Vážený pane Vodrážko,

čím déle se probírám Vaši knihou, tím více z ní vystupují Vaše subjektivní přístupy. Několik figur přímo démonizujete. Především Jiřího Valocha a Dobroslava Zborníka, kteří podle Vás, byli estébáčtí James Bondové a Ivana Jirouse, kterého líčíte jako bytostně politického člověka. Proti tomu zásadně protestuji.

Jiří Valoch a Dobroslav Zborník se vážně zabývali současným uměním a odvedli spoustu užitečné práce. Byli to lidé psychicky labilní a proto měli z režimních postihů panickou hrůzu. StB si s nimi asi právě proto ráda pohrávala.

Příběh Ivana Jirouse je zcela odlišný a já jsem se v době, kdy se odehrávala jeho přeměna z Humpoleckého chasníka Ivana do Magora Martina, s Jirousem stýkal. Seznámil jsem se s ním osobně po mém návratu z Ameriky, kdy Ivan Jirous pracoval ještě jako redaktor ve Výtvarné práci a měl šanci ovlivňovat tehdejší výtvarné umění. Myslím, že to rád využíval.