V naší armádě existovaly rozhodné hlasy vojenského odporu, které byly připraveny vystoupit na obranu země, pokud by vláda Hitlerovy územní požadavky odmítla. Generálové Krejčí a Syrový patřili k těm bojovně naladěným. Výsledek střetu by však byl za daných okolností vždy stejný: porážka Československa, i když v čestném a statečném boji. Jak poznamenal generál Syrový, český národ si musel v kritické zářijové dny vybrat mezi vraždou nebo sebevraždou.

Všeobecná mobilizace vyhlášená 22. 9. 1938 spolu s obrovskými demonstracemi před čs. parlamentem navíc dávaly naději, že Československo nepřijme Hitlerovy nestoudné územní požadavky a že bude za státní svrchovanost bojovat. Situace zdánlivě nevypadala špatně ani z vojenského hlediska - Československo mělo spojeneckou smlouvu s Francií z roku 1925 a se Sovětským svazem z roku 1935.

Jeho pomoc však byla vázána na vojenské vystoupení Francie ve prospěch Československa v případě nevyprovokovaného útoku ze strany agresora. Praktické využití tohoto systému ovšem bylo v daný moment problematické. Francie se ocitla v zahraničněpolitické oblasti ve vleku Velké Británie, která začala praktikovat zbabělou politiku ústupků (appeasementu) a nehodlala se vojensky ve prospěch české věci nijak angažovat.