosofické základy marxismu a jeho značná inklinace k expanzi.

Ne expanze, ale vzdělání

Demokracie byla míněna především pro vnitřní politiku každého národa a státu, s důrazem na rozumnou organizaci ekonomiky, co největší soběstačnost, na řešení sociálních problémů, na školství a kulturní rozvoj v širokém smyslu. Demokracie spoléhala hlavně na vlastní vnitřní sily pro celkový pozitivní rozvoj společnosti. Soustředění se na domácí politiku a přizpůsobování zahraniční politiky domácím potřebám odporovalo vžitému principu Německa a Rakousko-Uherska, že domácí politika se musí přizpůsobovat zahraničním cílům, do nichž patřila i expanze. Demokracie neznamenala izolaci od ostatních národů a států, ale znamenala zavedení principů, které by nedovolovaly zneužívání slabších, což byl tradiční zvyk větších států. Kontakty intelektuální a kulturní měly přispívat k obecnému rozvoji celé civilizace. Důležitým principem, formulovaným T. G. Masarykem začátkem 90. let 19. století, bylo, že přijímat zvenčí, myšlenkově, kulturně, se má kriticky a především to, co odpovídá vlastním podmínkám a potřebám. TGM zároveň věřil, že důraz každého národa na rozvíjení své úrovně, efektivní využívání vědy a technologie namísto expanze za účelem zcizování bohatství bude daleko jistější prostředek ke stabilitě a úrovni celé civilizace. Přesto, že byl proti násilným prostředkům ve vztazích mezi národy, považoval obranu národa, třebas i „železem“, proti vnější agresi za naprosto legitimní.