A protože se většina z těch, kdo Havla adorují, i těch, kdo k němu mají postoj kritický, shodne na tom, že jedním z jeho nejdůležitějších textů byl esej z roku 1978 s názvem Moc bezmocných, vezměme jeho knižní vydání do ruky i dnes.

Kdo mě zná, ví, že jsem vždy otevřeně patřil spíše k té druhé množině, k Havlovým kritikům. Nikdy jsem se tím netajil a vždy jsem k tomu měl důvod. Především Havlovo elitářství, opovrhování tradičními strukturami, na nichž stojí parlamentní demokracie (zejména politickými stranami), jeho přeceňování tzv. občanské společnosti posléze transformované v dnes čím dál mocnější NGO, tzv. neziskovky, které přebírají velké množství praktických, ale hlavně politických agend ze státní exekutivy a vnášejí do nich svévolné ideologické akcenty, a tím de facto demokracii v tom klasickém smyslu likvidují. Tomu všemu dával Havel po celý svůj politický život zelenou.

Nicméně v dnešním čtení jsem se záměrně vrátil k onomu eseji Moc bezmocných. Když jsem jej znovu po létech přečetl, dospěl jsem k závěru, jak velice a nečekaně předvídavé myšlenky v něm Havel vyslovil. Když si odpustíme dobové reálie a jména (Husák, Charta atd), velká řada Havlových konstatování sedí jako ulitá tomu, v čem žijeme dnes. V systému přebyrokratizovaného sociálního inženýrství, které vnímá jedince, člověka, jen jako kolečko ve stroji, a jeho svoboda pro ten stroj neznamená nic. Do okamžiku, kdy se stroji vzepře a začne uplatňovat nárok na své svobody.

To se dnes děje. Mediální majorita okřikuje a umlčuje hlasy vyslovující (možná někdy nesystematicky a spíše jako hlas volajícího na poušti) své obavy z konce demokracie. Tito provinilci jsou ostrakizováni, vyháněni ze „slušné“ společnosti a sekundárně tlačeni k tomu, aby vytvářeli onu „paralelní polis“, o níž tak široce pojednává Havel. Vzpomeňme si jen nevinné setkání dvou stovek názorově disentních osob na zahradě zámku Příčovy v srpnu, a ten humbuk, který to v médiích a u mnoha politiků vyvolalo.

Ano, jsme dnes přesně v té situaci, kterou popsal Havel v Moci bezmocných. Je zde nějaká vládnoucí struktura, systém, chcete-li, a ten má k dispozici veškeré donucovací, manipulační, propagandistické, materiální atd. prostředky, aby prosazoval své zájmy. Neboť o nic jiného, než zájmy, zde nejde, jak víme (aspoň někteří) už od Adama Smithe. A paralelně, vedle tohoto „středního“ proudu, oficiální moci opírající se o neformální, ale z veřejných zdrojů financovaný mediální a psychologický nátlak ze strany brožurkových neziskovek, se probouzí „paralelní polis“. Skupiny jedinců, namnoze v detailech různých názorů (obdobně, jako byla i Charta 77), ale spojených ústřední myšlenkou: dosáhnout stavu, kdy nebude ohroženo naše právo na získávání a šíření informací, naše svoboda slova, shromažďování, víry, přesvědčení a všeho toho, o čem tak květnatě, avšak definičně jasně mluví naše Ústava a Listina základních práv a svobod.