Mezitím vůkol zuřící třídní boj opět přitvrdil a dnes už i každé malé dítě díky statečným českým a slovenským novinářům ví, že Banáš je nepřítel pravdy a lásky, liberální demokracie a neziskovek utrácejících veřejné (tedy naše) peníze za indoktrinaci těch, kdo se nechají (obvykle proto, že jejich favoriti prohráli minulé volby) nebo se nemohou bránit (děti školního a dnes už i předškolního věku). Banáš je zkrátka nežádoucí. Alespoň pro někoho. Pro toho, kdo neumí nebo nemá potřebu myslet. Protože to je to hlavní, co Banáš ve svých textech nabízí: přemýšlení o světě a souvislostech, které jej utvářejí a mění. Jenomže to právě je nežádoucí.

Inu, tak dnes nahlédněme jednomu z nežádoucích přes rameno do pera či klávesnice. Vybral jsem tři různé texty z různých časů (posledních cca sedmi let): první je jakýsi programový manifest uvědomělého občanství, druhý je ironická glosa o médiích a nakonec smutný apokryf o konci iluzí. Zde všude najdete Jozefa Banáše jako svrchovaného autora, která vás přiměje k zamyšlení. A co víc od literáta můžeme chtít?

A snad už ani není třeba komentovat fakt, že ponechávám texty ve slovenském originále. Jednak pro většinu z nás, kdo jsme ještě neztratili historickou a kulturní paměť, jde o druhou mateřštinu, a jednak proto, že Banášův jazyk je barvitý, originální, a přitom znamenitě věcný.

Moje vlastenectvo

Podaktorí si všimli, že v ostatnom čase chodím na besedy a spoločenské udalosti v slovenskej halene. Spišskej, detvianskej, zemplínskej.

Na jednej z besied sa postavila mladá dáma a prekvapená sa ma spýtala, prečo mám na sebe tradičný slovenský odev. Keď otázku povedala, ľudia sa rozosmiali.