Začátek její nehynoucí pověsti leží před sto čtyřiceti lety. V létě 1878 uvítal její první ředitel, nadporučík dělostřelectva v záloze Julius Schnabel třiačtyřicet vězňů přesunutých sem vlakem z Prahy. Historik Lukáš Paleček, od něhož pocházejí informace na internetu, uvádí, že vězněm s číslem jedna byl příručí Bedřich Schneiberg, jenž vyfasoval osm let těžkého žaláře.
Stavbu o půdorysu osmipaprskovité hvězdy s téměř barokní kupolí ve středu obdivuji, naštěstí zvenku, vždy, když se mi na ni naskytne pohled při příjezdu do města. Letos opět v České republice listujeme osmičkovými letopočty a opakovaně si vtloukáme do hlavy momentálně ustálené verze dějinných příběhů. Tuhle zasutou rakousko-uherskou osmu bych nezahlédl, kdyby mě na ni neupozornil plzeňský ambasador Literárních novin Pavel Hejduk. Jako zasloužilý lokální patriot má podobná data a podobné události v malíku, z něhož je tahá a oživuje.
Dávno před zřízením moderní basy pro zhruba tisíc vězňů v Plzni si o humanizaci vězeňství dopisovali dva šlechtici. Jedním z nich byl Čech Lev Thun a druhým Francouz Alexis de Tocqueville. Výměna listů se počala roku 1835, kdy bylo českému mladíkovi hodlajícímu se věnovat politice čtyřiadvacet let a jeho korespondenčnímu partnerovi, významnému politickému mysliteli se završila teprve třicítka. Jejich jednadvacet let trvající epistolární výdrž shrnula historička Doubravka Olšáková do knihy, jež vyšla v roce 2011 v nakladatelství Oikoymenh. Spíše než o humanizaci si pánové vyměňovali v tehdejší terminologii názory na reformu vězeňství. Nežijete-li ve vzduchoprázdnu, víte, že se o ní diskutuje dodnes a diskutovat se bude stále. Delikventi bohužel nevymřou.
Zatím jsem však ani v osmičkovém roce nečetl žádnou studii o podílu věznic na podobě české státnosti třeba jen ve dvacátém století. Už jen příklad Borů ukazuje, o jak výživnou látku se jedná. Například v roce 1894 se celá polovina odsouzených omladinářů ocitla na Borech, v důsledku čehož tam byla po čtyřiceti letech slavnostně otevřena Cela Dr. Al. Rašína a Omladiny. Cela předběžného zadržení Václava Havla v Bartolomějské ulici v Praze, ve které bylo kdysi možné přespat, nihil novi sub sole. Ale zůstaňme na Borech. Po nezdařeném komunistickém puči v roce 1920 zde pobyl pozdější československý prezident Antonín Zápotocký. Půvabu budovy neodolali ani důstojníci armády USA a v roce 1945 si ji přišli prohlédnout. Pak tam ovšem skončili kolaboranti z protektorátní vlády, například Jaroslav Krejčí a Richard Bienert, k jejichž podpisům do pamětní knihy jaksi nebyl důvod. V areálu popravili generála Heliodora Píku. V padesátých letech se tu sešli vojáci bojující v RAF s hokejisty národního týmu. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let se prominentní seznam rozšířil o Václava Havla, Jiřího Dienstbiera, Pavla Wonku, Dominika Duku, členy VONS a signatáře Charty 77.
Řekli jsme B, ale encyklopedie kriminalizované politiky by mohla pokračovat: Bytíz, Jáchymov, Leopoldov, Mírov, Pankrác, Ruzyně, Valdice...
Petr Bílek
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
