Asi kolem roku 1820 vznikl spolek Camorra k ochraně vězňů ve věznicích před brutalitou dozorců. Každému novému vězni bylo nabídnuto členství a byl-li přijat, byl pod ochranou spolku. V třicátých letech 19. století zakládali propuštění vězni ,,pouliční Camorru". Její noví uchazeči působili tři až šest let jako novicové a za členy byli přijati teprve po ,,učňovské zkoušce", kterou mohla být např. úkladná vražda. Přijímání se dělo rituálním aktem.

Pravidla spolku byla tradována ústně. Za člena nesměl být přijat policista. Člen mohl však být policejním špionem, aby mohl zjistit, co se připravuje proti spolku. Zrada byla trestána zásadně jen smrtí. Camorristé, kteří ,,ve službě" utrpěli zranění nebo se dožili šedesáti let, měli nárok na trvalou podporu. Strukturálně se spolek členil na oddělení. V čele byl ,,vicario", jeho poradními pracovníky byli ,,mistři center". Každé centrum mělo svého účetního, ochránce pokladu, proviantního, písaře a toho, kdo oznamoval členům místo schůzek. Camorristé byli ,,vyškoleni" v krádežích, loupežích, drancování, falešných hrách a vydírání, např. peněz za ochranu.

Po zatčení mnohých členů v letech 1862, 1877, 1885 a později Camorra velmi zeslábla. Ovšem koncem 20. století patřila opět k nejmocnějším skupinám organizované kriminality v jižní Itálii.