Martin Potůček: Jak nevyhrát senátní volby

Alena Palečková (ODS) oznámila po osmnácti letech působení ve funkci senátorky, že se o tuto funkci už nehodlá znovu ucházet. Rozhodl jsem se na toto místo kandidovat. Jsem nestraník, ale bylo mi jasné, že bez stranické podpory nemůže mít moje kandidatura naději na úspěch. Na základě mé dlouhodobé spolupráce s odborným zázemím ČSSD jsem navázal kontakty s touto stranou. Uspěl jsem postupně v nominačních volbách na její obvodní, krajské a nakonec i ústřední úrovni. Posléze se přidala Strana zelených a nakonec i Křesťanská a demokratická unie - Československá strana lidová.

Programy těchto stran jsou si až překvapivě podobné. Především svým důrazem na vytváření příznivých podmínek pro důstojný život lidí, pro zajištění univerzálního přístupu k veřejným sociálním službám a v explicitní opozici vůči jednostrannému zbožšťování trhu jako regulátoru lidských aktivit, hospodářského růstu jako jediného kritéria směřování společnosti. Představiteli KDU-ČSL a Strany zelených jsem byl nicméně oprávněně vnímán jako člověk, který má programově velmi blízko k sociální demokracii. V diskusích se členy KDU-ČSL se jako nejžhavější otázka opakoval můj postoj k vládnímu zákonu o církevních restitucích. Moje odpověď: jsem pro odluku církve od státu, nicméně zákon samotný je nekvalitně zpracovaný a v navržené podobě nejsem příznivcem jeho přijetí. V diskusích se členy Strany zelených jsem byl tázán, zda podporuji jadernou energetiku a tedy i dostavbu Jaderné elektrárny Temelín. V odpovědi jsem poukázal na to, že se necítím být v této oblasti odborníkem a spoléhal bych na vyjádření panelu, jehož členové by tento problém odpovědně rozebrali z různých perspektiv odborných i občanských.

Volební program a kampaň

Volební kampaň probíhala v době, kdy se koaliční vláda ODS, TOP 09 – Starostové a uskupení LIDEM ocitla ve vážných problémech. Především proto, že lidé začínali na vlastní kůži pociťovat dopady vládních reforem omezujících zdroje veřejných rozpočtů a média přinášela stále nová odhalení o korupci prorostlé do vrcholových etáží české politiky.

Zde jsem neváhal. Už dlouhé měsíce před zveřejněním mé kandidatury jsem veřejně vystupoval proti omezování veřejného sektoru a veřejných služeb, jakožto hlavních obětí přijímání vládních reformních „úsporných balíčků“. Z toho vyplynul i ústřední slogan mé volební kampaně, který se posléze objevil i na billboardech: “STÁT MÁ ŠETŘIT PRO LIDI, NE NA LIDECH“.

Dokument: Volební leták „Co nabízím voličům“
V Senátu chci prosazovat lepší zákony a podporovat opatření prospěšná všem, tedy i nám, Pražanům.
Dobrá politika se musí opírat o vědu. Akademické svobody si vážím více než členství v jakékoli politické straně.
I jako nestraníka mne podporují hned tři politické strany – sociální demokraté s důrazem na hospodářskou a sociální politiku, lidovci s hodnotami lidské sounáležitosti a Zelení se starostí o životní prostředí.
Chci hledat řešení problémů napříč politickým spektrem. Nerozdělovat, sjednocovat.
Nikdy nepodpořím nic, co by odporovalo mému svědomí.

Na místní úrovni jsem kritizoval problematický způsob, kterým radnice na Praze 8 rozhodla o výstavbě a financování své nové budovy a s ní spojeného obchodního centra za více než jednu miliardu korun z privatizace obecních bytů. Připravili jsme širší panelovou diskusi za účasti urbanistů, architektů a zástupců neziskových organizací, zaměřenou na tento problém. Pozvání na tuto diskusi starosta a místostarostové Prahy 8 (z ODS a TOP 09) ostentativně ignorovali.

Uplatnili jsme i některé méně obvyklé způsoby komunikace s občany. Inicioval jsem dvě společné veřejné diskuse, na které jsem pozval všechny registrované kandidáty. S těmi, kteří projevili o účast v takto koncipovaných diskusích zájem, jsem domluvil jejich obsah, formu a podílový způsob financování. Diskusí se nakonec zúčastnili Petr Binder (ANO 2011), Jiří Dolejš (KSČM), Marek Merhaut (Strana soukromníků), Lenka Procházková (VV), Ariana Shametiová (Konzervativní strana), Jan Zenkl (ČSNS) a já. Na pozvání nereagovala a diskusí se nezúčastnila pozdější vítězka voleb Daniela Filipiová (ODS), omluvil se Viliam Buchert (TOP 09 a Starostové).

Výsledky voleb

Do voleb se zaregistrovalo celkem dvanáct kandidátů. V prvním kole, konaném 12. a 13. října 2012, bylo pořadí na prvních třech místech velmi těsné. Zvítězil Jiří Dolejš (KSČM) s 6 568 odevzdanými hlasy a 22,05 % všech odevzdaných hlasů, následovaný Danielou Filipiovou (ODS) – 6 468 hlasů a 21,71 % a mnou (koalice ČSSD, KDU-ČSL a SZ) – 6 380 hlasů a 21,38 %. Jako čtvrtý se ve značném závěsu za námi umístil Viliam Buchert (TOP 09 a Starostové) s 3 340 hlasy a 11,21 %.

Zatímco prvního kola se zúčastnilo 29,13 % oprávněných voličů, ve druhém kole byla účast naprosto mimořádně dokonce ještě o něco vyšší – 29,78 %. Daniela Filipiová porazila Jiřího Dolejše se ziskem 62,42 % odevzdaných platných hlasů.

Co nepřekvapilo…

Rozhodující role politických stran
Bez jejich zkušeností s vedením volebních kampaní, bez jejich příspěvků na finanční zajištění volební kampaně, bez profesionálního zázemí ČSSD v komunikaci s médii by byla moje kandidatura bez reálné šance na úspěch.

Jednostrannost mediálního obrazu volební scény.
Potvrdila se pověst spíše pravici nakloněného tisku. Příkladem za všechny budiž článek, uveřejněný v deníku MF Dnes v první den voleb dne 12. 10. 2012, který v rozsáhlém textu představujícím jednotlivé kandidáty ve volebním obvodu vůbec nezmínil pozdějšího vítěze 1. kola Jiřího Dolejše (KSČM).

A co naopak překvapilo…

Vztahy uvnitř politických stran
Když jsem jako nestraník vstupoval do volební kampaně, byly moje zkušenosti s vnitřním životem politických stran jen sporadické. V jejím průběhu jsem byl konfrontován se syrovým faktem, že vnitrostranické vztahy se mohou stát větší bariérou efektivně vedené volební kampaně (a následné volební podpory) než vztahy mezi koaličními stranami jako takovými. Projevilo se to
- ve výrazné averzi oblastní organizace jedné z politických stran vůči stranickému prezidentskému kandidátovi nominovanému jejími centrálními orgány;
- když se moje kandidatura stala tématem v poli střetu dvou silných osobností jiné politické strany s ambicí utkat se v ní o vedoucí postavení.

Různé „osobnosti“ politických stran
I když jsou politické strany v ústavě a v příslušných zákonech definovány identicky, jejich faktické chování se různí. Každá z „mých“ tří politických stran na mne zapůsobila jinak - v oblasti komunikace, ve způsobu koaličního vyjednávání, ve vedení volební kampaně i ve vlastním financování. Sociální demokracie se projevila jako strana organizačně i profesionálně nejvyspělejší, nicméně také s docela vysokou úrovní vnitřních konfliktů. KDU-ČSL bych - ostatně výpůjčkou z jejího vlastního dobového sloganu - charakterizoval jako klidnou sílu. Strana zelených na mne působila jako hybrid mezi politickou stranou a neziskovou organizací.

Rozdílné stranické kultury a způsoby komunikace na sebe v průběhu práce volebního štábu několikrát narazily. Ale lze to vnímat i pozitivně: zkušenost ze spolupráce na řešení konkrétních problémů nakonec vedla k lepšímu porozumění a k rostoucí hladině vzájemné důvěry.

Selhávající veřejné instituce
Nemilá překvapení mi přichystaly veřejné instituce.

Český rozhlas ve svém živém vysílání i v internetovém programu nabízel pětiminutové medailony senátních kandidátů. Jen náhodou jsem zjistil, že můj medailon na internetu scházel ještě skoro týden po zveřejnění medailonů všech ostatních kandidátů. Po mé reklamaci bylo nápravy dosaženo v průběhu jednoho dne. I tak ale získali ostatní kandidáti informační náskok, který jsem už nemohl dohnat.

Ještě závažnější informační handicap způsobila mé volební kampani Česká pošta masivním nedoručením mého volebního časopisu do schránek občanů na různých místech volebního obvodu. Česká pošta nejenže nedodržela kontrakt, podle nějž měla dodat časopis kompletně nejpozději dva dny před konáním voleb. Nebyla schopna tak učinit po mé okamžité intervenci ani dodatečně, den před volbami, nebo alespoň v den jejich konání. Časopis tak například nedošel ani do jedné schránky obce Březiněves. Následná reklamace už samozřejmě nemohla toto selhání napravit.

Pro úplnost dodávám, že jsem byl informován, že v některých obálkách s kandidátními lístky, doručených do schránek voličů před volbami úřadem městské části, scházel právě jen ten můj…

Ideologické stereotypy ovládající myšlení lidí – polarizace politické scény
Do druhého kola senátních voleb postoupil na nečekaném prvním místě komunista Jiří Dolejš - a na druhém místě již dvanáct let v barvách ODS sloužící senátorka Daniela Filipiová. V týdnu mezi prvním a druhým kolem zorganizovala ODS masivní kampaň útočící na myšlení voličů spojováním kandidatury Jiřího Dolejše s hrozbou návratu předlistopadového režimu, „starých pořádků“. Uplatnila jednoduché schéma - „Filipiová versus KSČM“. Tento způsob vedení kampaně, označovaný v odborné literatuře jako vyvolání morální paniky, byl účinný – zmobilizoval voliče na pravé straně politického spektra tak, že došlo k naprosto ojedinělému jevu – účast voličů byla ve 2. kole senátních voleb ještě o něco vyšší než v kole prvním. Daniela Filipiová i přes částečnou souběžnou mobilizaci voličů z levé části politického spektra nakonec přesvědčivě zvítězila. Vyslovilo se pro ni téměř třikrát tolik voličů než v kole prvním.

Dokument: Moje vyjádření k oběma kandidátům po 1. kole senátních voleb:
Pokud jde o druhé kolo voleb do Senátu ve volebním obvodu Praha 8, mohu říci, že na společných veřejných diskusích kandidátů s občany před prvním kolem senátních voleb nebyla stanoviska Jiřího Dolejše vzdálená mým. Názory Daniely Filipiové jsem - stejně tak jako přítomní občané - neměl možnost poznat, protože se, ač byla zvána tak jako všichni ostatní kandidáti, na tyto diskuse nedostavila. Zároveň mi není neznámo, že její dosavadní účast na hlasováních v minulém období v Senátu byla jen třetinová, takže si kladu otázku, zda dokáže odpovědně reprezentovat zájmy občanů, které v Senátu zastupuje.

Jde o moje osobní vyjádření, vycházející z mých zkušeností z vedení volební kampaně v mém volebním obvodu. Jako nestraník nemám právo a nemohu mluvit jménem žádné z politických stran, s jejichž podporou jsem se těchto voleb zúčastnil.

Reakce koaličních politických stran na tato vyjádření dokumentovala její politické rozkročení. Zatímco vedení ČSSD se vyslovilo pro podporu komunistických kandidátů, Strana zelených a KDU – ČSL zůstaly v případě mého volebního obvodu neutrální. Zaznamenal jsem i jednu obzvláště pozoruhodnou reakci: jeden z mých kolegů, bývalý komunista, mně, odjakživa nestraníkovi, toto moje vyjádření rozčileně vyčetl.

Lidé si často nevědí rady. Potřebují se svěřovat a nechat si poradit
Kontaktní fáze volební kampaně nabízí příležitost hovořit s řadou neznámých lidí. I když jsem si nevedl žádné statistiky, měl jsem na jejím konci intenzivní pocit, že mnoho lidí čelí svým osobním, rodinným a existenčním problémům ve velké izolaci. Pokud se problémy hromadí, často si nevědí rady, jak dál. Jsou málo informováni o (byť omezených) nabídkách veřejných služeb. Využívají tedy alespoň náhodného kontaktu s kandidátem či jiným členem volebního týmu, aby se svěřili, případně aby si nechali poradit. Po této zkušenosti jsem si jist, že ve vztazích mezi lidmi a institucemi sociálního státu existuje veliká a nenaplňovaná potřeba vyhledávání takto „sociálně handicapovaných“ a následné komunikace s nimi.

Rozšířenost existenční úzkosti

U oslovených spoluobčanů jsem se často setkával i s existenční úzkostí. Lidé sice nemusejí mít nutně pocit bezprostředního existenčního ohrožení, nicméně s obavami vyhlížejí do budoucnosti. Budou mít dostatek prostředků, aby si zachovali elementární životní standard v případě onemocnění, invalidity, stáří? Dostanou příležitost vychovat řádně svoje děti? Pokud si na tyto otázky nedokážou uspokojivě odpovědět, žijí ve stínu chronického stresu, který může sám o sobě vyvolat další komplikace (ztráta sebedůvěry, panické reakce, psychickými problémy vyvolaná somatická onemocnění). I když v této skupině převažovali důchodci, postižení parlamentem nedávno schválenou dvoutřetinovou redukcí inflačního příplatku ke stávajícím penzím od ledna 2013, vyskytovaly se v ní například i mladé páry s jedním z nich na rodičovské dovolené, chronicky nemocní, nezaměstnaní nebo matky samoživitelky.

Otázky

Senátní volby ve volebním obvodu 23 v roce 2012 mi umožnily lépe se seznámit s problémy lidí, kteří zde žijí. Objevil jsem zajímavé nové lokality. Byl jsem vtažen do nitra politických procesů. Nahlédl jsem do kuchyně politických stran. Začal jsem lépe rozlišovat mezi pravidly akademického diskurzu a zákonitostmi politické komunikace. Ani s těmito zkušenostmi jsem nicméně nenalezl uspokojivé odpovědi na tři otázky.

První otázka zní: jak velkou úlohu hraje v podobných situacích osobnost a veřejná známost kandidáta, jeho obecný volební program, místně specifický program a asociace jeho osoby s konkrétní politickou stranou či seskupením?

Druhá nezodpovězená otázka je tato: byl bych v těchto volbách úspěšnější, pokud bych vystupoval pouze jako nestranický kandidát jedné politické strany, sociální demokracie? Ve prospěch této hypotézy hovoří úspěch jiné nezávislé kandidátky, kandidující za ČSSD, profesorky Evy Sykové, proti kandidátovi ODS Tomáši Töpferovi v senátním obvodu na Praze 4. Jak jsem měl možnost se sám přesvědčit v rozhovorech s několika oslovenými občany, „širokospektrální“ kandidatura, která více vyhovovala mému osobnímu naturelu i mému volebnímu programu, mi mohla hlasy i ubírat. Bylo tomu tak v případech, kdy měl potenciální volič zásadní výhrady k některé ze zbývajících dvou koaličních politických stran či k některému z jejich představitelů. Ve prospěch této hypotézy dále hovoří následná levopravá, byť spuštěním morální paniky Občanskou demokratickou stranou vyvolaná, polarizace politické scény ve druhém kole.

V zajišťování mé volební kampaně byla ale podpora vedení obou menších politických stran, KDU-ČSL a Strany zelených také zřetelná a tedy nezanedbatelná. Tento fakt potvrdila i tisková beseda předsedů všech tří stran na téma mé kandidatury a jejich možné budoucí spolupráce, uspořádaná Sekcí vztahů s veřejností a marketingu ČSSD dne 19. 9. 2012 na téma „Je možná koalice v opozici?“. Tato podpora stranických vedení se promítla i do podpory členů a kmenových voličů těchto stran ve volbách samotných.

A nakonec: nevím, jak řešit vážný problém patologického zapouzdření KSČM ve vědomí lidí, ale i mnoha politiků. Toto zapouzdření vedlo k tomu, že ve volebním obvodu 23 senátních voleb nakonec vyhrála kandidátka, která reprezentuje politiku škrtů a rozvratu veřejných a sociálních služeb, netransparentního zacházení s veřejnými zdroji, ostentativní nekomunikace s veřejností, politiku, která jde proti zájmům velké části mých spoluobčanů. Čím jsem si ale jist, je, že toto pouzdro je koulí na noze reprezentativní demokracie Made in Czech Republic. Deformuje totiž výsledky voleb způsobem, který politický systém země a politiku vychyluje neústrojně na jednu stranu politického spektra – a jako takovou ji dále odcizuje občanům. A jen tuším, že energie a vůle k jeho destrukci musí vycházet jak zevnitř, tak i zvnějšku tohoto pouzdra. To je ale úkol pro státníky, ne pro politiky. Času není nazbyt.

Vyšlo v Literárních novinách