Vím, že se snažíte vyhýbat rozhovoru o české politice. Nejednou jste ji označil jako nudnou. Zároveň ale mluvíte o oligarchizaci české politiky. Není to velké téma?
Oligarchizace je důležité téma, ale týká se celého liberálně-demokratického Západu – od USA po Ukrajinu a do určité míry i Rusko. Česko i Slovensko jsou jen dílčími příklady, odrazy či přizpůsobování se obecným trendům. Navíc se tu vytrácí velká politika.

Je možné, aby existoval stát bez velké politiky?
To, čemu se říká „velká politika“, oblast reálné moci a strategie, je projevem státní suverenity. Když předáte část suverenity do Bruselu a máte asymetrické vztahy s některými svými spojenci, prostor pro „velkou politiku“ se zmenšuje. Vytrácí se suverénní rozhodování a nastupuje realizace či aplikace rozhodnutí, které udělal někdo jiný.

Můžete být konkrétnější?
Jsou to nejrůznější drobné krůčky, které jdou mimo systém parlamentní demokracie. Uvedu jen namátkou několik případů. Třeba zbabělý útěk od Slovenska při žalobě na radu ministrů Evropské unie za rozhodnutí přerozdělovat migranty podle kvót, zřízení odboru pro kontrolu pravdomluvnosti na ministerstvu vnitra, připojení části armády pod bundeswehr, navržení bývalého eurokomisaře pro rozšiřování EU, který nese velký podíl viny za rozpoutání občanské války na Ukrajině, za generálního tajemníka OBSE, periodické přizpůsobovaní se protiruským sankcím – to vše bylo provedeno bez veřejné diskuse a bez Parlamentu, velice pravděpodobně na „radu“ zvenku. Tato rozhodnutí představovala další okrajování suverenity a demokracie lidmi, kteří asi ani netuší, co činí, protože nevědí, co je „velká politika“. Příliš se věnují hádkám a kupčení ve straně, v Parlamentu či koalici o funkce a rozpočtové výhody. Provádějí politiku bez paměti, bez vědomí širšího kontextu a obecných cílů.

Příklady, které jste uváděl, se týkaly různých ministerstev či přímo vlády. Odpovědnost by tedy měl nést především premiér. Sociální demokracii (ČSSD) koncem týdne čeká sjezd. Pokládáte Bohuslava Sobotku za úspěšného politika?
Úspěšnost lze měřit činy ve prospěch země, nebo volebními úspěchy strany. Bohuslav Sobotka se stal předsedou ČSSD v březnu 2011. Podívejte se na server Českého statistického úřadu Volby.cz. Jestli dobře počítám, za období Sobotkova předsednictví se konalo osm voleb, přičemž v sedmi z nich sociální demokracie zaznamenala propad, v jedněch nárůst mandátů:
Volby do Poslanecké sněmovny v roce 2013 oproti předcházejícím volbám představovaly pro ČSSD pokles o 138,4 tisíc hlasů a ztrátu šesti mandátů. Bylo to nejmenší množství hlasů od prvních voleb do Sněmovny v roce 1996. Ve srovnání s nejúspěšnějšími volbami, které proběhly roku 1998, to byl pokles o 911,8 tisíc hlasů. Řádné senátní volby absolvovala ČSSD za Sobotkova předsednictví troje. V roce 2012 zaznamenala růst o sedm mandátů, avšak už v roce 2014 ztratila 13 senátorských křesel a roku 2016 přišla o dalších osm mandátů. Pokud jde o volby do Evropského parlamentu, pak ve srovnání s volbami v roce 2009 ztratila sociální demokracie v roce 2014 přibližně 313,3 tisíc hlasů, což je spojeno s úbytkem tří europoslanců za ČSSD. Během krajských voleb v letech 2012 a 2016 ztratila sociální demokracie oproti volbám v roce 2008 téměř 658,6 tisíc hlasů a 155 mandátů – přišla o více než polovinu zastupitelů. V komunálních volbách roku 2014 ve srovnání s volbami 2010 ČSSD ztratila 5,2 milionů hlasů, což se projevilo jako úbytek 811 zastupitelů.

To vypadá téměř katastroficky! Neměla by sociální demokracie v takové situaci vyměnit vedení?
Změna vedení je relativně druhořadá a už vůbec nelze připisovat porážky jednomu člověku. Důležitá je změna politiky. Něco jiného je chytře se v politice pohybovat a něco jiného je pomocí politiky směřovat k naplnění obecnějších hodnot, než je osobní prospěch. Zlom nastal po volbách v roce 2013, kdy se Sobotkovi podařilo zvítězit nad opozicí ve straně. Tehdy sice prohrál na poslaneckém klubu a v předsednictvu ČSSD, ale – pomocí nátlaku podobnému kapesní „barevné revoluci“ s manifestacemi na ulici a zapojením aktivistické televize – uspěl na Ústředním výkonném výboru ČSSD. Hlavní aktéři takzvaného lánského puče (název podle utajované schůzky s prezidentem v Lánech – pozn. red.) byli zdiskreditováni a ve straně zavládla kádrová disciplína. Řekl bych, že stranická byrokracie zvládá nominace všeho druhu, a kdo se přizpůsobí, má naději podílet se na stále menším zisku.
Situace tak trochu připomíná rok 2005. Stanislav Gross zvítězil v zápase o pozici předsedy ČSSD a získal funkci premiéra. V nastalé krizi, na jejímž rozdmýchání se zásadním způsobem podílel, sociální demokracie nebyla schopna konstruktivně reagovat a řítila se do volební záhuby. Takzvanou špinavou práci v podobě tlaku na odstoupení Grosse za ní odvedl předseda strany, která byla s ČSSD ve vládní koalici – Miroslav Kalousek z KDU-ČSL. Jiří Paroubek, který po Grossovi funkce zdědil a sebral ČSSD hrobníkovi z lopaty, se na útocích proti Grossovi nepodílel. Podobnou roli jako Kalousek v roce 2005 má v současnosti Andrej Babiš. Jenže je mírnější. Jako by mu Sobotka vyhovoval...