Marie L. Neudorflová: Atomizace naší společnosti a politiky je trvalým záměrem Západu - 2. díl

23.09.2019 16:34

Po pádu komunismu bylo třeba zardousit případnou konkurenci a posílit vliv nadnárodních korporací s jejich tvrdými finančními zájmy.

Marie L. Neudorflová: Atomizace naší společnosti a politiky je trvalým záměrem Západu - 2. díl
Foto: Archiv IN
Popisek: Vlajka ČR na budově parlamentu

Neměli jsme ponětí

Veřejnost v počátku změn po roce 1989 neměla ponětí o důsledcích prosazování liberálních a neoliberálních hodnot, neboť se jí předkládaly jako hodnoty demokratické. Nabízela se svoboda (téměř bez hranic), individualismus bez respektu k přirozenému celku a autoritám (zvláště učitelům, rodičům, mravním zásadám, atd.), práva bez vyvážení s povinnostmi, konkurenceschopnost (bez ohledu na destrukci užitečné výroby), privatizace doprovázené nesmírnou korupcí a ochuzováním společnosti, „restituce“ (často neoprávněné) majetku do soukromých rukou, zvláště katolické církve, podřízení se ekonomické globalizaci bez ohledu na důsledky, atd. Bezmezná důvěra v Západ a jeho demokracii začala prudce klesat, když radikální změny přinesly většině lidí nejistotu, zadluženost velkého segmentu populace, exekuce, bezdomovectví, nezaměstnanost, morální úpadek, atd. Veřejnosti přestalo být lhostejné, že obrovské zisky vytvářené levnou pracovní silou plynuly hlavně do zahraničí. Začala si uvědomovat absenci demokratických hodnot. Mezi ně patří důraz na spravedlnost, přiměřenou rovnost, svoboda omezená mravními i právními principy, efektivní sociální politika, hodnotná kultura přispívající ke znalosti světa, ve kterém lidé žijí, schopnost odlišovat dobré od špatného, důležité od nedůležitého, respekt ke všemu pozitivnímu, co zanechaly minulé generace, atd.

Vracíme se k zbídačení

Středoevropské slovanské národy byly před rokem 1914 v podobné situaci jako v současnosti. Většina národů žila pod nadvládou politicky privilegovaných Němců nebo Maďarů, což jim nedávalo dostatek prostoru pro svůj vlastní pozitivní rozvoj, pro přirozenou důstojnost a zdravé sebevědomí. Od druhé poloviny 19. století bylo Rakousko-Uhersko konstituční stát s parlamentem, jehož postavení a pravomoci však nezaručovaly existenci skutečného parlamentního systému ani rovnoprávnost národů. Český národ byl trvale pod tlakem privilegovaných Němců, kterých ovšem byla v říši (společně s druhým vládnoucím národem ,Maďary) necelá polovina. V zemích Království českého pak žila Němců třetina. Když byl zaveden v 60. letech 19. století omezený volební systém, volební okresy byly vytvořeny tak, aby Němci měli většinu jak v říšské radě ve Vídni (parlament) tak v českém a moravském sněmu. Později se poměr v českém sněmu změnil, ale jinak zůstala situace stejná i po zavedení všeobecného volebního roku 1907.

Národnostní problémy, se stávaly stále vážnější, neboť rakouští Němci odmítali, a to i násilím, přistoupit na princip rovnoprávnosti národů. Často argumentovali, že byli nejvyspělejším národem v Rakousko-Uhersku a tudíž měli právo na vládnoucí postavení. Koncem 19. století to však již pravda nebyla, v kulturní oblasti Češi vlastním unikátním úsilím rakouské Němce dokonce předčili. Ani v ekonomice si nevedli špatně. Obecné pohrdání Němců Čechy a Slovany obecně mělo hluboké a trvalé kořeny. Otázku, jak k zanedbanosti český národ, do začátku 17. století z 90 % nekatolický a svobodný, přišel, si nekladli. Asi opravdu věřili, že Češi byli národem kacířů a že si svůj osud zavinili svým lpěním na své reformaci, i když jako první přinesli Evropě již od 30. let 15. století náboženskou toleranci, užívání mateřského jazyka jako bohoslužebného i ve školách. Vše změnila nešťastná bitva na Bílé hoře roku 1620, v níž katolíci zvítězili. Krutá odveta postihla celý národ ve formě vyhnání ze země střední bohaté a vzdělané střední vrstvy a krutého znevolnění venkovského obyvatelstva. Protestantskou českou šlechtu nahradila cizí katolická, nemající s českým národem slitování. Po třicetileté válce ze tří milionů Čechů zbylo jen kolem půl milionu. Ještě v 18. století byly hladomory, ač země byla bohatá. Původnímu národu nepatřilo téměř nic a situace v současnosti je v tomto ohledu poněkud podobná.

Dokázali jsme se zvednout!

Přes všechno zamlčování a kruté potlačování reformační tradice katolickou církví nebylo relativně svobodné období 15. a 16. století českým národem zcela zapomenuto. Když byl císařem a českým králem Josefem II. roku 1781 vydán toleranční patent, jímž byly povoleny některé nekatolické církve, 30 tisíc rodin v prvním roce odstoupilo od katolické církve. Rok musel být prohlášen za milostivý a poté bylo již přestupování obtížné. Od druhé poloviny 19. století ztrácela katolická církev přirozeně a rychle svou moc a vliv.

Trvalo téměř dvě stě let, než český národ vlivem osvícenství začal skromně zvedat hlavu. Aktivitu napřed projevila hrstka inteligence, která si dobře uvědomovala, že vzkříšení a modernizace jazyka budou nejjistějším základem k obrození národa. Byli to G. Dobner, A. J. Puchmajer, I. A. Born, V. M. Kramerius, F. M. Pelcl, J. Dobrovský, J. Kollár, P. J. Šafařík, F. Palacký a řada dalších. Ti všichni postupně intensivně přispívali k tomuto procesu v humanitní oblasti. I když všichni věřili v pozitivní potenciál českého národa, nevěřili už někteří v možnost jeho plné obrody, nicméně přesto pro ni usilovně pracovali z úcty a lásky k poníženému národu i z úcty ke svobodnější minulosti. I císař a král český Josef II. udělal několik ústupků.

Přesto, že cenzura a zákazy byly přísné, ledacos tajně vyšlo, ledacos se z francouzského a anglosaského filosofického a politického myšlení do Čech dostalo. I znalosti moderní politiky začaly prosakovat do české společnosti prostřednictvím různých kontaktů a malé vrstvy vlastenecké inteligence. Do vlastenecké činnosti se zapojila i řada venkovských katolických kněží, spjatých svým původem a citem s lidem, což pro ně mělo obvykle nepříjemné existenční důsledky. Největší politickou práci svými články, aktuálními do současnosti, udělal Karel Havlíček, žurnalista a literát, v období kolem revolučního roku 1848 až 1849. Krátce poté ho vídeňská vláda poslala do vyhnanství, na jehož následky brzy zemřel. K sebeznalosti národa přispívala divadla, hlavně kočovná, rozvíjející se krásná literatura, čerpající tematiku z venkovského i městského českého prostředí a snažící se o zachycení podstatné pravdy ze života lidí i národa, třebas i drsné. Tato literatura nebyla únikem ze života, zábavou, brala život vážně, v důležitých souvislostech. Přínosem byla i rostoucí možnost společenské komunikace. Postupně sílila i znalost nejdůležitějších aspektů české historie, vnášená podle možností i do školní výuky. V současnosti jsme svědky téměř obráceného procesu.

Svůj k svému

Z hlediska historické sebeznalosti udělal největší práci František Palacký. Své monumentální dějiny českého národa však skončil rokem 1526. Věděl, že svým kritickým přístupem ke katolickým Habsburkům, kteří nastoupili na český trůn roku 1526, by u cenzury neprošel. I tak přispěl ke znalosti důležité historie českého národa, specificky české reformace, která se v Evropě jako první vzbouřila proti absolutismu katolické církve s hodnotnými výsledky. Rozvíjení kultury v širokém smyslu se stalo nejpodstatnější pro národní rozvoj v prvních desetiletích 19. století. Politické zkušenosti z revolučního období 1848 až 1849 sehrály svou roli pro vzestup občanského vědomí. Stalo se tak přesto, že revoluce byly poraženy. Zvláště myšlenka větší samostatnosti zemí Koruny české se trvale ujala v české politice. Byla někdy dokonce uznána i císařem jako legitimní, ale nikdy nebyla do rozpadu Rakouska-Uherska roku 1918 naplněna.

Druhá polovina 19. století se vyznačovala tzv. politikou vnitřní, Národ kladl důraz na kulturní rozvoj v oblastech, pro něž se možnosti otevřely s prosazením parlamentarismu koncem 60. let. Tyto možnosti byly českou veřejností využívány obdivuhodnou mírou. Nejvýznamnější bylo zakládání spolků, knihoven, divadel, vydávání tisku, vše samozřejmě pod dozorem cenzury. Nejdůležitější aktivitou bylo zakládání českých středních škol hlavně z finančních sbírek české veřejnosti. Princip svépomoci se stal nezastupitelný pro chudý český národ. Navzdory vysokým daním, které Češi ústřední vládě do Vídně platili, byla vládní podpora jejich kulturních a vzdělávacích potřeb velmi skromná. Výsledky iniciativy české veřejnosti přispívaly k zdravějšímu sebevědomí národa, posilovaném znalostí historie, hodnotnou literaturou i malými politickými výdobytky. Jeho iniciativa a ambice dosáhnout úrovně vyspělejších národů byla však často přerušována vládními zásahy, včetně cenzury, a výjimečným právem.

Autorka článku, Marie L. Neudorflová, je česká historička, která se dlouhodobě zabývá dílem T. G. Masaryka. Třetí pokračování jejího trojdílného textu vyjde vbrzku.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV
reklama

Produkt zdarma za recenzi?

Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

14:55 Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

Když Zdeněk Mahler v roce 2011 přebíral Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní dílo, nebylo je…