„Potřebujeme parlamentu dělného, parlamentu pracujícího, … znajícího potřeby zemí a národů a podle toho svou kontrolou vlády a svoji iniciativou podporující všekulturní vývoj. Potřebujeme parlamentu věcného, parlamentu vzdělaného. Demokracie znamená také pokrok a vzdělanost,“ napsal T. G. Masaryk v roce 1910.
Bez znalosti minulosti hrozí permanentní revoluce
Současná ekonomická globalizace a odklon od konceptu národních států příliš nepřispívají k rozvoji demokracie ve středoevropských státech, kde je veřejnost stále více politicky atomizovaná, politicky naivní, politické strany jsou příliš úzce zaměřené, poslanci jsou odborně a filosoficky nevzdělaní. Většina tisku v soukromých rukou nepřispívá k potřebné politické úrovni veřejnosti a různé zahraniční vlivy a tlaky přispívají spíše ke konfliktní atmosféře než ke stabilitě a efektivnímu rozvoji demokracie. V pozadí konceptu demokracie jsou hodnoty, které jsou do značné míry v konfliktu s hodnotami liberalismu a neoliberalismu a jejich cíli. Pokud nám záleží na rozvíjení demokracie, je nutné hledat cesty k nápravě intelektuálně i politicky. Z vývoje k demokratizaci od 18. století je zřejmé, že jeho součástí musí být hledání relevantního poučení z minulosti – filosofického, vývojového, hodnotového, ekonomického i sociálního. Zároveň je potřebné vědomé navazování na vše pozitivní, čeho bylo v těchto oblastech dosaženo. Jinak se vydáváme v nebezpečí, že budeme žít v nějaké permanentní revoluci, která pro pozitivní výsledky naší civilizace nemusí dopadnout dobře. Zvláště ekonomicky korporativní neoliberalismus obsahuje nebezpečné aspekty destruktivní jak k lidské a národní existenci, tak k přírodě.
Spravedlnost závazná i pro ty, kdo v demokracii nevěří
Zatímco výše popsaný proces byl vlivem osvícenství a Velké francouzské revoluce vlastní celé Evropě, rozdíly v síle, podobě a cílech tohoto procesu byly velmi výrazné a specifické pro každý národ, neboť jejich úroveň, podmínky jejich existence, jejich potřeby a možnosti rozvoje se velmi lišily. Společným aspektem tohoto procesu byla víra v možnost pokroku, ale ani ta nezahrnovala vždy víru v ideál demokracie, jehož základem je princip svobody, rovnosti a spravedlnosti. Cesty k těmto ideálům obsahují řadu nezastupitelných aspektů, jako je vzdělání, obecné přijetí humanitních a demokratických hodnot, určitou mravní a politickou úroveň lidí, vědomí, že bohatství země není nevyčerpatelné, efektivní kontrolu moci a v neposlední řadě schopnost lidí rozumět světu, ve kterém žijí. Důraz na spravedlnost a důstojný život všech by měl být obecně závazný, a to i pro ty, kteří v demokracii nevěří a tím podemílají nejcennější aspekty naší civilizace a její budoucnost. Hlavní realistickou cestou k obecnému sdílení demokratických a humanitních hodnot je důkladné vzdělání, všeobecné i odborné, obsahující morální a humanitní principy, a fungující demokratické instituce.
V zájmu globalizace je národ nežádoucí
Zásadní otázkou je, proč je demokracie považována od Velké francouzské revoluce za optimální systém ku prospěchu většiny lidí, obecného dobra i pokroku obecně. Idea moderní demokracie jako politického, hodnotového a sociálního systému dávala oprávněně více naděje než systémy jiné, že bude sloužit ku prospěchu celkové úrovně většiny a společnosti jako celku, přitom ne na úkor slabších. Navzdory urputnému odporu katolické církve, s postupným důrazem na rozvoj vědy od 17. století, se rozvíjel nejen zájem o poznání, ale i přesvědčení, že znalosti, „pravda poznaná“ je zrovna tak legitimní jako pravda „zjevená“, tj. princip, za jehož hlásání byli mnozí upáleni včetně největšího českého náboženského reformátora Jana Husa, odsouzeného církevním sněmem roku 1415. Zároveň začalo převažovat přesvědčení, že pravda „poznaná“ má potenciál sloužit k řešení hlubokých sociálních a společenských problémů, že může být mocným prostředkem k rozvoji kulturního i intelektuálního pozitivního potenciálu lidí.
Toto velmi nesnadné proticírkevní a protifeudální prosazování racionality bylo přitom vědomě i nevědomě spjato s církví potlačeným křesťanským principem, že Bůh stvořil lidi ke svému obrazu, že si byli ve své podstatě rovni a tudíž měli právo svobodně rozvíjet své schopnosti a užívat je k prospěchu svému i obecnému. Reformační revolty proti katolické církvi, jejímu materialismu, iracionálnímu pokřivování křesťanství a útlaku většiny byly značně úspěšným kolektivním naplňováním myšlenek statečných a pronásledovaných jednotlivců dob předešlých. Proces napravování byl dlouhý, bolestivý. Je stále relevantní jak k rozvoji demokracie, tak k obecnému pokroku v širokém smyslu. Dogmatismus v různých formách přetrvává, třebas nemá ten extrémní charakter jako v případě „pravdy zjevené“ a potlačováním „pravdy poznané“, praktikované po staletí katolickou církví většinou násilím, ke škodě úrovně většiny lidí. Tehdy se žádalo ne obcovat, dobírat se společně pravdy a smyslu, ale fanaticky věřit v to, co hlásala církev, nemyslit. Středověké církevní rozdělení společnosti do čtyř nerovných stavů bylo stále předkládáno jako dané Bohem, jako nezměnitelné. Teprve s nesnadným uvolňováním církevního absolutismu začal pojem společnost nabírat širší význam, relevantní pro demokratizaci lidské organizace. V současnosti, v zájmu globalizace, je pojem společnost znovu rozmělňován a ještě integrovanější entita národa přímo napadána jako nežádoucí. Přitom v procesu demokratizace a rozvíjení demokracie jsou tyto dvě entity nezastupitelné pro svou unikátní integritu.
Výměna politiků nestačí
Dobývání a hlavně popularizace pravdy „poznané“, tj. racionálního poznání korespondujícího s lidskou zkušeností, se postupně, zvláště v 19. století, stalo kolektivní záležitostí, závislou hlavně na vzdělání, na touze a lidské schopnosti rozumět světu, ve kterém lidé žili, na úsilí jednotlivců i společnosti používat výdobytků poznání ku prospěchu své úrovně. Kolektivní iniciativa a úsilí, spolupráce v řadě rovin, se staly zrovna tak důležité jako iniciativa individuální. Jakkoli v pozadí tohoto vývoje byla silná racionalita prosazovaná osvícenci, kořeny původního křesťanství se v ní ztrácely méně než v pokřiveném učení církví, sloužícím jejich moci, luxusu a ovládání lidí. Z jeho dědictví se zvláště princip rovnosti, lidské důstojnosti a princip spravedlnosti staly hybnou politickou silou. Příkladem budiž Velká francouzská revoluce, která krutým násilím prolomila společenské řády, v nichž malá privilegovaná mocenská vrstva neměla respekt k důstojnému životu většiny lidí a jejich zanedbanost a bídu brala jako přirozenou, dokonce jako trest boží. Za svůj osud si přece mohl nějak každý sám. Nepřipomíná to něco ze současných zásad liberalismu?
Netrvalo dlouho a začala se prosazovat myšlenka, že v zájmu obecného dobra má veřejnost právo efektivně kontrolovat politickou mocenskou vrstvu, neboť jakákoli nekontrolovaná moc má silnou tendenci ji zneužívat ke svému soukromému prospěchu. Proces rozšiřování obsahu společnosti, vědomí kolektivní identity lidí (národní, kulturní, historické, politické) přispívající k pocitu sounáležitosti i k pocitu síly, narážel nejen na církevní a aristokratický konservatismus, ale brzy i na liberalismus a jeho individualismus na jedné straně a korporativismus na druhé. Řešení efektivní kontroly mocenské vrstvy veřejností zdaleka nedospělo v politickém procesu posledních 150 let k uspokojivému stavu. Přitom možnost efektivní kontroly mocenské vrstvy je nutnou podmínkou rozvíjení demokracie. Nestačí k tomu jen určité instituce a volby s možností výměny politiků. Je k tomu potřeba určité mravní a vzdělanecké úrovně celé společnosti a její systematická institucionální angažovanost v zájmu společných potřeb a úrovně.
Práva menšin jsou víc
Znalost historie je velmi cenným zdrojem znalostí relevantních k širší, národní identitě a integritě, která je pro úroveň člověka nejméně tak důležitá jako identita individuální, možná více. Je také nezastupitelným zdrojem pro pochopení vývojového aspektu a možnosti navazovat na pozitivní, vyvarovat se co nejvíce negativního. Je rovněž nezastupitelným zdrojem poučení užitečného pro politickou úroveň a dospělost veřejnosti, pro schopnost politiků dělat rozumné kompromisy ve prospěch veřejného dobra i pro schopnost veřejnosti bránit demokratické hodnoty a výsledky proti nejrůznějším nedemokratickým tlakům. Poslední desetiletí však spíše ukazují, že vývoj jde opačným směrem, že zvláště světové ekonomické mocenské vrstvy nemají zájem na dospělé a zodpovědné veřejnosti, na rozvíjení efektivní demokracie. Ve skutečnosti nejrůznějším způsobem přispívají k rozmělňování soudržnosti společností, národů i jejich potřeb a zájmů. Pojem „národní zájmy“ se stal téměř nelegální, a práva nejrůznějších menšin jsou upřednostňována na úkor celku.
Proč už lidé nerozumí světu, sobě a druhým
My nemáme pro střední Evropu mnoho důkladné odborné literatury týkající se rozvoje či pokusů o rozvoj demokratizace a demokracie v jednotlivých národech před rokem 1914 ani po něm, snad s výjimkou české historie. Brzy po pádu komunismu koncem 80. let se vytvořily tlaky na odvracení se od pozitivních výdobytků historie jednotlivých národů. Dokonce se začala zpochybňovat prozíravost vývoje po roce 1918, někdy i jeho legitimita. Zároveň rapidně klesala úroveň humanitního vzdělání, zvláště pozitivní národní historie. Postupně klesá i sebeznalost národů. Místo vytváření nějaké širší identity a integrity, jak proponenti Evropské unie doufali, přestali lidé rozumět světu, ve kterém žijí, přestali rozumět sobě, přestali si rozumět vzájemně. Nezískali pocit, že mohou jako veřejnost ovlivňovat politický proces a problémy, které se v něm řeší. Na vině je zvláště atomizovaná politika, zpochybňování existence národních zájmů, úzká orientace politických stran a jejich sebedestruktivní působení. Tato situace se v různých stupních vyvinula ve všech postkomunistických zemích. Návrat k rozumné národní politice nebude snadný a bez důkladné znalosti národní historie to není možné. Dnes již převažuje názor, že současná atomizace společností, včetně politiky, byla záměrem Západu. Šlo o to oslabit případnou konkurenci a posílit vliv nadnárodních korporací s jejich finančními zájmy a nedostatkem sociální orientace. Západu nestačilo, že se již nemusel bát komunistického bloku.
(Autorka článku, Marie L. Neudorflová, je česká historička, která se dlouhodobě zabývá dílem T. G. Masaryka. Druhé pokračování jejího trojdílného textu vyjde vbrzku.)
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
