Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy - 11. díl. Muž bez vlasti

20.02.2018 20:40

V předchozím dílu cyklu Jak jsem potkal knihy jsem vám předložil věru neveselou, ačkoli jako vždy (ne)povinnou četbu, Tak to dnes zkusím z opačného konce. Ne že by to byla nějaká obzvláštní řachanda, ale přece jen na konci dnešního tunelu přece jen možná nějaké světýlko, nebo aspoň jeho iluzi, zahlédnete. Posuďte sami.

Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy - 11. díl. Muž bez vlasti
Foto: Hans Štembera
Popisek: Petr Žantovský

Asi se shodneme na tom, že Amerika, míněno Spojené státy americké, jsou jedním z klíčů k pochopení moderních dějin. A jedním z klíčů k pochopení Ameriky je četba amerických spisovatelů. A především těch, kteří Ameriku nevidí přes růžové brýle, ale ani skrz nějaké trapné ideologické předsudky. Tedy jedním slovem : střízlivě. K takovým nepochybně patřil Kurt Vonnegut. Dnešní kniha z naší (ne)povinné četby jej – dost let po jeho smrti - řadí ke stále živým a aktuálním glosátorům Ameriky. Měli bychom ho vnímat pečlivě, neboť s Amerikou si patrně ještě leccos užijeme. Tak ať víme, do čeho jdeme.

O některých spisovatelích se říká, že píší celý život jednu knihu. Míní se tím, že v celém svém díle zobrazují určitou mozaiku postřehů, emocí, subjektivních deskripcí skutečnosti, s průběžně a neustále přítomnou společnou ozvěnou autorského ega. Jinými slovy: takový autor píše vlastně celý život sám o sobě, promítá se do svých příběhů, ale tyto příběhy si bez autorova vyhraněného ega nelze představit: neexistovaly by, rozpadly by se na prach slov, která by nedávala žádný smysl. Tato charakteristika určitě, zejména v posledních patnácti letech jeho tvorby, platila třeba na Bohumila Hrabala. K tomu patří jeho vypjatý subjektivismus, psaní nekonečného příběhu plného zdánlivě pitoreskních postaviček, které ale pocházely z vnějšího světa jen zprostředkovaně: přes autorovu velmi intenzivně angažovanou mysl. Stylově úplně jinak, ale paradigmaticky z téhož území pochází americký spisovatel, dnes už klasik literatury 20. století, Kurt Vonnegut.

Narodil se 11. listopadu 1922 v Indianopolisu, ve státě Indiana a zemřel 11. dubna 2007 v New Yorku. Studoval na technice, věnoval se především biochemii a později antropologii. Pro literární dráhu se rozhodl už v 50. letech. Nejprve tiskl své povídky časopisecky, a to i v magazínech s jiným než literárním zaměřením, příkladně v Playboyi, ale také třeba v Ladie´s Home Journal. Sám to později sarkasticky hodnotil větou:  “Psal jsem takzvanou ulízanou literaturu, bylo v ní hodně science-fiction.” Roku 1952 Vonnegutovi vyšla románová prvotina Mechanické piano. Už od této knihy, a pak průběžně během celé jeho tvorby, se vedly nekonečné diskuse o tom, zda je Vonnegut autorem žánru science-fiction, či autorem tzv. vážné literatury. V jeho románech totiž najdete značné množství rekvizit běžných právě pro vědeckofantastickou literaturu. Ale jde právě a poruze o rekvizity. Za nimi je zpravidla závažné sdělení, které nemá s žánrem sci-fi pranic společného. Ovšem pokud sci-fi chápeme jen jako nezávaznou hru na vesmír, rakety a mimozemské civilizace. Velcí autoři žánru, počínaje Bradburym a konče Lemem, nám už dávno ukázali, že podstatou dobré sci-fi není hra s technikou, nýbrž filosofické poznání světa až bolestivě vezdejšího. U Vonneguta toto poznání má bez výjimky hořkou a velmi často ostře ironickou příchuť. To ovšem nic nemění na jeho závažnosti. Spíše naopak.

Vonnegut je totiž, a v tom je to podstatné, autor do morku kosti politický. Všechny jeho romány jsou politické, nesou politické sdělení, postoj, názor. A je úplně lhostejné, zda je tento názor zabalen do rekvizit sci-fi jako je to možná nejcitelněji v románu Sirény z Titanu, nebo zda je tomuto politickému sdělení opatřena ambaláž reálných či pseudoreálných historických kulis. Nejvíc k dějinám Vonnegut přičichl v románech Matka noc a Jatka č.5, kde zpracoval své zážitky z 2.světové války, a také v románu Hokus pokus, kde se vyrovnává pro změnu se syndromem války ve Vietnamu. To byly knihy, do nichž bylo historické pozadí vtěleno bezprostředně. Jenomže bez těchto dějinných traumat by nevznikly ani nejsilnější Vonnegutovy romány, které si s časem minulým, současným i budoucím pohrávaly až dadaisticky, kde dějinná deskripce ztrácela kontury ve zdánlivě vědeckofantastické či futuristické konstrukci a fikci. A to vše bylo lemováno neustálým autorovým vstupováním do příběhu prostřednictvím jedovatých glos a komentářů, připomínajících, že v knize jde o víc, než o jatka minulá a budoucí. Jde tu o sám smysl lidských jatek, a to s uvozovkami i bez nich. K takovým vrcholným dílům patřily romány Snídaně šampionů, Groteska, Kolíbka, Galapágy či Kriminálník.

Číst Vonneguta znamená zažívat neustálé intelektuální vzrušení, ačkoli právě tohoto autora se literární kritika dlouhá léta snažila vysunout mimo tzv. seriózní žánry, do oblasti zábavné tvorby, či pop kultury. Je to proto, že Vonnegut pracuje s poměrně jednoduchými a přehlednými jazykovými prostředky, neexhibuje před čtenářem složitými větnými stavbami, nezahlcuje jej intelektuálskými odkazy a citacemi, je někdy až nečekaně lapidární, a samozřejmě ve vyslovování svých často velmi příkrých názorů nutně zjednodušuje a záměrně vyhrocuje svá tvrzení. Jednak proto, aby se vyjádřil tak, aby jej nebylo možné přeslechnout, jednak proto, aby vyvolal diskusi. To ovšem v uhlazeném akademickém světě nenalézalo dlouho pozitivní odezvu. Vonnegut byl pro kritiku prostě málo literátský. A toto stigma se s ním neslo vlastně po celý život. Skutečnost, že se o tom sám Vonnegut ve svých knihách tak často zmiňoval, svědčí o tom, že to pro něj bylo určité trauma. Ale zjevně zase ne tak veliké, aby mu to stálo za to začít dělat sám se sebou autorské či lidské kompromisy. Velmi výstižně charakterizuje tuto stránku Vonnegutova díla český anglista, překladatel a zasvěcený Vonnegutův vykladač Josef Jařab:  “Jeho největší úspěch je v tom, že se mu daří přivést masi čtenářů k přemýšlení stejnými prostředky, jakými byli původně od náročnější intelektuální činnosti odváděni. Tím se stal součástí masové kultury a zároveň jejím překonavatelem”.

Neschopnost či nevůle ke kompromisům je dalším stoprocentně čitelným poznávacím znamením Vonnegutových knih. Promítá se především právě do sféry politické. Vonnegutovy názory jsou ostré, někdy až radikální. Vonnegut o sobě nejen neskrývá, on to s jistou provokativní rozkoší vypráví skoro v každé knize, že je levičákem, že je ateistou, že vyznává obecně humanistické hodnoty, které chápe jako protiklad a nesmiřitelný antagonismus vůči tradičním hodnotám konzervativní americké politiky, jako jsou pevné zakořenění ve víře, sebejistá až samolibá důvěra v reálnou existenci amerického snu, jakési kovbojské selfmademanství, spojené s malou empatií k sociálně i jinak slabším vrstvám obyvatel. Není proto žádným překvapením, že ve Vonnegutovi měl svého velmi razantního kritika i někdejší americký president George Bush.

Vonnegut samozřejmě nebyl v protibushovském postoji mezi americkými intelektuály nijak osamocený. Vzpomeňme jen na zástupy rockových hudebníků, které před presidentskými volbami roku 2004 podporovaly na svých koncertech demokrata Johna Kerryho. Vonnegutův postoj má podobně intuitivní kořeny: je velmi emotivní, někdy až naivně enviromentalistický, ale i pro zastánce opačného názoru může být v něčem sympatický. Přinejmenším ve své upřímnosti. Na rozdíl třeba od fanatického a bojovného režiséra Michaela Moorea, který svůj boj s Bushem vedl na ideologické půdě a vnucoval podezření, že mu vlastně nejde o věc, nýbrž o osobní exhibici. Nic takového se o Vonnegutovi říci nedalo. Přinejmenším jeho věk, zkušenost a nadhled jej vylučovaly z podezření, že by ve svých politických názorech hrál víc na osobní notu. Neměl to prostě zapotřebí.

V tom připomíná – opět v našem prostředí – třeba Ludvíka Vaculíka. Měli s Vonnegutem společný nejen věk, který překročil osmdestáku, ale také jistou, někdy na nervy lezoucí, jindy sympatickou zakousnutost a urputnost, s níž vyslovovali své absolutní soudy.

“Kdybyste se obtěžovali číst mé knihy jako vzdělané osoby,” vzkazoval Vonnegut s neskrývaným sarkasmem svým čtenářům v autobiografické koláži Květná neděle počátkem 80.let, “dozvěděli byste se, že se nezaobírají sexem ani nepropagují násilí. Apelují na lidi, aby byli laskavější a zodpovědnější, než jsou.” A v téže době, v románu Kriminálník, píše Vonnegut tato slova: “Nikdo se už vůbec nestará o to, co se skutečně děje, co se může v nejbližší době přihodit, anebo jak jsme se vůbec ocitli v takovémhle chaosu.” A ještě mnohem dřív, v románu Kolíbka z roku 1963 Vonnegut píše: “Lidi musí pořád o něčem mluvit, mají-li si udržet svoje hlasové fondy v pořádku pro případ, že by je někdy napadlo něco skutečně závažného.” Právě na půdorysu této trojúhelné skepse – mezi nezájmem, neporozuměním a nedorozuměním mezi lidmi na sklonku přecivilizované civilizace se odehrává celé Vonnegutovo dílo. Jako jeden z posledních mezníků na této cestě vyšla v roce 2005 v Americe a krátce na to i v českém překladu Vonnegutova  kníha Muž bez vlasti. Je to opět svého druhu autobiografie. Ale s čím dál otevřenějšími politickými přesahy. Americký novinář Studs Terkel její vydání uvítal po vonnegutovsku: „Díky Bohu, Kurt Vonnegut porušil svůj slib, že už nikdy nenapíše knihu. V této kouzelné směsici minivzpomínek odhalujeme jeho rodinné kořeny i tvrdošíjný, t.č. nemoderní humanismus.“

Zde už je sám Vonnegut:

Jako dítě jsem byl nejmladším členem rodiny. Nejmladší dítě je vždycky vtipálek, protože vtip je jediný způsob jak se uplatnit při konverzaci dospělých. Sestra byla o pět let starší než já, bratr o devět a oba rodiče byli hovorní. Takže když jsem byl velmi mladý, pro všechny ostatní kolem stolu jsem byl nudný. Nebyli zvědavi na naivní zprávy z mého dětského života. Chtěli mluvit o opravdu důležitých věcech, které se dějí na střední škole nebo dokonce na univerzitě či v práci. Takže prosadit se do konverzace jsem mohl jedině tak, že jsem řekl něco zábavného. Myslím, že zpočátku jsem to musel dělat nahodile. Prostě jsem náhodou pronesl nějakou slovní hříčku, která způsobila přestávku v jejich hovoru. A tak jsem přišel na to, že vtipem lze proniknout do hovoru dospělých.

Vyrůstal jsem v době, kdy byly v Americe na vrcholu rozhlasové humorné show. byla to doba velké hospodářské krize. V rádiu vystupovala spousta naprosto špičkových komiků. Aniž bych to měl v úmyslu, opravdu soustavně jsem je studoval. Po celé mládí jsem poslouchal komické show nejméně hodinu každý večer. A začalo mě zajímat, co to vtipy jsou a jak fungují. Když dělám humor, snažím se nikoho neurážet. Myslím, že jen máloco z toho, co jsem napsal, bylo ve skutečně zlém duchu. Myslím, že jsem příliš mnoho lidí neztrapnil ani netrápil. Jediný šok, který používám, je občas neslušné slovo.

Některé věci legrační nejsou. Nedovedu si například představit humoristickou knihu nebo satiru o Osvětimi. A není pro mne myslitelné vtipkovat o smrti Johna Fitzgeralda Kennedyho nebo Martina Luthera Kinga. Jinak mě nenapadá žádné téma, před kterým bych uhnul, se kterým bych vtip nedokázal udělat. Totální katastrofy jsou velmi zábavné, jak ukázal Voltaire. Však víte. Lisabonské zemětřesení je sranda. Viděl jsem zničení Drážďan. Viděl jsem to město před tím a pak jsem vyšel z protileteckého krytu a viděl ho potom. A jednou z reakcí byl samozřejmě smích. Bůh ví, že to duše hledá malinko úlevy. Každá látka je látkou pro humor. Myslím, že i oběti v Osvětimi si užily smíchu, i když velmi ponurého.

Humor je téměř fyziologická reakce na strach. Freud řekl, že smích je reakcí na frustraci, jednou z možných reakcí. Pes, říká Freud, když se nemůže dostat za branku, začne hrabat, štěkat a dělat nesmyslné věci. Třeba vrčet nebo něco. A tím se vyrovnává s frustrací, překvapením nebo strachem. A smích je strachem vyvolán velmi často. Před lety jsem pracoval na humorném televizním seriálu. Snažili jsme se dát dohromady show, která jako nosný princip obsahovala v každém díle zmínku o smrti. A tato ingredience měla každému smíchu dodat hloubku, aniž by si divák uvědomil, jak ty rozechvělé bránice vyrábíme. Válel jsem se smíchy nad Laurelem a Hardym. Někde v nich je strašná tragédie. Ti chlapi jsou příliš milí na to, aby v tomto světě přežili, a jsou neustále v hrozném nebezpečí. Kdokoliv by je mohl tak snadno zabít.

Pravda, existují i vtipy bez smíchu. To, čemu Freud říká šibeniční humor. Ve skutečném životě existují situace někdy tak beznadějné, že se žádná úleva nezdá možná. Když nás bombardovali v Drážďanech, seděli jsme ve sklepě s hlavou zakrytou rukama, kdyby spadl strop. A najednou jeden voják řekl tónem vévodkyně na zámku v chladný a deštivý den: „Co asi dnes večer dělají chudí?“ Nikdo se nezasmál, ale stejně jsme byli všichni rádi, že to řekl. Aspoň jsme byli pořád naživu. A on to dokázal.

Jedním z trvalých refrénů Vonnegutova psaní je úvaha nad tím, jak promítnout do díla nepopsatelnou vzpomínku na druhou světovou válku, z níž si odnesl zkušenost amerického vojáka z bombardovaných Drážďan.

V roce 1968, kdy jsem napsal Jatka č. 5, jsem konečně dozrál natolik, že jsem o vybombardování Drážďan mohl psát. Byl to největší masakr v evropských dějinách. Samozřejmě vím o Osvětimi, ale masakr je něco, co se odehraje náhle. Pobití velkého množství lidí za velmi krátkou dobu. V Drážďanech 13. února 1945 zabily britské zápalné pumy asi 135 tisíc lidí za jedinou noc. Byl to čirý nesmysl, neúčelné ničení. Celé město vyhořelo do základu a bylo to britské svinstvo, ne naše. Poslali tam noční bombardéry. Ty přiletěly a celé město zapálily novým druhem zápalné pumy. Všechno organické, s výjimkou naší skupinky válečných zajatců, strávil oheň. Byl to vojenský experiment, který měl zjistit, jestli lze spálit celé město tím, že nad ním roztrousíte zápalné látky.

Jako váleční zajatci jsme pochopitelně vlastníma rukama odklízeli mrtvé Němce, vykopávali jsme je ze sklepů, kde se udusili, a přenášeli je k velké pohřební hranici. A slyšel jsem, na vlastní oči jsem to neviděl, že pak na tuto proceduru rezignovali, protože byl příliš pomalá, a město pochopitelně začínalo dost škaredě páchnout. A poslali tam chlapy s plamenomety. Proč to nepobilo naši zajateckou skupinku, to nevím.

V roce 1968 jsem byl spisovatel. Psal jsem na kšeft. Napsal bych cokoliv, abych si vydělal, chápete? A k čertu, viděl jsem něco takového, prošel jsem to na vlastní kůži. Tak napíši na kšeft knihu o Drážďanech. Rozumíte. Takovou knížku, kterou potom zfilmují a budou nás hrát Dean Martin a Frank Sinatra a tak. Začal jsem psát, ale pořád to nebylo ono. Psal jsem samé kecy. Tak jsem šel na návštěvu k příteli. Dávnému kamarádovi Barneym O´Harovi, a snažili jsme si vzpomenout na všechno zábavné z doby válečného zajetí v Drážďanech. Na ten drsný jazyk a to všechno. Na věci, které by daly dohromady parádní válečný film. A jeho žena Mary O´Harová z toho rostla. Poznamenala: Byly jste tehdy jenom malé děti. A tak to s vojáky je. Ve skutečnosti jsou to malé děti. Nejsou to filmové hvězdy. Nejsou John Wayne.  A když jsem si tohle uvědomil, byl to klíč, konečně jsem mohl svobodně říct pravdu. Byly jsme děti. A Jatka č. 5 dostala podtitul Křížová výprava dětí.

Proč mi to trvalo 23 let, než jsem o svých zážitcích z Drážďan napsal? Všichni jsme se vrátili plni příběhu a všichni jsme jej chtěli tak či onak zúročit. A Mary O´Harová mi vlastně řekla: Proč pro změnu neřekneš pravdu? Ernest Hamingway napsal po první světové válce povídku Vojákův návrat, o tom, jak je hrozně hrubé ptát se vojáka po návratu domů na to, co viděl. Myslím, že když se nějaký civil vyptával na válku a na válčení, spousta lidí včetně mě schválně držela jazyk za zuby. Bylo to módní.

Víte, jedna z nejpůsobivějších možností, jak vykládat válečnou historku, je odmítnout ji vykládat. Civilům pak nezbývá, než si představovat ty nejúžasnější hrdinské činy. Myslím ale, že mě i ostatní spisovatele osvobodila Vietnamská válka, protože v jejím světle se vůdčí postavení Ameriky i její motivy zdály tak šupácké a ve své podstatě tak hloupé. Konečně jsme dokázali mluvit o tom špatném, co jsme dělali nejhorším možným lidem. Nacistům. A z toho, co jsem viděl, co jsem mohl popsat, vycházela válka hodně odporně. Víte, pravda může být opravdu silná, protože ji nečekáte. Ovšem další důvod, proč o válce nemluvit, je její nepopsatelnost.

O již zmíněném sporu s americkou literární kritikou píše Vonnegut samozřejmě znovu i ve své autobiografické koláži Muž bez vlasti.

Pocházím z umělecké rodiny. Tady mě máte. Sedím tu a vydělávám si uměním. Nebyla v tom žádná rebelie. Je to, jako kdybych převzal rodinnou pumpu Esso. Všichni moji předci dělali do umění, takže já si jen vydělávám způsobem v rodině obvyklým. Ale můj otec malíř a architekt byl tak poznamenán obdobím velké hospodářské krize, kdy si nedokázal vydělat na živobytí, že měl za to, že bych neměl mít s uměním nic společného. Odrazoval mě od umění, protože se mu jakožto způsob vydělávání peněz zdálo neužitečné. Řekl mi, že mi dovolí jít na vysokou jedině, když budu studovat něco seriózního. Něco praktického. Na studiích na Cornellu jsem si jako hlavní obor vybral chemii, protože můj bratr byl v chemii eso.

Literární kritici mají pocit, že člověk nemůže být seriózní umělec, má-li za sebou technologické vzdělání, což jsem já měl. Vím, že katedry anglistiky na všech univerzitách, aniž si to uvědomují, šíří hrůzu z kateder strojírenství, fyziky či chemie. A tento strach se myslím přenesl na kritiky. Většina našich kritiků je produktem kateder anglistiky a tak jsou velmi podezřívaví ke každému, kdo se zajímá o technologie. Já jsem měl jako obor chemii, ale pokaždé jsem skončil jako učitel na katedrách anglistiky, takže jsem přenesl do literatury technické myšlení. Dostalo se mi za to velmi mále vděku.

Tzv. spisovatelem science fiction jsem se stal, když někdo vydal výnos, že jsem spisovatel science fiction. Nijak jsem o takovou klasifikaci nestál, takže jsem uvažoval, čím jsem koho urazil, že se mi nedostane cti být skutečným spisovatelem. Nakonec jsem si to vysvětlil tím, že jsem psal o technologii. A většina nejlepších spisovatelů v Americe o ní nic neví. Byl jsem zařazen mezi spisovatele science fiction prostě proto, že jsem psal o městě Schenectady ve státě New York. O Schenectady byla moje první kniha Mechanické piano. V Schenectady jsou velké továrny a jinak už nic. Já a moji kolegové jsme byli inženýři, fyzikové, chemici a matematici. A když jsem psal o společnosti General Electric a o Schenectady, kritikům, kteří to město nikdy neviděli, se to zdálo jako fantazie z budoucnosti. Domnívám se, že romány, které vynechávají technologii, zkreslují život stejně hrubě, jako zkreslovali život Viktoriánci když vynechávali sex.

Dobrou ukázkou lakonického, lapidárního Vonnegutova literárního a myšlenkového stylu, je následující glosa. Když jí proniknete pod efektní a ironický povrch, zjistíte, že v jednoduchých slovech se skrývá jednoduchá pravda. Svým způsobem tu Vonnegut popsal vlastní tvůrčí metodu.

Dám vám lekci z tvůrčího psaní. Pravidlo první: nepoužívejte středníky. Jsou to transfertičtí hermafroditi, kteří neznamenají vůbec nic. Sdělují jenom to, že jste chodili na univerzitu. Uvědomuji si, že by některým z vás mohlo dělat potíže rozeznat, jestli si dělám srandu nebo ne. Takže, od této chvíle vám vždycky řeknu, kdy si dělám srandu. Například: Vstupte do Národní gardy nebo k námořnictvu a šiřte demokracii. Dělám si srandu. Každým okamžikem na nás zaútočí Al-Kájda, mávejte vlajkami, pokud nějaké máte. Zdá se mi, že je to pokaždé spolehlivě odradí. Dělám si srandu. Pokud chcete opravdu ranit své rodiče, a nemáte nervy na to být gay, nejlehčí je dát se na umění. Nedělám si srandu. Uměním si na živobytí nevyděláte. Je to ale výsostně lidský způsob, jak učinit život snesitelnějším. Bože můj, aktivně provozovat umění, ať dobře nebo špatně, znamená umožnit své duši růst. Zpívejte si ve sprše. Tančete na hudbu z rádia. Vyprávějte příběhy. Napište příteli báseň, třeba mizernou báseň. Udělejte to nejlépe, jak dokážete. Dostane se vám mimořádné odměny. Budete tvůrci.

Když jsme mluvili o tom, že Vonnegut je v podstatě velký moderní moralista, jen se to snaží více či méně skrývat pod slupku sarkasmu a jedovatosti, jeden z důkazů najdeme právě i v knížce Muž bez vlasti.

Dobrá, tak teď trochu zábavy. Promluvme si o sexu. Promluvme si o ženách. Freud řekl, že neví, co ženy chtějí. Já vím, co ženy chtějí. Celou spoustu lidí, se kterými si mohou povídat. O čem si chtějí povídat? Chtějí si povídat o všem. Co chtějí muži? Chtějí spoustu kámošů a přáli by si, aby se na ně lidi tak nenaštvávali. Proč se dnes tolik lidí rozvádí? No, je to proto, že většina z nás už nemá širokou rodinu. Když se kdysi muž a žena vzali, získala nevěsta spoustu dalších lidí, se kterými si mohla povídat o všem. A ženich získal spoustu dalších kámošů, kterým mohl vyprávět hloupé vtipy.

Několik Američanů, ale jen velmi málo, širokou rodinu dodnes má. Navahové. Kennedyové. Ale většina z nás, když se ožení nebo vdá, je jen jedním člověkem navíc pro jednoho člověka. Ženich získá jednoho kámoše, ale je to žena. Nevěsta získá jednoho člověka, se kterým si může povídat, ale je to muž. Když se dnes manželé pohádají, mohou se domnívat, že je to kvůli penězům nebo rozhodování nebo sexu nebo kvůli výchově dětí nebo kvůli čemukoliv jinému. Ve skutečnosti se ale snaží, aniž si to uvědomují, říci jeden druhému: „Nejsi dost lidí“. Manžel, manželka a pár dětí, to není rodina. Je to hrozně zranitelná jednotka nezaručující přežití.

V Nigérii jsem jednou potkal člověka, příslušníka kmene Igbo, jenž měl 600 příbuzných, které poměrně dobře znal. Jeho žena právě porodila dítě, což je v každé široké rodině ta nejlepší možná zpráva. Chystali se ho ukázat všem jeho příbuzným. Igbům všeho věku a velikosti a tvaru. Mělo se potkat i s ostatními dětmi. Bratranci jen o málo staršími než bylo samo. Každý, kdo na to byl dost velký a spolehlivý, si ho měl pochovat, polaskat, zabroukat si s ním a říct, jak je krásné. Nebyli byste snad rádi tím dítětem? Moc bych si přál, abych mohl mávnout hůlkou a přidělit každému z vás tak velikou rodinu. Udělat z vás Igba nebo Navaha nebo Kennedyho.

Vezměte si George a Lauru Bushovy, kteří sami sebe vidí jako vzorný dokonalý pár. Jsou obklopeni neobyčejně širokou rodinou, jakou bychom měli mít všichni. Míním tím soudce, senátory, vydavatele novin, právníky, bankéře. Nejsou sami. To, že jsou členy široké rodiny, je jeden z důvodů, proč se cítí tak spokojeně. A skutečně bych rád doufal, že jednoho dne Amerika dokáže nějak zajistit všem svým občanům širokou rodinu. Velkou skupinu lidí, na které by se mohli obrátit o pomoc.

Apropos, Vonnegutův moralismus má své hluboké emocionální podhoubí. Říkejme mu třeba po dickensovsku zklamané iluze - Vonnegut je svým způsobem moderní romantický hrdina. Jen s tváří pokřivenou právě prožívaným stoletím.

Když jsem chodil na základní školu v Indianapolisu, často jsme kreslili obrázky domů budoucnosti, lodí budoucnosti, letadel budoucnosti, a vůbec všude kolem byly samé sny o budoucnosti. Byla to samozřejmě doba, kdy se všechno zastavilo. Zastavily se továrny. Panovala velká hospodářská krize a kouzelným zaklínadlem byla prosperita. Jednoho dne přijde prosperita. Tak jsme se na ni připravovali. Snili jsme o domech, jaké by lidstvo mělo obývat. O ideálních příbytcích a o ideálních dopravních prostředcích.

Dnes je to zásadně jiné. Moje dcera Lilly, které právě bylo 21, zjišťuje stejně jako vaše děti, jako George Walker Bush, sám také dítě, jako Saddám Hussain a další a další, že je dědicem děsivé čerstvé historie lidského otroctví. Epidemie AIDS a jaderných ponorek plujících na dně Islandských fjordů a jinde, posádky připravené za pomoci raket a vodíkových náloží na povel proměnit muže, ženy a děti v radioaktivní saze a kostní moučku. Naše děti zdědily technologie, které jako vedlejší efekt, ať už za války nebo v míru, rychlým tempem ničí celou planetu jakožto prostředí umožňující dýchání a pití a podporující život v jakékoliv formě. Každý, kdo studoval přírodní vědy nebo kdo s vědci hovoří, si je vědom, že jsme dnes v děsivém nebezpečí. Lidští tvorové minulí i současní si podřízli větev.

Ta nejzásadnější pravda, se kterou se teď musíme vyrovnat a kvůli které mě asi přešla legrace na celý zbytek života, je ta, že lidé podle mě kašlou na to, jestli tahle planeta bude fungovat dál nebo ne. Připadá mi to, jakoby každý žil jako žijí anonymní alkoholici. Jenom ze dne na den. A pár dní navíc jim úplně stačí. Znám jen velmi málo lidí, kteří spřádají sny o světě pro svá vnoučata. Před mnoha lety jsem byl tak naivní, že jsem věřil, že se ještě můžeme stát tou humánní a rozumnou Amerikou, o které snilo tolik příslušníků mé generace. Snili jsme o takové Americe během velké hospodářské krize, když nebyla práce. A pak jsme za ten sen bojovali a často umírali ve II. světové válce, když nebyl mír. Teď už ale vím, že není sebemenší naděje, že by Amerika mohla být humánní a rozumná, protože nás korumpuje moc, a absolutní moc nás korumpuje absolutně.

Lidská bytost je šimpanz, který se mocí opájí k šílenství. Řeknu-li, že naši vůdcové jsou šimpanzi opilí mocí, hrozí, že tím ohrozím morálku našich vojáků, kteří bojují a umírají na Středním východě? Jejich morálka je stejně jako tolik neživých těl už dávno rozstřílená na kousky. Zachází se s nimi, a to mě nikdy nepotkalo, jako s hračkami, které dostalo bohaté děcko k Vánocům. Nejinteligentnější a nejmravnější modlitba, kterou kdy pronesl slavný Američan ke komukoliv, koho se to může týkat, která následovala po obrovské, člověkem způsobené pohromě, byla řeč Abrahama Lincolna v Gettysburgu v Pensylvánii. Bylo to za časů, kdy bitevní pole byla ještě malá, dala se celá přehlédnout ze sedla koně na přilehlém vršku. Příčina a následek byly jednoduché. Příčinou byl střelný prach. Směs dusičnanu draselného, dřevěného uhlí a síry. Následkem byl letící kov nebo bajonet nebo palba z pušky. Abraham Lincoln po ztichlém vražedném poli u Gettysburgu řekl: „Nemůžeme posvětit tuto zemi, nemůžeme ji požehnat, nemůžeme ji uctít. Stateční mužové, živí i mrtví, kteří zde bojovali, ji posvětili nade všechnu naši chabou schopnost cokoliv k tomu přidat či ubrat.“ Poezie. Tehdy bylo ještě možné obrátit hrůzu a hoře války v něco téměř krásného. Když Američané uvažovali o válce, mohli si ještě uchovávat iluze o cti a důstojnosti. Iluzi o lidském, však víte čem. Tak tomu říkám. Však víte co. A dovolte mi v závorce dodat, že jsem už v této kapitole o dobrých sto slov překročil délku Lincolnova proslovu u Gettysburgu. Jsem žvanil.

Co dodat? Dejme opět slovo Vonnegutovi, třeba nám vysvětlí, jak to míní s tím čím dál hojněji užívaným pojmem humanismus.

Víte, kdo je humanista? Moji rodiče a prarodiče byli humanisté. Říkalo se také volnomyšlenkáři. Takže jsa humanistou, ctím své předky, a Bible nám praví, že je to tak správné. My humanisté se snažíme chovat tak slušně, čestně a řádně, jak jen jsme schopni, aniž bychom očekávali nějaké odměny nebo tresty v posmrtném životě. Můj bratr a sestra nevěřili, že nějaký existuje. Moji rodiče a prarodiče nevěřili, že nějaký existuje. Stačilo jim, že žijí. My humanisté sloužíme, jak nejlépe umíme jediné abstrakci, kterou skutečně důvěrně známe, a tou je naše komunita.

Shodou okolností jsem čestným prezidentem Americké humanistické asociace, v kteréžto zcela formální funkci jsem nahradil zesnulého milého spisovatele science fiction Isaaca Asimova. Před několika lety jsme uspořádali setkání jako vzpomínku na Isaaca. Měl jsem tam projev a mimo jiné jsem řekl: „Isaac už je v nebi“. To je ta nejzábavnější věc jakou publiku, složenému ze samých humanistů, můžete říct. Váleli se smíchy v uličkách. Trvalo několik minut , než se podařilo obnovit pořádek. A jestli někdy umřu, Bože chraň, doufám, že také řeknete. Kurt už je v nebi. Je to můj oblíbený vtip. Jak vidí humanisté Ježíše? Já o Ježíšovi říkám, tak jako všichni humanisté, jestliže to, co řekl, je dobré, a spousta je toho prostě nádherná, co záleží na tom, jestli byl Bůh, nebo ne? Ale kdyby byl Kristus nepronesl kázání na hoře to poselství milosrdenství a soucitu, nechtěl bych být člověkem. Klidně bych byl třeba chřestýš.

Nebyl by to autor Vonnegutova formátu, aby si neustále nekladl otázku pro spisovatele nejzákladnější, a to otázku po smyslu vlastního činění. Zde je jedna z mnoha odpovědí.

Omlouvám se těm z vás, kteří jste stejného věku jako moje vnoučata. A mnozí z vás, kteří tohle čtete, pravděpodobně jste ve věku mých vnoučat. Moje vnoučata, stejně jako vy, byla královsky odrbávána a obelhávána našimi baby-boomerskými korporacemi a vládou. Ano, tahle planeta je jeden děsivý zmatek. Ale byl to vždycky zmatek. Žádné staré dobré časy nikdy nebyly, byly jenom časy. Jak říkávám svým vnoučatům: Na mě se nekoukejte. Já jsem se tu jen octl. Najdou se staří pitomci, kteří vám budou tvrdit, že nebudete nikdy dospělí, pokud, stejně jako oni, neprožijete nějakou slavnou pohromu. Velkou hospodářskou krizi, II. světovou, Vietnam, cokoliv. Za tento destruktivní, neřku-li sebevražedný mýtus, jsou zodpovědní vypravěči. Pokaždé znova a znova může postava na konci příběhu po nějakém příšerném zmatku říct: Teď už jsem žena. Teď už jsem muž. Konec.

Když jsem se vrátil z II. světové války, strýček Dan mě poplácal po rameni a řekl: Teď už jsi muž. Tak jsem ho zabil. No, vlastně nezabil, ale rozhodně jsem měl chuť. Dan, to byl můj nepovedený strýček, který říkal, že muž nemůže dospět,  dokud nebyl ve válce. Ale měl jsem také dobrého strýčka. Nebožtíka strýčka Alexe. Byl to tatínkův mladší bratr. Bezdětný absolvent Harvardu, počestný cesťák s životním pojištěním v Indianapolisu. Byl sečtělý a moudrý. A jeho hlavní výhrada k ostatním lidským bytostem byla, že si tak málokdy všimnou toho, že jsou šťastni. Když jsme tedy třeba v létě pod jabloní popíjeli limonádu a lenivě si povídali o tom i o onom, téměř bzučíce jako včely, strýček Alex to příjemné klábosení najednou přerušil zvoláním: „Tedy, jestli tohle není krása tak už nevím“. A tak to teď dělám stejně. A moje děti a jejich děti také. A vás vyzývám, abyste si, prosím, také povšimli těch chvil, kdy budete šťastni, a občas zvolali nebo zamumlali nebo si pomysleli: „Tedy, jestli tohle není krása tak už nevím.“

Kurt Vonnegut – Muž bez vlasti. Překlad Jiří Rambousek. Brno: Jota 2006. ISBN:978-80-7217-450-8)

 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

14:55 Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

Když Zdeněk Mahler v roce 2011 přebíral Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní dílo, nebylo je…