„Putin má pravdu. Každý to ví, že má Putin pravdu a že jedinou cestou k řešení problému Sýrie je podpora existující vlády Bašára al-Asada, jeho libanonských a íránských spojenců, nemáme-li se potácet od porážky k porážce,“ píše Simon Jenkins, komentátor britského deníku The Guardian. Dále uvádí, že jde o „reál-politiku“, kterou nám diktuje pragmatismus. Podle něj na Západě je již delší dobu zahraniční politika ve vleku domácí, a to s notnou dávkou mentorování. „Co se mělo uplatnit v Iráku, Afghánistánu, Libyi, Sýrii a také na Ukrajině, nebylo diktováno tím, jak by to mohlo fungovat, ale tím jak to bude vypadat. Vytrubování se stalo mocnější než mozek,“ podotýká Jenkins v Guardianu. Jako příklad uvádí zasedání OSN, kde se britští a američtí představitelé předháněli, kdo více očerní Asada. To mělo za výsledek, že nakonec to byl Putin, kdo bodoval. „Putin předvedl dva hlavní úkoly lídra: přednést stabilitu a hrdost… Chtě, nechtě se z něj stává hráč na širším hřišti, když dobře přečetl Írán, Indii a Sýrii. Určitě to není žádný hlupák,“ píše dál komentátor. Jenkins si také vzpomněl na loňskou Kissingerovu návštěvu Británie, kdy tento bývalý politik (ministr zahraničí USA) orodoval, aby Rusko bylo bráno jako spojenec v boji proti islámskému fundamentalismu. „Rusko a Západ sdílejí stejné civilizační hodnoty a mají stejné dlouhodobé zájmy,“ řekl tehdy Henry Kissinger a podotknul, že je idiotské si myslet, že ekonomické sankce zlomí Rusko.
Stejně vidění Ruska má bývalý komentátor deníku New York Times Stephen Kinzer, který vyzývá k následování Moskvy, „abychom i my měli trochu něco z jejich realismu.“
Ještě na okraj k Jenkinsově vidění projevu Baraka Obamy na summitu OSN. Všímá si jeho slov, kdy uvádí, že „není důvod podporovat tyrany, přestože alternativy jsou ještě horší.“ Britský komentátor v tomto vidí uspokojení Američanů svým vlastním dobrým pocitem, kterému dávají přednost před životem Syřanů. „Tímto imperativem se Západ na Blízkém východu řídí celé desetiletí, což vede ke zdejší katastrofě. Jestliže nemáme lepší nápady na řešení Sýrie, tak poslouchejme raději Putina. On na to má,“ uzavírá Simon Jenkins, komentátor britského deníku The Guardian.
Styl hodnocení Ruska prezentovaný Jenkinsem, Kissingerem nebo Stephenem Kinzerem v New York Timesu, kritizuje komentátor serveru Foreign Policy Christian Caryl. Tvrdí, že toto vidění Ruska je stejné, jako když rakouský státník kníže Klemens von Metternich (ministr zahraničí, kancléř) trval na tom, že po napoleonské Francii by se s ní mělo zacházet jako s velikou silou i přes její minulé hříchy. Kníže přesvědčil jiné vůdce, že v zájmu budoucí stability, se musí pozvat zlosyn zpět do rodiny. Zní to neškodně, ale vedle Kinzera také Kissinger oslavuje Metternichovo umění vládnout. Důvody ruského počínání americký komentátor vy světluje: „Jednání Putina je ovlivňováno především zachováním jeho osobní moci. Někdy se tento cíl překrývá s cílem ochrany ruských národních zájmů. Oboje je ve skutečnosti od sebe dosti vzdálené. Realisté to určitě vědí a lépe než kdokoli jiný. Dobře si také uvědomují, že Putinova osobní agenda je daleko více proměnlivá a těžko předvídatelná, než ta druhá.“
Tomuto chápání Ruska zřejmě více vyhovuje komentář v časopise Newsweek nazvaný „Reálný důvod, proč Putin poslal vojska do Sýrie“ ( The Real Reason Putin Is Sending Troops to Syria ).
Tento komentář vysvětluje ruské přimknutí se k Asadovi, jehož údajně skutečným cílem není boj proti Islámskému státu, ale pouhá podpora Asada, která zaručí ruskou přítomnost v oblasti východního středomoří – Levantě. Podle komentáře se jedná o vytvoření koalice sunnitských extrémistů bojujících v zájmu Íránu a spolu s Asadem a Hizballáhem. Moskva, podle komentátora usnadňuje pohyb teroristů od severního Kavkazu do Sýrie a Iráku. „Rusko jen stěží vykazuje známku odhodlání k boji proti terorismu,“ píše Newsweek a uvádí, že záměrem je, aby tato koalice donutila USA brát Rusko jako vážného partnera a umožnit mu disponovat právem veta na politiku na Blízkém východě. „Není náhodou, že se jedná o kolaci s Irákem, Íránem a Sýrií, která je totožná s radikální frontou, která se stavěla proti dohodě v Camp Davidu v roce 1979. To byla poslední velká iniciativa Sovětského svazu na Blízkém východě.“
Newsweek jde v rozboru ruské politiky na Blízkém východu ještě dále, když autor komentáře píše: „Nejedná se jen o vojenskou strategii. Dodávky ruských zbraní jsou v souběhu s jeho snahou ovlivnit energetické projekty v Alžírsku, Íránu, Iráku, Libyi, Sýrii, Turecku a dokonce i na Kypru.“
Autorem tohoto komentáře je Stephen Blank, který pracuje v nevládní organizaci „American Foreign Policy Council “ a je expertem na ruskou zahraniční politiku.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
