Mojmír Grygar: Valivý pohyb zpět

16.01.2016 10:10

Převrat na konci roku 1989 dostal od jeho osnovatelů laskavý název – sametová revoluce. Je to projev sebechvály – podívejte se, jak se ten celonárodní zvrat poměrů odehrál bez krve a strašných průvodních jevů levicových revolucí! Můžeme však listopadový převrat nazvat revolucí?

Mojmír Grygar: Valivý pohyb zpět
Foto: Hans Štembera
Popisek: Václav Havel

Čtěte předchozí části: 3/ Listopad nadějí a iluzí; 2/ Před pádem berlínské zdi; 1/ Čekání na převrat

1.Ano, vyjdeme-li z etymologie: v latině  revolutio znamená „válení zpět, otáčení nazpět, návrat, násilné otáčení“. V tomto smyslu nešlo o vytváření nového společenského pořádku, nýbrž o restauraci poměrů, které už tu byly. Pokud se objevily nové prvky, nebyly důsledkem překonání starého, předkomunistického, kapitalistického systému, ale dováděním jeho možností do důsledku. Pro tuto éru kapitalismu je charakteristický neokonzervatismus, jehož idoly byl Reagan a Thatcherová, ideology ekonomové Chicagské školy, Gary Becker, Milton Friedman a další.

Po Listopadu nešlo jen o obnovu parlamentní demokracie První republiky, ale také o návrat k časům starším, které u nás od poloviny 15. století představovali Habsburkové. Od samého začátku, přesněji od příchodu Karla Schwarzenberga na Hrad, se začala kampaň rehabilitace Rakouska, která natolik ovlivnila veřejné mínění, že mnozí konzervativci pocítili lítost nad rozpadem Dunajské říše, kdy „český lev spal klidně pod ochrannými křídly rakouské orlice“. Mytí mozků dosáhlo takového stupně, že se o první světové válce začalo psát jako o Naší velké válce, že se i do akademických historických studií vetřelo tvrzení, že Československo bylo umělým útvarem, vytvořeným Masarykovými a Benešovými kuloárovými machinacemi. Austro a germanofilům unikla skutečnost, že stotisícová armáda dezertérů v Rusku, ve Francii a v Itálii potvrdila odhodlání Čechů a Slováků přinést v boji za nezávislost vlastního státu i nejvyšší oběť. O síle domácího odporu svědčí fakta, která naši austriáci a monarchisté rádi zamlčují. Kdo dnes připomíná jména přerovských a kyjovských odpůrců války, kteří byli v prvních měsících války postaveni před válečný soud? Na Tři krále se na Hradě pravidelně shromažďuje hlouček monarchistů, pořádají prorakouskou merendu a taškařici, nesou portrét Franze Josepha, provolávají hesla proti demokracii. Asi jim nic neřeknou jména  – Kratochvíl, Fárek, Ondráček, Radoušek, Kuča, Keller, Posolda, netuší a ani nechtějí vědět, že to byli první popravení Češi na samém prahu velkého masakru. Jaroslav Hašek v prvním vydání dobrodružství Josefa Švejka, které vyšlo v Kyjevě 1917, uvádí počet 20 000 Čechů, kteří byli od počátku války postaveni před válečný soud.

Návrat do minulosti podléhá dnes selekci, některé události se opomíjejí, jiné se přikrašlují, i když jde o doby, kdy byl česky národ vystaven těžkým zkouškám. Co jiného znamenají oslavy církví posvěceného barokního umění, jež navazují na éru Druhé republiky, kdy se naši katolíci konečně cítili zbaveni tíhy Masarykovy svobodomyslnosti a závistivě pošilhávali po Bavorsku, zemi kostelů a pěkně obdělávaných polí (Durych). Také návštěva Arcidiecézního musea v Olomouci vás přesvědčí, že církev na Moravě prožívala roky hojnosti dík spojenectví s habsburskou monarchií. Při rehabilitaci starých časů se uhlazují hrany hospodářského a náboženského útlaku nevolnického lidu, boří se mýty a vytváří se dojem, že země vzkvétala jen v dobách, kdy vlády monarchů zkrotily šiřitele rebélií, chaosu, anarchie. V posledním čísle časopisu věnovanému popularizaci dějin čteme rehabilitaci Vídeňského kongresu, který má u nás – na rozdíl od ciziny – špatnou pověst. Někteří historikové to nevidí tak černě, a místo rozboru neutěšených hospodářských a sociálních poměrů (odkazuji na knihu Charlese Sealsfilda–Poselta Rakousko, jaké je, vydané v roce 1828), vystavují barvotisk biedermeierovské idyly. Není snadné krášlit absolutismus jako režim, který vojenskou botou potlačoval zájmy venkovského lidu i středního stavu, ale koho by nepotěšilo vyprávění o staré české kuchyni proslavené plýtváním všech druhů potravin, masa, mouky, zeleniny, luštěnin, cukru, koření? Kdo by si zálibně nevybavil kávové dýchánky s bábovkou, kdo by neocenil líbivé portréty habsburských panovníků, které s takovou láskou namaloval František Tkadlík?

 

2. Nová doba prozřetelně klade důraz na návrat k hospodářským důsledkům feudálního a raně kapitalistického řádu, tedy k tomu, co se odehrávalo ve sféře přerozdělování majetků nabytého pomocí boží a silou peněz. Paradoxně dochází k tomu, že se, podle Marxe, dává přednost ekonomické základně (majetku) před jeho nadstavbou (politikou, ideologií, mravy). Majetek se přitom vyznačuje samočistící funkcí – nerozhoduje jeho původ. Ve shodě s otáčením kola dějin zpět se začaly provádět velkorysé restituce, rehabilitace, konfiskace, privatizace. Majetky, k nimž se dostali v dobách normalizace lidé různých nepovolených profesí, individua nezřídka kriminálního rázu, zůstaly stranou zájmu zahajovačů zahradních slavností nového režimu. Michal Horáček se netajil svými zisky, které získal za Husáka jako dostihový sázkař, ale také přiznal, že o ilegálních podnikatelích, vekslácích a jiných stoupencích obohacování za hranicemi dovoleného normalizační režim zřejmě věděl, ale nevadili mu, protože si hleděli jen svých zisků a proti režimu nevystupovali. Pecunia non olet – peníze nesmrděly ani šéfům urychlených polistopadových reforem, nevadilo jim, že právě tyto ukradené, cinknuté peníze se staly základem mnoha majetkových i mocenských center nového režimu. Václav Havel sice žádal, aby při odstátnění malých podniků a firem získali jejich zaměstnanci přednost, ale byl přehlasován stoupenci „čisté ekonomiky“.

Thatcherovský trumf Václava Klause přebil nesmělý pokus „vlastní cesty“.

Komunistický režim se u nás vyznačoval kolektivizační ortodoxií; jeho realizátoři byli papežštější než papež v Kremlu, bez milosti a rozumné úvahy zestátnili každého malého řemeslníka, výrobce chleba, párků, lepidla, každého trafikanta, cukráře, papírníka, drogistu. V Sovětském svazu, našem vzoru, dokonce dovolovali lékařům přivydělávat si soukromou praxí. Česká poúnorová, ale i polistopadová politika se vyznačuje prvky zelótismu, fanatického prosazování svatosvatých principů – jednou kolektivistických, podruhé privitizačních.

Právě tak, jako stát po první světové válce sáhl na latifundia německé i státoprávní šlechty, která do posledního dechu hájila feudální výsady aristokracie a držela při životě vojenskou diktaturu Rakousko-Uherska, tak i Československo po druhé světové válce zkonfiskovalo majetky Hitlerova státu a vyvlastnilo majetky německých občanů, kteří se obrátili proti demokratickému státu a nadšeně se vrhli do náruče Hitlerovy totality. Ale ne všichni Němci v Čechách a na Moravě zradili První republiku. Když jsem v říjnu 1938 stál v kroměřížské nemocnici se skupinou „utečenců“ (tak nám, Čechům a Moravanům, vyhnaným Němci a Maďary z okupovaného pohraničí, říkali místní lidé) a čekal na potupnou injekci proti tyfu (jako bychom přitáhli odněkud z Orientu nebo z Afriky), všiml jsem si skupiny chlapců a děvčat, kteří se krčili v rohu klenuté místnosti a vypadali ještě mnohem sklíčenější než my. Byly to německé děti – jejich rodiče museli utéct do okleštěné republiky, protože by je v Německu jako antifašisty čekalo pronásledování, koncentrák, smrt. Slyším-li, jak radní některých našich měst za horlivé asistence pánů Posseltů, kteří hlasovali proti členství České republiky v Evropské unii, pořádají slavnosti smíření, žádají-li, abychom se my, Češi a Moravané, zpovídali z poválečného „zabíjení po česku“, utvrzuji se v přesvědčení, že se nacházíme v režimu nuceného návratu, otáčení kola zpět. Zlé věci, z nichž se máme dnes kát, se udály v historickém okamžiku, kdy vzplanuly neblahé pocity hněvu, msty, odplaty. Zabíjení bezbranných lidí nelze nikdy omlouvat, ale u nás k němu nedošlo z vůle a rozkazu státních úřadů, nikdo z našich politiků a velitelů nepodepisoval hanebné rozkazy, neplánoval masové zatýkání, popravy, vypalování vesnic, nepřipravoval poválečnou likvidaci českého národa. Srovnáme-li přehmaty, k nimž po válce došlo u nás, s vlnou násilí, která se vzedmula po pádu nacismu ve Francii nebo v jiných osvobozených zemích, nebudeme hovořit o „zabíjení po česku“ jako o něčem, co tvořilo podstatný rys našeho vyrovnávání s německými okupanty.             

V profesionálním kontaktu s německými kolegy i v běžném styku s kýmkoli ve Spolkové republice nebo v Berlíně jsem v uplynulém půlstoletí nepociťoval sebemenší resentiment, dokonce mě ani nenapadlo, že bychom se dohadovali o nějakém smíření. Německé děti narozené za války a po válce přece za zločiny nacismu nenesou žádnou odpovědnost. Proto bych rád mluvčím sudetoněmeckých spolků položil otázku: hájili jste své sousedy z vaší ulice, vsi, města, když je gestapo hledalo jako zrádce národa, když je zatýkalo a posílalo do táborů smrti? Využili jste po válce možnosti žádat rehabilitaci tisíců německých vojáků zastřelených za nesplnění rozkazu? Ptali jste se, proč Spolkové Německo nevydalo českým soudům členy gestapa a okupačních úřadů, kteří se dopustili u nás válečných zločinů? Marlene Dietrichová zpívala po válce šanson Sag mir, wo die Blumen sind, sag mi, wo die Soldaten sind, ptala se, kam se poděly květy, kam se poděli vojáci, a já se dnes ptám, kam se poděli Němci z Československa, kteří nepodlehli hnědému moru a zůstali věrni Masarykovu odkazu? Kde jsou jejich hroby? Kdo se jim omluví? Proč se o nich mlčí? Otevřena zůstává také otázka, zda pád berlínské zdi vedl k smíření západních a východních Němců.

 

3. Vynoří-li se v úvaze o výsledcích polistopadového převratu německá otázka, není to podružné téma. Naopak – již za normalizace se v táboře oponentů režimu našli stoupenci revize poválečného postupu československých úřadů vůči sudetským Němcům. Toto téma přednostně podporoval Karel Schwarzenberg, který již před převratem navázal kontakt s Václavem Havlem a později, kdy se stal kancléřem, fedroval německou otázku do té míry, že prezident při jednom veselém večírku na Hradě kancléři oponuje výrokem: Tady není Schwarzenbersko, nýbrž Československo! In vino veritas.

Kladu si otázku, v jakém smyslu je německé téma součástí polistopadového návratu. Kam jsme se měli vrátit? Do času bezprostředně po první světové válce, kdy Němci v Čechách využili krátkého mocenského vakua a vyhlásili Deutschböhmen jako samostatný útvar, který se má stát součástí Německé říše? Nebo dokonce do roku 1939, kdy došlo k radikální amputaci území náležejících ke Koruně české? V každém případě se v okolí Václava Havla hovořilo – zřejmě již před příchodem Karla Schwarzenberga na Hrad – o potřebě odškodnit vysídlené sudetské Němce. Proč k tomu nedošlo? Proč se Havel spokojil s omluvou, kterou Rudolf Weizsäcker, president Spolkové republiky, s uspokojením přijal? (Od představitelů sudetských Němců se dočkal spíš nadávek.) Havlova první zahraniční návštěva patřila Německu. Proč? A jak si vysvětlit, že sám president Spolkové republiky porušil běžný ceremoniář a sám přijel do Prahy, aby Václavu Havlovi předal vysoké vyznamenání? Proč se náš president v děkovné řeči za udělení ceny německých nakladatelů vyjádřil o českém národě s neskrývaným despektem?

Neudivuje, že kancléř Kohl s odškodněním sudetských vysídlenců nesouhlasil. V poválečném Německu vysídlence neviděli rádi – místní lidé jim vyčítali, že právě oni přispěli lvím dílem k zahájení války. Není žádným tajemstvím, že podíl fanatických stoupenců nacismu u sudetských Němců byl mnohem vyšší, než u obyvatel Říše. Většina Němců ve Spolkové republice i ve Východním Německu neměla nejmenší zájem na podpoře předáků sudetských organizací. Rudolf Lodgman von Auen, jejich vrcholný představitel a mluvčí, po první světové válce prohlásil, že se Němci v Čechách nikdy nesmíří se vznikem Československa. Jeho politická strana splynula s Hitlerovou NSDAP a on se chlubil tím, že v roce 1938 poslal Hitlerovi osobní poděkování za obsazení Sudet. Kladu si otázku, jak je možné, že tomuto předákovi sudetských nacistů po válce nikdo jeho politické názory a funkce nevyčítal? Jak je možné, že po válce zastával řadu významných funkcí a že jeho zásluhy potvrdily sudetoněmecké spolky udělením ceny, kterou bez skrupulí nazvaly Evropskou cenou Karla IV.? Panu Posseltovi a spol. nevadí hlásit se k Lodgmanovi a současně žádat po Češích smíření.

Sudetská otázka sehrála na podzim 1938 rozhodující otázku při rozbití Československa. Richard Weizsäcker ve vzpomínkách uvádí, že jeho otec, státní sekretář Ribbentroppova ministerstva, člen Himmlerova štábu, generál SS, který měl právo přicházet na audienci k Hitlerovi s pistolí, sehrál při přípravě Mnichovské smlouvy klíčovou roli. Den 29. září 1938, kdy představitelé západních mocností a Itálie rozhodli (bez účasti zástupce Československa) o přičlenění Sudet k Říši, jeho otec prý považoval „za nejšťastnější den svého života“. Když Richard Weizsäcker 31. ledna 2015 zemřel, Angela Merkelová ho označila „za jednoho z nejvýznamnějších a nejrespektovanějších osobností naší země“. Mnozí lidé v Německu i v zahraničí v něm viděli a vidí ztělesnění morální autority. V tom smyslu se o něm vyjadřoval i Václav Havel; vyslovil přání, aby i na náš prezidentský stolec jednou usedla osobnost takového formátu. Mimořádný ohlas doma i ve světě vzbudila Weizsäckerova řeč u příležitosti 40. výročí konce války. Jako nejvyšší představitel státu poprvé přiznal bezvýhradnou vinu Němců za válku a zločiny Hitlerova režimu. Mnozí Němci toto prohlášení kritizovali, představitel pravice Franz Joseph Strauß prohlásil, že věčné připomínání minulosti spojené s pocitem pokání bez konce německý lid už unavuje a ochromuje. Tři dny po Weizsäckerově projevu kancléř Helmut Kohl spolu s presidentem Reaganem navštívil vojenský hřbitov v Bitbergu, kde jsou také hroby 49 vojáků SS. Vlnu protestů demokratické veřejnosti doma i v zahraničí Kohl uklidňoval prohlášením, že šlo o gesto smíření. Opět to kouzelné slovo smíření. Ale koho s kým? Oběti války s těmi, kteří ji rozpoutali a podporovali až do hořkého konce?

Čím víc se osobnost stává předmětem kultu, tím víc jsou vidět skvrny, které se na ní objeví. Slabou stránkou Richarda Weizsäckera byla jeho neschopnost distancovat se od otce, který se jako přední představitel stranické a vládní elity podílel na nacistických zločinech v třicátých letech a za války. Rudolf Augstein, zakladatel časopisu Der Spiegel, presidenta v otevřeném dopise obvinil, že otce líčí jako čestného člověka, který se sice v Hitlerovi zmýlil, ale Německu sloužil podle svého svědomí a vědomí, – na druhé straně však Němce, i později narozené, vyzývá, aby vzali na sebe vinu a odpovědnost za hrůzy způsobené nacismem a válkou.

Německá otázka se dostala po listopadovém převratu do popředí. Václav Havel se záměrně orientoval na Spolkovou republiku; on o jeho spolupracovníci očekávali pomoc od západoněmeckých politiků, a není žádným tajemstvím, že Jiří Dienstbier, nový ministr zahraničí, neviděl nic zlého v tom, že ho na klíčovém jednání čtyř velmocí zastával jeho bonnský kolega Hans-Dietrich Genscher.

Po každém státním převratu musí nová vláda revidovat nedořešené nebo zamlčované otázky minulosti. Není však dobré, když při revizi starých událostí dochází k zvratu principů, na nichž stojí poválečné Československo i dva státy, které vznikly jeho dělením. V uplynulých letech se u nás objevilo několik románů a filmů českých, slezských i německých autorů, které uvádějí výsledek druhé a někdy i první světové války v pochybnost. Pokusy prohlásit odsun sudetských Němců za hrubou chybu a vinu zatěžující svědomí našeho národa vycházejí z předpokladu, že Češi sami, ne-li president Edvard Beneš sám o své vůli, rozhodli vysídlit sudetské Němce. Zamlčuje se a ignoruje skutečnost, že o tomto opatření rozhodly vítězné mocnosti. Odsun Němců, kteří porušili zákony Československa, Polska, Rumunska, pobaltských i jiných států, se stal základem poválečné obnovy Evropy. Když přední maďarský politik uvede v pochybnost hranici mezi Maďarskem a Československem, když premiér Orbán vydává Miklóse Hortyho za vlastence, když některé skupiny sudetských Němců neuznávají akta vymezující dnešní česko-německé vztahy, není to v pořádku. Kolo dějin nelze vrátit zpět.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

14:55 Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

Když Zdeněk Mahler v roce 2011 přebíral Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní dílo, nebylo je…