Není to dlouho, co jsem se v Parlamentních listech zamýšlel na článkem Ferdinanda Peroutky s titulkem „Jací jsme“ z roku 1922.

Sám jsem se musel podivit nad nízkou úrovní článku této druhdy novinářské ikony a shledal jsem, že ta Peroutkova úvaha „Jací jsme“ je plytká, tak na úrovni dnešní rádoby filozofující „pražské kavárny“.

Křivdil jsem Ferdinandu Peroutkovi? Inu – „co je psáno, to je dáno“, nevzal bych už jednou řečené zpět, ale přece jen jistý klad panu Peroutkovi v jeho článku přiznejme. Myslím, že se oprávněně ptal a zvídal – „Jací tedy jsme?“

Myslím, že už v roce 1922 bylo namístě zkoumat: “Jaká duše byla vetknuta v tuto hruď?“

Čas běží, naše znovu nabytá státnost oslavila už celých 100 let existence. Nejsme už Československo, rozdělili jsme se. A po rozchodu nezůstala žádná „pachuť“. Nic hořkého mezi námi a Slováky nezůstalo, mír, v němž jsme se rozešli, bychom mohli rozdávat – jen kdyby si Evropa byla ochotna brát naši medicínu...