Přináším závěrečný díl svého trojdílného seriálu, první díl je k přečtení ZDE, druhý díl lze dohledat ZDE.
Marxismus byl nedostatečný lék
Prosazování politického a ekonomického liberalismu v celé Evropě, včetně Rakousko-Uherska, jako reakce na poměry absolutistického, nesvobodného feudalismu, přinášelo nepochybně více svobody i lidských a politických práv. Již v polovině 19. století se ovšem ukazovalo, že jeho principy nestačí na řešení sociálních a národnostních problémů, že mu schází koncept vyšší spravedlnosti. Silně se pociťoval deficit respektu k národním entitám, jejich identitě, historii i kultuře, scházela mu idea celospolečenské demokracie. Marxismus byl svou třídní a revoluční teorií a praxí, mobilizující dělnictvo na obranu proti kapitálu, poměrně úspěšnou reakcí na tuto situaci. Z hlediska demokracie byly však násilné prvky marxistické ideologie nepřijatelné, neboť společnost, podobně jako feudalismus a liberalismus, opět rozdělovaly, místo aby ji stmelovaly. Další podobnost, neladící s demokracií, byly materialistické filosofické základy marxismu a jeho značná inklinace k expanzi.
Ne expanze, ale vzdělání
Demokracie byla míněna především pro vnitřní politiku každého národa a státu, s důrazem na rozumnou organizaci ekonomiky, co největší soběstačnost, na řešení sociálních problémů, na školství a kulturní rozvoj v širokém smyslu. Demokracie spoléhala hlavně na vlastní vnitřní sily pro celkový pozitivní rozvoj společnosti. Soustředění se na domácí politiku a přizpůsobování zahraniční politiky domácím potřebám odporovalo vžitému principu Německa a Rakousko-Uherska, že domácí politika se musí přizpůsobovat zahraničním cílům, do nichž patřila i expanze. Demokracie neznamenala izolaci od ostatních národů a států, ale znamenala zavedení principů, které by nedovolovaly zneužívání slabších, což byl tradiční zvyk větších států. Kontakty intelektuální a kulturní měly přispívat k obecnému rozvoji celé civilizace. Důležitým principem, formulovaným T. G. Masarykem začátkem 90. let 19. století, bylo, že přijímat zvenčí, myšlenkově, kulturně, se má kriticky a především to, co odpovídá vlastním podmínkám a potřebám. TGM zároveň věřil, že důraz každého národa na rozvíjení své úrovně, efektivní využívání vědy a technologie namísto expanze za účelem zcizování bohatství bude daleko jistější prostředek ke stabilitě a úrovni celé civilizace. Přesto, že byl proti násilným prostředkům ve vztazích mezi národy, považoval obranu národa, třebas i „železem“, proti vnější agresi za naprosto legitimní.
TGM: Národy se liší!
Jak již bylo zmíněno, čeští obrozenci vědomě vsadili na humanitní, demokratizační hodnoty, což bylo usnadněno i tím, že většinou z nižších vrstev pocházeli a že Češi téměř neměli svoji vlastní šlechtu, cizí katolická se většinou národu a jeho potřebám nepřizpůsobila. Jejich metoda kulturní demokratizace, podporující individuální i kolektivní iniciativu, vzdělání, hrdost na svou národní identitu, spojenou i se znalostí historie, přinášela obdivuhodně rychle pozitivní výsledky. Pocit hlubší sounáležitosti lidí přinášel pocit zodpovědnosti, důraz na vzdělání. Znalosti přinášely schopnost úniku z náboženského fatalismu a pasivity směrem k pozitivní iniciativě ve všech směrech, samozřejmě v podmínkách značně omezené svobody. Obsah zmíněného procesu kulturní demokratizace, vytváření podmínek pro rozvíjení demokracie, se jeví jako mající trvalou, obecnější platnost. Ukazuje se však také, že je trvale ohrožen mocenskými vrstvami, elitami, které se vždy nejrůzněji brání efektivní veřejné kontrole. Součástí konceptu kulturního a mravního základu pro rozvíjení efektivní demokracie bylo Masarykovo vědomé pochopení, že demokratizace a směřování k demokracii musí vycházet z podmínek každého individuálního národa, neboť národy se liší svou historií, úrovní, kulturou, možnostmi. I toto poznání je stále obecněji platné, dokonce připomínané řadou západních intelektuálů.
Ponižovali nás
Demokratizace a vývoj k demokracii nebyl nikdy přímý, bez překážek, bez konzervativních protitlaků, bez ohrožení, bez vážných konfliktů. To byl a je i případ českého vývoje, ztíženého skutečností, že český národ je menším národem a že většinu historie byl pod rušivými tlaky větších národů. V poslední čtvrtině 19. století se zdála být naděje na větší stabilitu a bezpečnost říše i samostatnost českých zemí v rámci říše. Mezi předními českými politiky začala převažovat víra, že liberalismus se svou ideou svobody a práv má potenciál řešit i sociální a národnostní problémy, což se postupně ukázalo iluzorní. Od zavedení parlamentarismu v 60. letech byly úporným úsilím českých politiků a tlaků zdola dosaženy určité hodnotné ústupky, jazykové, kulturní, roku 1882 byla otevřena česká univerzita v Praze, částečně byly zlepšeny volební systémy. S povolením a s pomocí vlády byla založena řada chlapeckých českých středních škol, další, včetně dívčích, byla založena svépomocí. Rovnoprávnosti českého národa s třetinovou německou menšinou v zemích Koruny české nebylo nicméně nikdy dosaženo. Austroněmci, tvořící necelou polovinu obyvatel v rakouské části říše, tzv. Předlitavsku, trvali na své privilegované a politicky vládnoucí pozici, obvykle s argumentem, že vzhledem ke své úrovni, zvláště kulturní, na ni mají právo, což v 90. letech už pravda nebyla. Svoje přesvědčení o inferioritě českého národa mu dávali najevo nejrůznějším ponižujícím způsobem.
Vědecké analýzy nezapůsobily
Poslední významný pokus přesvědčit Austroněmce a rakouskou vládu, že rychlejší modernizace a demokratizace říše, včetně rovnoprávnosti národů, byla v zájmu nejen neněmeckých a nemaďarských národů, ale i v zájmu stability a prosperity říše, probíhal začátkem 90. let 19. století v důsledku vítězství české liberální Národní strany svobodomyslné ve volbách do říšské rady začátkem roku 1891. Iniciativu v tomto ohledu měla hlavně skupina intelektuálů kolem T. G. Masaryka, zvaná realisté. Jejich strategie spočívala v důkladných vědeckých analýzách hlavních problémů říše na půdě říšské rady ve Vídni. Ta nikdy předtím nezažila tak věcné, odborné projevy, někdy dlouhé několik hodin. Vzdělanecká úroveň poslanců obecně nebyla vysoká, zvláště ne odborná. Rovněž schopnost dobírat se rozumných kompromisů nebyla velká. Čeští poslanci doufali, že předložením důkladných znalostí a pádnými argumenty získají na svou stranu většinu německých poslanců. Marně. Vzájemná důvěra stran a vědomí společných dlouhodobých zájmů nikdy v říšské radě hlouběji nezakotvily. Naopak se ukázalo, že tradiční řešení vnitřních problémů hledáním nepřítele a válkami, nebylo cizí ani vládě ani většině austroněmeckých poslanců.
Sledovat hlavní aspekty problémů, kterými se čeští poslanci na půdě říšské rady zabývali, zvláště T. G. Masaryk, je nejen zajímavé, ale i velmi poučné. Pozornému čtenáři neujde, že problémy, kterými se zabýval ve svých parlamentních i veřejných projevech a článcích, jsou v mnohém podobné problémům současným v důsledku neoliberálních principů vnucených Západem středoevropským zemím po pádu komunismu. Masaryk se z demokratického hlediska zabýval přesně tou problematikou, která zůstává zásadní pro demokratizaci a pro rozvíjení demokracie.
Osud naší civilizace je jim lhostejný
Masaryk věřil, že zakotvení západních států v demokratických principech je hluboké a trvalé a že mají zájem, aby se komunita demokratických států rozšiřovala. Proto se snažil, aby povědomí o úsilí českých poslanců o větší demokratizaci říše, větší samostatnost zemí Koruny české a rovnoprávnost českého národa s německou menšinou proniklo i za hranice, což se mu dařilo s přispěním řady náhod. Tento aspekt ke konci první světové války velmi přispěl k podpoře Západu vytvořit svobodné demokratické Československo a další demokratické státy střední Evropy na troskách rozpadlé habsburské monarchie. Vzhledem k postupnému kolapsu demokracií od 20. let a nastolení fašizujících režimů ve všech státech kolem je nutná otázka, proč se tak nestalo v Československu, než bylo zničeno Německem koncem 30. let s pomocí sudetských Němců, kteří před demokracií dali ve své většině přednost nenávisti vůči Čechům. Demokracie v Československu byla výsledkem dlouhodobějšího specifického vývoje s vědomým důrazem na kulturní rozvoj v širokém a humanitním smyslu, v němž sebeznalost a znalost národní historie hrály nezastupitelnou roli pro pocit značné vzájemné sociální solidarity, vzájemné zodpovědnosti a spolupráce. Důležitá byla i národnostní tolerance při obecném respektu k demokratickým hodnotám a principům. Jinými slovy, český národ dospěl unikátním procesem k poměrně silnému stupni demokratické politické kultury. Ta, se vyvíjela několik desetiletí v oblasti myšlenkové, kulturní, sociální i politické.
Je patrné, že současný politický a ekonomický neoliberalismus je jen tvrdším pokračováním liberalismu 19. století, jehož působení a dílčí cíle se proměňovaly vzhledem k podmínkám a příležitostem. Když splnil svou úlohu vzepření se vůči feudální a církevní nesvobodě, stal se ve své podstatě asociální, expanzivní, koloniální. Nikdy nepřilnul k demokratickým hodnotám, k humanismu, naopak převážně vnímá slabší národy jako objekt své možné ekonomické expanze, moci a zisku. Vše je doprovázeno ideologií lišící se v mnoha aspektech od demokratického ideálu: důrazem na individualismus, absencí konceptu rovnosti, spravedlnosti včetně sociální, materialismem, nedostatkem respektu k historii, ke kulturním a mravním hodnotám, k obecnému dobru. Zvláště respekt k národním entitám, jejich kultuře, úrovni, integritě je mu cizí. Dokonce se objevuje obava, že nositelům jeho korporativní nadnárodní podoby je osud naší civilizace lhostejný. V tomto kontextu a za absence efektivní kontroly mocenské vrstvy vzdělanou, politicky vyspělou a demokracii oddanou veřejností se i formální demokratické instituce mohou snadno stát nástrojem atomizace politiky, atomizace společnosti, politických stran příliš zaujatých různými dílčími, nedůležitými i soukromými zájmy. Klíčem k nápravě této situace, která je pro existenci demokracie nesmírně nebezpečná, je především návrat ke vzdělání relevantnímu k rozvíjení demokracie, k úrovni veřejnosti – ve školách, v mediích, v kultuře, v politickém vzdělávání. Potřebná poučení z historie jsou nejen možná, ale nutná, znalost historie, zvláště její pozitivní stránky, má hluboký vztah k možnosti rozvíjet demokracii. Podstata problémů, které demokracie musí řešit ku prospěchu většiny, celku, obecného dobra, ale ne na úkor slabších, a podstata proti demokratizačních tlaků, kterým musí čelit, zůstává dlouhodobě podobná.
Autorka této trilogie, Marie L. Neudorflová, je česká historička, která se dlouhodobě zabývá dílem T. G. Masaryka
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
