Hlavně v politice. A zejména pak i v politice mediální. Normální člověk, co si ještě nenechal vymýt mozek a ještě udržel schopnost myslet zdravým selským rozumem, přirozeně rozezná tu jemnou hranici. Ne tak většina těch, co se tady už asi rok snaží tvářit jako politická a vládnoucí elita – vyvolená (nicméně v pravdivých číslech nezvolená) rádoby vrchnost, včetně celé její kamarily. Tolik z ohlasů vox populi (neboli z oblasti hlasu lidu). A jak je už po tisíciletí známo, tak vox populi = vox dei. A v demokracii jen lid je nositelem skutečné moci.

Dovolte jeden malý aktuální (či spíše akutní) příklad z toho dupáka na velmi tenkém, a čím dál tím tenčím ledě mezi rizikem a hazardem na tuzemském rybníčku mediální politiky:

V úterý 15. 11. 2022 by měla začít 45. schůze Poslanecké sněmovny a ta má ve svém programu (v části „Zprávy, návrhy a další body“) celou řadu „mediálních“ bodů, které se týkají schvalování takzvaně výročních zpráv médií veřejné služby – tj. ČT, ČRo a ČTK až za několik let zpětně, i od roku 2017 a násl. – takže i s přesahem až do toho předchozího 8. volebního období (to nynější je 9. volební období PS PČR). Ono je to i tak trochu podivně neobvyklé, že si poslanci jakoby „iniciativně“ přidělávají práci tím schvalováním těch zpráv z předchozího období, protože ty už se projednávat nemusí – ty totiž tím koncem předchozího volebního období jdou automaticky do propadliště sněmovních dějin. Ale leckdo leckde by si mohl říct, že něčí zájmy jsou tu jaksi divné.