Začátek její nehynoucí pověsti leží před sto čtyřiceti lety. V létě 1878 uvítal její první ředitel, nadporučík dělostřelectva v záloze Julius Schnabel třiačtyřicet vězňů přesunutých sem vlakem z Prahy. Historik Lukáš Paleček, od něhož pocházejí informace na internetu, uvádí, že vězněm s číslem jedna byl příručí Bedřich Schneiberg, jenž vyfasoval osm let těžkého žaláře.

Stavbu o půdorysu osmipaprskovité hvězdy s téměř barokní kupolí ve středu obdivuji, naštěstí zvenku, vždy, když se mi na ni naskytne pohled při příjezdu do města. Letos opět v České republice listujeme osmičkovými letopočty a opakovaně si vtloukáme do hlavy momentálně ustálené verze dějinných příběhů. Tuhle zasutou rakousko-uherskou osmu bych nezahlédl, kdyby mě na ni neupozornil plzeňský ambasador Literárních novin Pavel Hejduk. Jako zasloužilý lokální patriot má podobná data a podobné události v malíku, z něhož je tahá a oživuje.

Dávno před zřízením moderní basy pro zhruba tisíc vězňů v Plzni si o humanizaci vězeňství dopisovali dva šlechtici. Jedním z nich byl Čech Lev Thun a druhým Francouz Alexis de Tocqueville. Výměna listů se počala roku 1835, kdy bylo českému mladíkovi hodlajícímu se věnovat politice čtyřiadvacet let a jeho korespondenčnímu partnerovi, významnému politickému mysliteli se završila teprve třicítka. Jejich jednadvacet let trvající epistolární výdrž shrnula historička Doubravka Olšáková do knihy, jež vyšla v roce 2011 v nakladatelství Oikoymenh. Spíše než o humanizaci si pánové vyměňovali v tehdejší terminologii názory na reformu vězeňství. Nežijete-li ve vzduchoprázdnu, víte, že se o ní diskutuje dodnes a diskutovat se bude stále. Delikventi bohužel nevymřou.