Jeho následovník v Bílém domě nicméně povětšinou zklamal naděje, jež do něj lidé doma či v zahraničí vkládali. Proklamativní socialista a vyznavač Mandelovy politiky usmíření „vládl" ve vleku jestřábů vojenskoprůmyslového komplexu, jehož potřeby supervelmoc saturuje větším objemem peněz, než na své zbrojení vydávají veškeré ostatní státnosti dohromady. Od Bushe jr. se tak posléze Obama odlišoval hlavně rétorikou (zahrnovala rovněž tlačítko restartu vztahů s Ruskou federací), protože „zděděné" války vedl – či musel vést – dál.

Dokonce i nějakou tu novou ozbrojenou konfrontaci světu na hřbet přihodil! Vždyť to, že se supervelmoc (zcela ilegálně) angažuje v Sýrii, Washington dávno přiznává. A ani lví podíl Spojených států na zamrzlém konfliktu východní Ukrajiny není neznámým faktorem. Co je však pro nás horšího. Do velmocenské konfrontace s Kremlem o jeho tzv. blízké zahraničí se dala zavléci EU, co vzájemnými hospodářskými sankcemi prokazatelně trpí, kdežto pro zámořského hráče jsou jejich dopady zanedbatelné.

Už rok a půl ovšem pozorujeme neotřelou politiku Donalda Trumpa, jíž se nestačíme divit. Stávající předák Spojených států s rozmachem suveréna přeškrtává (až příliš) tradiční mezinárodněpolitické koncepce. Ukazuje, jakkoli hulvátsky, co se muselo dříve, nebo později, stát. USA směřují k novým prioritám. Evropské soustátí se jim tak stává přítěží, ne-li „obchodním nepřítelem", přičemž je jádro jejich geopolitických zájmů přenášeno na západ. Přemisťováno od Atlantiku do Pacifiku. K makroregionu (jiho)východní Asie, kde Trump nikoli náhodou poněkud žehlí vztahy s jadernou KLDR. Ergo též s mohutnící ČLR, jíž je Severní Korea „cordon sanitaire".