Posouzení užitečnosti života justičního potížisty přenechám jiným. Pro sebe si nejvíce cením skutečnosti, že tři ženy, propuštěné podmíněně z výkonu trestu na můj návrh, využily zkrácení trestu a přivedly na svět krásná miminka. Kdyby musely odpykat tresty do konce, možná by pak měly potíže s otěhotněním.

Žádné výsledky v činnosti justičního potížisty nevzniknou samy od sebe. Mimo jiné jsou výsledkem jednání s držiteli moci. Jednání s nimi jsou o to snazší, čím vyšší je společenský prestiž justičních potížistů v dané době. Z tohoto hlediska se mi zdá, že od Listopadu 1989 se původně příznivá situace stále zhoršuje. Povídání o významu občanské společnosti v pojetí Václava Havla se postupně stává vyprázdněným pojmem.

Nestihl jsem již etapu využívání podpory Spolku Šalamoun panem prezidentem Václavem Havlem, přítelem předsedy Johna Boka. Zato vzpomínám jako na zlaté časy na „panování“ pana prezidenta Václava Klause, který měl pro naši činnost velké porozumění a vedl si skvěle jako nositel pravomoci udělovat milost. Zúčastnil jsem se řady jednání buď přímo s ním, nebo s jeho blízkými spolupracovníky, pány Ladislavem Jaklem a Jiřím Weiglem. Vstřícnost personálu kanceláře vůči nám šla tak daleko, že jsem nenarazil na odpor u znepokojené sekretářky, když jsem s sebou přivedl pravomocně odsouzenou vražedkyni, pro kterou jsme prosili o milost. Úřednice se až dodatečně dověděly, že mohly mít strach, když jsem dívku nechal chvíli v jejich péči. Určitě jsme zdaleka neuspěli se všemi žádostmi o milost, které jsme na Hrad přinesli, ale v žádném případě jsme si nemohli stěžovat, že naše podání nikdo nečetl, jak tomu stále častěji bývá u jiných státních úřadů.

Po vypršení mandátu pana prezidenta Václava Klause se „zlaté časy“ pro nás na Hrad nevrátily. Jediný pokus spolku Chamurappi o vyprošení milosti u pana prezidenta Miloše Zemana skončil trapasem. Pan prezident propásl příležitost ušetřit nevinnou ženu sedmiměsíčního pobytu ve věznici. Odtamtud ji ale nakonec vyprostil Nejvyšší soud ČR a později se domohla zprošťujícího rozsudku. Je to důkaz, že jsme se zastali správného člověka. O tehdejších poradcích pana prezidenta se nebudu vyjadřovat.

Pro mne pokračovaly „zlaté časy“ externí součinnosti s panem exprezidentem Václavem Klausem a jeho Institutem Václava Klause podporou jeho snah o potírání soudcokracie. Znám proto nejen krásný výhled na Prahu z prezidentovy kanceláře, ale i příjemné prostředí „zámečku“ na Hanspaulce. S panem exprezidentem Václavem Klausem jsem stále v občasném spojení. Zatímco mi poslanci neodpovídají na maily, právě včera jsme si vyměnili názory. Pro úplnost dodávám, že ani na Hradě, ani na „zámečku“ jsem nikdy nepotkal pana Petra Macinku, ani jsem neslyšel jeho jméno. Až po volbách jsem poprvé slyšel, že snad byl spolupracovníkem pana prezidenta.