Největší rozdíl mezi primitivním nacionalismem a zdravým patriotismem vidím v tom, že ten první agresivně vyzdvihuje svůj národ nad všechny ostatní, okolní národy nenávidí, nejraději by proti nim vedl válku nebo je i zničil. Takový nacionalista - byť si může říkat vlastenec - má rád svou zemi nejvíce v dobách zlých, kdy se blíží války a totalitní režimy. Toho druhého - zdravého patriota a skutečného vlastence a vzor vidím v průměrných Američanech - mají rádi svou zemi v dobách dobrých - ale i zlých - a snaží se ji milovat pro to, jaká je, že je jejich a jsou ochotni za ni bojovat a položit za ni klidně i svůj život. Vyznačuje se to tím, že na každém druhém domě visí vlajka jejich země. Když se zpívá národní hymna, tak se drží za srdce a nahlas zpívají. A především se snaží svou zemi zvelebovat doma a důstojně reprezentovat v zahraničí.

Rád bych se ještě dotkl sporu, zda vůbec máme právo na svůj národ a jaký to má vůbec smysl, když jsme všichni lidé a mohli jsme se narodit klidně někde úplně jinde. Myslím si, že pokud už by to nemělo nějaký vyšší smysl (a umím si představit, že má), bylo by národní sebeurčení v pořádku z čistě pragmatických důvodů. Člověk má tendenci se lépe starat o to, co je jeho, co má v osobním vlastnictví, k čemu má nějaký vztah a navíc potřebujeme nějaký systém, nějaké hranice a ohraničení, abychom neměli úplnou anarchii.