Čtěte předchozí části: 3/ Listopad nadějí a iluzí; 2/ Před pádem berlínské zdi; 1/ Čekání na převrat

1.Ano, vyjdeme-li z etymologie: v latině  revolutio znamená „válení zpět, otáčení nazpět, návrat, násilné otáčení“. V tomto smyslu nešlo o vytváření nového společenského pořádku, nýbrž o restauraci poměrů, které už tu byly. Pokud se objevily nové prvky, nebyly důsledkem překonání starého, předkomunistického, kapitalistického systému, ale dováděním jeho možností do důsledku. Pro tuto éru kapitalismu je charakteristický neokonzervatismus, jehož idoly byl Reagan a Thatcherová, ideology ekonomové Chicagské školy, Gary Becker, Milton Friedman a další.

Po Listopadu nešlo jen o obnovu parlamentní demokracie První republiky, ale také o návrat k časům starším, které u nás od poloviny 15. století představovali Habsburkové. Od samého začátku, přesněji od příchodu Karla Schwarzenberga na Hrad, se začala kampaň rehabilitace Rakouska, která natolik ovlivnila veřejné mínění, že mnozí konzervativci pocítili lítost nad rozpadem Dunajské říše, kdy „český lev spal klidně pod ochrannými křídly rakouské orlice“. Mytí mozků dosáhlo takového stupně, že se o první světové válce začalo psát jako o Naší velké válce, že se i do akademických historických studií vetřelo tvrzení, že Československo bylo umělým útvarem, vytvořeným Masarykovými a Benešovými kuloárovými machinacemi. Austro a germanofilům unikla skutečnost, že stotisícová armáda dezertérů v Rusku, ve Francii a v Itálii potvrdila odhodlání Čechů a Slováků přinést v boji za nezávislost vlastního státu i nejvyšší oběť. O síle domácího odporu svědčí fakta, která naši austriáci a monarchisté rádi zamlčují. Kdo dnes připomíná jména přerovských a kyjovských odpůrců války, kteří byli v prvních měsících války postaveni před válečný soud? Na Tři krále se na Hradě pravidelně shromažďuje hlouček monarchistů, pořádají prorakouskou merendu a taškařici, nesou portrét Franze Josepha, provolávají hesla proti demokracii. Asi jim nic neřeknou jména  – Kratochvíl, Fárek, Ondráček, Radoušek, Kuča, Keller, Posolda, netuší a ani nechtějí vědět, že to byli první popravení Češi na samém prahu velkého masakru. Jaroslav Hašek v prvním vydání dobrodružství Josefa Švejka, které vyšlo v Kyjevě 1917, uvádí počet 20 000 Čechů, kteří byli od počátku války postaveni před válečný soud.

Návrat do minulosti podléhá dnes selekci, některé události se opomíjejí, jiné se přikrašlují, i když jde o doby, kdy byl česky národ vystaven těžkým zkouškám. Co jiného znamenají oslavy církví posvěceného barokního umění, jež navazují na éru Druhé republiky, kdy se naši katolíci konečně cítili zbaveni tíhy Masarykovy svobodomyslnosti a závistivě pošilhávali po Bavorsku, zemi kostelů a pěkně obdělávaných polí (Durych). Také návštěva Arcidiecézního musea v Olomouci vás přesvědčí, že církev na Moravě prožívala roky hojnosti dík spojenectví s habsburskou monarchií. Při rehabilitaci starých časů se uhlazují hrany hospodářského a náboženského útlaku nevolnického lidu, boří se mýty a vytváří se dojem, že země vzkvétala jen v dobách, kdy vlády monarchů zkrotily šiřitele rebélií, chaosu, anarchie. V posledním čísle časopisu věnovanému popularizaci dějin čteme rehabilitaci Vídeňského kongresu, který má u nás – na rozdíl od ciziny – špatnou pověst. Někteří historikové to nevidí tak černě, a místo rozboru neutěšených hospodářských a sociálních poměrů (odkazuji na knihu Charlese Sealsfilda–Poselta Rakousko, jaké je, vydané v roce 1828), vystavují barvotisk biedermeierovské idyly. Není snadné krášlit absolutismus jako režim, který vojenskou botou potlačoval zájmy venkovského lidu i středního stavu, ale koho by nepotěšilo vyprávění o staré české kuchyni proslavené plýtváním všech druhů potravin, masa, mouky, zeleniny, luštěnin, cukru, koření? Kdo by si zálibně nevybavil kávové dýchánky s bábovkou, kdo by neocenil líbivé portréty habsburských panovníků, které s takovou láskou namaloval František Tkadlík?