Oldřich Hein: Státní surovosti

29.11.2023 15:13 | Glosa

Nad vnitřní stabilitou České republiky se stahují mračna společenské nevole, neboť tento stát neplní tyto základní společenské funkce – bezpečnost, spravedlnost a právní jistotu. Pokud si totiž dá někdo práci se studiem statistiky trestné činnosti, snadno dojde k závěru, že v mnoha případech (představitelé státního zastupitelství připouštějí cca 4% zprošťujících rozsudků) dochází k trestnímu stíhání zcela nevinných osob, jejichž trestná činnost se zrodila pouze v hlavách paranoidně uvažujících policistů, státních zástupců i prvoinstančních a druhoinstančních soudců.

Oldřich Hein: Státní surovosti
Foto: pixabay.com
Popisek: Justice - ilustrační foto

Pro usnadnění orientace je to zhruba 1600 osob ročně, které byly mnohdy po několik let veřejně skandalizovány, špiněny a popotahovány po soudech, čím jim byl vážně narušen osobní i pracovní život a těžce či dokonce nenapravitelně poškozena jejich občanská pověst. Namátkově stačí nejen připomenout smutně proslulé případy ing.Petra Nečase, JUDr.Vlasty Parkanové, ing.Aleny Vitáskové, ing.Michaely Schneidrové a gen.Vladimíra Halenky, ale i mnoha představitelů místních samospráv (zejména starostů obcí), přičemž tato naprosto neomluvitelná selhání státní moci prošla všem jeho aktérům zcela beztrestně. Něco takového se v právním státě nesmí stát a žádný slušný a poctivý občan nesmí vinou státní moci trpět důvodným pocitem křivdy. Pokud se to totiž stává opakovaně, důvěra občanů v politiky i ve státní moc prudce klesá. V kolika případech už např. samotní policisté nabádali poškozené, aby případy krádeží anebo dokonce loupeží ani nehlásili, že stejně se jim nepodaří pachatele zjistit a pouze by jim tím přidělávali zbytečnou práci (tj. namáhavé sepisování protokolů) a zhoršovali statistiku kriminality? Kolik jen podvodníků uniklo trestnímu stíhání pouze proto, že policisté i státní zástupci z ideového návodu Nejvyššího soudu usoudili, že jejich oběti nebyly náležitě ostražité a proto si za svoji škodu mohou vlastně samy?

Kdo vymyslel onen slabomyslný § 12 odst.2 trestního zákona o subsidiaritě trestní represe, díky kterému tolik zločinců uniklo trestnímu stíhání pouze proto, aby se tím vylepšila nepříznivá statistika trestné činnosti? Nejde však jen o případy trestní, ale i občanskoprávní, správněprávní i koncepčně politicky nedomyšlené. Stačí namátkově uvést nedávno publikovaný případ dvou starých občanů, kteří kvůli dluhům své dcery přišli o dům, ve kterém celý život společně žili. Nikoho ze státních orgánů totiž nenapadlo, že oni sami se stali obětí podvodu, že darovací smlouva na dům, vázaná na podmínku dožití v tomto domě, byla kvůli nedodržení této podmínky od samého počátku neplatná (úmysl obdarované dcery tuto podmínku nedodržet byl zjevný již tím, že tento dům chtěla použít jako zástavu za úvěr, což by se jí při jejím dodržení nepodařilo). Po v podstatě nezákonném prodání tohoto domu v dražbě však namísto trestního stíhání jejich nepoctivé dcery byli trestně stíháni oni za neoprávněné užívání cizího domu, ačkoliv kromě nepřiměřené důvěry v poctivost jejich dcery v ničem nepochybili. A nyní se státní orgány diví, jak to, že tito staří lidé (87 a 83 let) nejsou schopni pochopit, že byli „spravedlivě“ potrestáni podle zákona a že musí opustit svůj dům i prostředí a věci, na které jsou zvyklí, což pro tyto staré lidi znamená extrémní psychický otřes. A protože za zcela křivolaké pojetí trestního zákona i jeho smyslu byli oba staří lidé potrestáni podmíněným trestem odnětí svobody (což také nejsou schopni pochopit), chce jim snad státní moc zpestřit stáří ještě výkonem tohoto trestu? Vždyť tím by se dokonce až na doživotí vyřešilo jejich náhradní ubytování a navíc ještě s vězeňskou péčí! To už se formalističtí, bezohlední a nelítostní soudci docela pomátli? Jak se dotyční státní zástupci a soudci vůbec odvažují hovořit o spravedlnosti, když o ní vůbec nic nevědí!

Kolikrát už jen zazněla z úst představitelů státní moci pohrdavá slova o spravedlnosti jako o přežitku minulosti? Slyšeli už vůbec někdy starou latinskou formuli „Iustitia regnorum fundamentum est!“ (Spravedlnost je základem států!)? To nevědí, že jíž před více jak 2000 léty slavný římský státník a právník Marcus Tullius Cicero (106-43 př.n.l.) prohlásil, že „Bez nejvyšší spravedlnosti nelze vůbec řídit stát!“? Jak je možné, že ti, kteří mají úporně hájit spravedlnost, neznají tento památný výrok egyptského vezíra Ptahhotepa ze 24.stol.př.n.l.: „Spravedlnost je velkolepá, a její znamenitost trvalá, nemění se od nepaměti!“? Jak vedle toho vyznívá tento intelektuálně i mravně ubohý výrok jednoho našeho bývalého ministra spravedlnosti, který prohlásil, že „úkolem soudů není nalézat nějakou pomyslnou spravedlnost, ale pouze platné právo!“? Jak je možné, že i z úst našeho bývalého nejvyššího představitele justice zazněl výrok „K soudům se nechodí pro spravedlnost, ale pro rozsudky!“? Ze soustavného a beztrestného porušování bezpečnosti a pohrdavého přehlížení principů spravedlnosti pak zákonitě vyplývá chmurný poznatek třetí, potvrzený praktickými životními zkušenostmi tisíců nespokojených občanů – jedinou jistotou v tomto státě je právní nejistota. 

Naše současné společenské problémy jsou však mnohem širší i hlubší. Je veřejným tajemstvím, že naše společnost se stále příkřeji dělí na ty chudé, majetné i velice bohaté. V průběhu nedávné hladovky bývalých disidentů Gruntoráda a Boka za spravedlivé důchody sice politici vládnoucích stran přiznali, že tito pánové mají v podstatě pravdu a že důchody jsou rozdělovány nespravedlivě, avšak k ráznému řešení se nikdo z nich (raději) neodvažuje – vždyť sáhnout na finanční výhody svých „svazů známých“ by se jim nemuselo vyplatit. A za této situace se bývalý (a díky revoluci i velice dobře hmotně zabezpečný) prezident Václav Klaus odváží pohoršovat (nezná totiž Ísokratovu poučku o situační vhodnosti a nevhodnosti slov), že jemu a dalším jemu podobným byla „revoluce ukradena“. Tisíce občanů tohoto státu by přitom mohlo říci: „Kdo komu co ukradl? Kdo umožnil nepoctivcům a chamtivcům rozkradení národního majetku? Kdo umožnil prodej „rodinného stříbra“ do zahraničí? Kdo umožnil likvidaci prosperujících podniků? Kdo se na revoluci pouze přiživil a jak ke svému jmění přišel?“ atd. Byl snad pan Klaus ideovým vůdcem „revoluce“, kterého někdo jiný o jeho podíl na úspěchu ošidil? Proč mu tedy ti nevděční občané nepostavili sochu v nadživotní velikosti s nápisem „Prezident budovatel“, kterou by jistě sám rád odhalil za nadšeného potlesku svých obdivovatelů?

Lidé nikdy nebyli, nejsou a nebudou mravně dokonalí. Iluze bořitelů starého režimu, že nastává nový společenský řád s nově uvažujícími lidmi, byly (bohužel)  podobné iluzím komunistických ideologů v r.1961, že „právě teď se rodí nový, socialistický člověk“. Kdyby totiž byli znalci historie, filosofie a psychologie, museli by vědět, že je to naprostý nesmysl. Nejenže se lidé rázem nemění a nezmění (nikdy to totiž nefungovalo a fungovat ani nebude!), ale jakékoliv „povolení uzdy“ dá vždycky vyniknout tomu nejhoršímu, co pouze čeká na příležitost ke své zlé seberealizaci. Francouzský spisovatel Victor Hugo (1802-1885) ještě pod vlivem doznívajích vzpomínek pamětníků jakobínské krutovlády za Velké francouzské revoluce (dodnes považované za ostudu Francie) pronesl tato sice chmurná, ale jasnozřivá slova:

       „Národy mnohdy netuší, jak jsou bohaté na lotry. Je třeba převratů, aby je objevily. Pak žasnou, co vstává z prachu.“

Jeho slova potvrdily nejen mnohé následné převraty a revoluce, ale i z nich vzešlí „úspěšní“ lotři, kteří poté způsobili mnoho zla. Když jsem měl v listopadu 1989 na jedné plzeňské vysoké škole přednášku k aktuální politické situaci, pronesl jsem tam větu podobného obsahu: „Dávejte dobrý pozor, kdo po vašich zádech poleze nahoru!“

A nyní se dostáváme ke kořenu problémů. V r.2012 byl totiž vydán nový občanský zákoník, který obsahuje jedno velice pozoruhodné ustanovení, jehož význam i dopad na celý náš právní řád naši nedovtipní zákonodárci rozhodně nedomysleli (jinak by se totiž hrůzou opotili!). Toto zákonné ustanovení proto nejenže zůstalo v našem právním řádu osamocené, ale stále ještě náležitě nekomentované a hlavně nepoužívané, neboť o jeho obsahu a významu se dosud vedou spory. Jedná se o § 2 odst.3, kde je výslovně uvedeno:

       „Výklad a použití právního předpisu musí být v souladu s dobrými mravy a nesmí vést ke tvrdosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.“

Na rozdíl od stoické filosofie, které je pojem „dobré mravy“ (boni mores) už přes 2000 let naprosto jasný, našim filosoficky nedovzdělaným právním exegetům (vykladačům práva) jasný není – ostatně všechny komentáře k občanskému zákoníku jsou toho důkazem. Není to totiž neurčitý pojem, který je nutno vykládat podle okolností případu (jak se pokoušejí tvrdit), ale pojem naprosto jasný a kategorický (kogentní). Dobré mravy jsou totiž uceleným souborem pozitivních povahových vlastností (ctností), které činí jakékoliv vykonané skutky mravnými anebo nemravnými. Těmito ctnostmi jsou moudrost, uvážlivost, spravedlivost, poctivost, slušnost, skromnost, střídmost, zdrženlivost, uměřenost, uvážlivá odvaha, lidskost, laskavost a soucitnost. Tvrdost anebo bezohlednost jsou tedy nemravnostmi, které lze též označit slovem „surovosti“. Kdykoliv má tedy být určité jednání (a to i soudní rozhodování) hodnoceno z hlediska dobrých mravů, je nutno zjistit, zda těmto kritériím odpovídá, a zda se (náhodou) nejedná o projev tvrdosti nebo bezohlednosti (tj. surovosti). Pak je totiž mravní orientace velice rychlá.

Ještě horší je to s výkladem pojmu „obyčejné lidské cítění“. Smysluplnou úvahu na toto téma stěží uslyšíte a téměř jistě si ji nepřečtete ani v jediném soudním rozhodnutí. Přitom již právníkům ve starověkém Římě to jasné bylo, neboť rozeznávali „nižší spravedlnost“ (iustitia) a „vyšší spravedlnost“ (aequitas), tj. spravedlnost obohacenou právě o ono „obyčejné lidské cítění“ – tj. jemný cit pro přiměřenost, lidskost, laskavost a soucitnost. Tento cit pro ušlechtilou spravedlnost (označovanou též jako „echt nóbl“) je totiž přesně to, co naprosté většině našich státních zástupců i soudců chybí. 

Pojmy „musí“ a „nesmí“ jsou tzv. ius cogens, tj. tuhé a kategorické mravní imperativy (příkazy a zákazy), které každý soud musí respektovat! Jak je tedy možné, že se tak nejenže neděje, ale toto rozmáhající se nedodržování kategorických právních i mravních imperativů je tak velkoryse tolerováno? 

Co však nikoho ze zákonodárců nenapadlo? Protože máme jednotný právní řád, pak § 2 odst.3 občanského zákoníka je základní výkladovou právní normou, která musí platit pro všechny druhy řízení, včetně řízení trestního. Nelze totiž smysluplně tvrdit, že např. v trestním řízení „výklad a použití právního předpisu nemusí být v souladu s dobrými mravy a může vést ke tvrdosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.“ Ani jediný státní zástupce nebo soudce by se to neodvážil říci, přestože mnozí z nich se přesně takto chovají. V trestní praxi by to přitom byl zcela zásadní průlom.                                                                  

       „Dobrý soudce soudí podle zásad spravedlnosti a dobroty a spravedlnosti dává přednost před přísným právem.“  (pozn.: kolik takových soudců znáte?)
       (Bonus iudex secundum aequum et bonum iudicat et aequitatem stricto iuri praefert)

Jakékoliv právní normy tedy musí být koncipovány tak, aby jejich výklad mohl být vždycky shodný a pouze mravný (tj. moudrý, uvážlivý, spravedlivý, slušný a poctivý)! Je snad u nás tento způsob normotvorby obvyklý, anebo je tomu tak, jak kdysi pravil římský státník a stoik Lucius Annaeus Seneca (4 př.n.l.-65 n.l.) ve svém Čtyřiadevadesátém listu Luciliovi: „V obcích se špatnými zákony spatříš špatné mravy“?

       „Ve všem, hlavně však v právu, je třeba přihlížet ke slušnosti a poctivosti.“
               (In omnibus quidem, maxime tamen in iure, aequitas spectanda est!)
                                                                      (Římský právník Iulius Paulus – 160-230 n.l.)

             „Znění zákona by mělo být takové, aby si ho každý vykládal stejně!“
                                                                                (Charles de Montesquieu – 1689-1755) 

         Po shrnutí obsahu této úvahy patrně dojdeme k tomuto podivuhodnému zjištění:

V obci se špatnými zákonodárci spatříme i špatné zákony (předpoklad státní surovosti).
V obci se špatnými zákony spatříme i špatné mravy (předpoklad surového chování).
Špatné zákony vedou k jejich porušování i nemravnému výkladu (zpupnost a zvůle).
Špatné mravy vedou k porušování i dobrých zákonů (lstivost, záludnost, nepoctivost).
Opětovné porušování dobrých zákonů i dobrých mravů vede ke společenskému rozvratu.

Vysvětlení tohoto stavu najdeme v těchto slovech konfuciánského filosofa Sün-c´:

                            „Do světa se člověk rodí jen jako člověk malý.
                              Když nedostane učitele a zákony, stává se člověkem,
                              který jen na osobní prospěch hledí.
                              Do světa se člověk rodí jen jako člověk malý.
                              Když na zmatené časy narazí
                              a ty časy zmateností označí jeho mravy, stává se člověkem, 
                              který nízkost násobí nízkostí a zmatenost zmateností.
                              A lidská ušlechtilost nepronikne k nitru člověka,
                              když ji nebude výchovou získávat.“   

Především zanedbané výchově v uplynulém třiatřicetiletém čase zmatenosti, tápání, nemravnosti i zločinosti vděčíme za všechny vyjmenované společenské neduhy i státní surovosti. Ti „revolucionáři“, kteří drze vyšplhali k moci po zádech jiných a povýšili zištnost, úspěšnost a slávu na nejvyšší stupeň společenských hodnot, totiž znásobili svoji nízkost nízkostí a zmatenost zmateností, aby nakonec sklidili hanbu a veřejné opovržení. A jelikož nebyla stanovena přesná, kategorická a mravná „společenská pravidla hry“, mravné zákony, výchovné programy i společenské priority, z nové generace vzešli současní politici, zákonodárci, soudci i státní zástupci, kteří pokračují v tradici – svoji nízkost násobí nízkostí a zmatenost zmateností, což se projevuje právě v oněch „tvrdostech anebo bezohlednostech urážejících obyčejné lidské cítění“ (tj. státních surovostech). Vždycky tomu tak bylo a pokud se z minulých chyb nepoučíme, stále tomu tak bude. Cesta zpátky totiž možná není, neboť „nelze dvakrát vstoupit do jedné řeky“.  


             „Nezapomeneš-li staré děje, stanou se učitelem tvých pozdějších činů.“
                                                                (Čínský filosof S´-ma Čchien – asi 145-90 př.n.l.)

                                „Zkušenost je nejlepší učitelkou všeho.“
                                                                                   (Gaius Iulius Caesar – 100-44 př.n.l.)


JUDr.Oldřich Hein

reklama

autor: PV

Ing. Vojtěch Munzar byl položen dotaz

odvody

Když si začínající podnikatel odloží platby pojištění, ale v podnikání se mu nedaří, tak je stejně bude muset uhradit, nebo ne? A kde je pak nějaká pomoc? Protože ony i minimální zálohy budou díky vaší vládě dost vysoké. Uvědomujete si to? Proč jste vlastně na navýšení přistoupili, hlavně teď když ...

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

„Nadčlověk“ Kroupa pod drobnohledem Franty a Žantovského

10:35 „Nadčlověk“ Kroupa pod drobnohledem Franty a Žantovského

Už pátý díl cyklu o lecčems a mnohém, který měl premiéru na YouTube kanálu Vladimíra Franty a obsaho…