Otázka viny se v evangeliu objeví v plném rozsahu až v kapitolách o soudu nad Ježíšem Kristem a vynesením hrdelního trestu. Pilát Pontský rozsudek smrti nad buřičem schválil, ale „umyl si ruce“ – odpovědnost za trest svedl na farizeje. 

Evangelista Matouš zaznamenal výrok, že židovští předáci vinu vzali nejen na sebe, ale i na své potomky: „Krev jeho na nás a na naše děti!“ (kap. 27, 25). Právě této Markovy zprávy se po staletí dovolávali křesťanští nepřátelé židů, antisemité staří i noví. Buď jak buď, evangelium je ve věci viny za Kristovo ukřižování zcela nekompromisní; svatý Marek dokonce nastoluje princip kolektivní viny, která se navíc přenáší i na potomky. Zabývali se touto otázkou teologové, historikové, znalci etických principů a zákonů? Položili si otázku, proč se i v samém jádru křesťanské věrouky objevuje dědičný hřích jako absolutní princip kolektivní viny?

S odmítáním kolektivní viny se dnes setkáváme dosti často. Příčí se i zásadám odvozeným z římského práva. Naproti tomu byzantské právo nadřazovalo trest nad princip individuální odpovědnosti. Dnešní soudní praxe navazuje na kodexy Justiniánovy doby: když jeden nebo víc členů skupiny poruší zákon, ale soudu se nepodaří pachatele identifikovat, celá skupina je osvobozena. V nacistickém Německu se uplatňoval drastický princip kolektivní viny a odplaty – za jednoho zabitého Němce zaplatí podezřelí stovkami hlav. V Stalinově Sovětském svazu se s ověřováním individuální viny také nijak nepárali, rozhodující bylo zničit nepřítele, že se přitom svezli nevinní, nehrálo žádnou roli – když se kácí les, létají přece třísky. (Stejného argumentu, jen ve zcela odlišném rámci, se drží islámští teroristé. Při útoku v pařížském Bataklanu zabili i několik muslimů, ale to jim starost nedělalo – odmění je Alláh pobytem v rajských zahradách.)