Narodila se předčasně, vážila stěží 1800 gramů. Ze svých počátečních zdravotních problémů se dostala, ale přeci jen jí něco z toho nešťastného narození zůstalo: říká se tomu ADHD. Tedy – ADHD neboli porucha pozornosti s hyperaktivitou se tomu říká až „moderně“. Dřív se mluvilo o velmi neposedných dětech. (Pak se ovšem z „velké neposednosti“ vyrobila diagnóza, snad aby farmaceutický průmysl měl širší pole působnosti. Těžko totiž předepsat „lék“ na pouhou neposednost, že… Ale na diagnózu ADHD se farmaka předepisují již celkem snadno.)

Holčička má inteligenci normální. Na první pohled to ale není vidět a spolužáci o ní občas mluvili jako o „retardovi“. Její normální inteligence je totiž zamaskována dysortografií, dyslexií, dyskalkulií a bůhví čím vším ještě. Navíc neovládá svou impulsivnost, permanentně strká do spolužáků, bere jim věci, mluví o hodinách, prochází se při nich po třídě… To všechno jsou jevy, které se mohou věkem upravit a částečně vymizet. ADHD je syndrom, který mívá vývoj. Mnoho lidí s ADHD úspěšně vystudovalo vysokou školu.

Holčička S. B. byla zařazena do „normální“ školy. Tak je to moderní. Jenomže stalo se, co se dalo čekat. Učitelé ani vychovatelé holčičku naprosto nezvládali. Holčička si ale z laviny zákazů, nadávek, poznámek a podobně samozřejmě nic nedělala. Jak by taky mohla, když dětem s ADHD tyhle věci obvykle moc nedocházejí, a i kdyby jim docházely, neuměly by se sebou nic udělat. A tak škola rozhodla a S. B. byla po jedné velké bitce, která skončila mnohými monokly, vyloučena ze školní družiny.

Maminka holčičky S. B. je rozvedená a je ráda, že rodinu taktak uživí. A že má práci. Jenomže teď to vypadalo, že bude mít po práci, protože holčičku musela začít vodit do školy přesně na 8:00 a vyzvedávat si ji po vyučování namísto svého oběda. A pak se musely činit stařičké babičky a tetičky.