Masaryk tehdy s využitím praktické politické metodiky vyjádřil svůj názor, že by se měly početně menší, avšak společnými kulturními či jazykovými kořeny spjaté národy podporovat, propojovat ve svých úsilích o svébytnost, a to zejména na pozadí velkopanského a všepohlcujícího němectví.
Na totéž téma, o více než deset dříve, upozornil v souboru úvah Problém malého národa. Text pochází z roku 1905, ale budete možná překvapeni, jak mnoho živých a aktuálních myšlenek v něm najdete i dnes. To je též důvod, proč si tuto knihu, jednu z klíčových pro Masarykův myšlenkový vývoj, v několika podstatných ukázkách znovu připomenout.
Obsah pojmu národa
Problém malého národa je problém národa českého. Jde předně o lásku k vlasti. Zdálo by se, že se o tom nemusí mluvit, že je to všeobecně známo. Ale pravidelně to, o čem se nejvíc mluví, vyžaduje největšího rozboru.
Když Kollár mluvil o lásce k vlasti, nemyslil na vlast ve smyslu půdy; hledal vlast v národnosti, ne v půdě. Ale když čteme Bezruče, cítíme půdu, cítíme z jeho básní Slezsko. Vezměte si Nerudu, jeho Malostranské povídky. V nich žije Neruda jen Malé Straně, jen jejím lidem, a proto jsou tak určité a lidsky krásné. Nezapomíná českého celku, ale jde k němu ze svého malostranského koutku. Při lásce k vlasti se myslilo dříve více na půdu. Ale národ, který se vyvíjí, mění své pojmy; a tak i u nás pojem vlasti a pojem národa se měnil a rozšiřoval. Uvědomili jsme si, co je obsah pojmu národa.
Půda je jenom jeden prvek při pojmu vlasti a národa. Druhý je jazyk, zejména jazyk mluvený. Národnost pojímáme obyčejně jazykově, a prakticky právem. Ale vedle jazyka jsou i jiné důležité prvky. Neboť národ politicky samostatný nemá jistě příčiny přemýšlet o zachování jazyka, národ takový cítí se národem více politicky než jazykově, například Angličané. Národnost pro něho znamená politiku vnitřní i vnější a starosti hospodářské i sociální. My Čechové však cítíme politicky méně, pro nás je národ osobností mravní.
Národnost se jeví také v literatuře. Krásná literatura nás národnostně vychovávala a vychovává dosud. Takový Kollár, Neruda, ti vychovávají národ, jejich myšlenky se ujímají a dávají směr našemu nazírání. Mluvilo-li se o jazyce jako o nejdůležitějším znaku národa, myslilo se obyčejně na to, co se jím podávalo. To jsou myšlenky a city, uložené hlavně v dílech básnických. Básník právě proto působí více než spisovatel vědecký, že klade důraz na cit.
Ale národnost se jeví také v mravnosti. Celé pojímání života je u různých národů velmi různé, a to se jeví zvláště v mravnosti sociální a v zákonech. Jiné byly právní názory římské, jiné jsou právní názory germánské, jiné slovanské.
Národnost má vliv i na náboženství; tvrdí se, že katolictví je náboženstvím národů románských, protestantism že vyhovuje duchu germánskému, a pravoslaví že je nejvhodnějším národním náboženstvím slovanským. Není to sice docela správné, ale přece ne bez významu.
Národnost má vliv i na práci vědeckou a na myšlení filosofické. Jinak vědecky pracuje Angličan, jinak myslí Francouz, Němec i Slovan.
A všechny tyto prvky dohromady tvoří národnost; totiž jazyk, území, hospodářské a sociální poměry, literatura básnická, věda, filosofie, mravnost a náboženství.
Národnost a humanita
Bývá spor o to, co je důležitější – národnost či člověčenstvo? Palacký myslil, že člověčenstvo. Ve svém listě do Frankfurtu napsal: „Při vší vřelé lásce k národu svému ještě výše cením dobro lidské a vědecké nežli dobro národní.“
Ale spor je zde více jen o stylisaci otázky. Smysl má otázka takto upravená: Co je větší, národ či lidstvo? Rozumí se, že lidstvo. Ale nesmí se otázka formulovat takto: Co je dříve, co přijde dříve – národ či lidstvo? Člověčenstvo nepřijde dříve než národ, člověčenstvo pro sebe není nic, to jsou jednotliví národové. Neuznáváme, že se člověčenstvu můžeme poklonit vedle národa; historicky jsou dáni národové. Idea humanitní a idea národní splývá vjedno. Z ideje humanitní můžeme čerpat všechny ideály mravní a pro svůj národ jich využitkovat. Ve jménu lidskosti, humanity, žádáme svých práv – práv svého jazyka. Nedá se dokázat, že máme právo svého jazyka. Ale dovoláme se ideje humanity a řekneme: Cožpak tvůj jazyk je od přírody vyšší než můj? Nejsou jednotliví národové přirozené části velikého celku – lidstva? Nemají proto stejná práva? A být členem takové přirozené části lidstva – to je národnost.
Idea humanitní se nesmí zaměňovat s kosmopolitismem. Ve století XVIII. sice souvisely, ale kosmopolitism je pomysl politický, humanitní idea má význam kulturní.
Při kosmopolitismu XVIII. století musí se pamatovat na to, kdo jej hlásal. Byl to Rousseau, který tvrdil, že civilisovaní národové mají být sjednoceni. On jako Francouz XVIII. století myslil, že jeho jazyk má právo po celém světě. Tenkrát šlechta všech evropských států mluvila francouzsky, ve Vídni u dvora četli Wielanda ve francouzském překladě; noviny nevycházely v takovém množství jako nyní, lid nechodil do školy. Celá kultura se odehrávala v salonech. Když tedy Francouz mluví o kosmopolitismu, předpokládá, že on opanuje.
Kosmopolitism záležel v tom, že se národové nezúčastnili kulturního života a svět ovládali Francouzové.
Dnes je kosmopolitism nemyslitelný, i politicky je nemožný. Co je blouznění politické pro celé lidstvo? Turgeněv praví: „Kosmopolitism je nesmysl.“ Může Čech něco pracovat pro Číňana? Ta věc vypadá jinak. Dříve byl kosmopolitism dán aristokratismem – šlechta byla vychovávána francouzsky – dnes se však musí každé děcko vychovávat jazykem svým.
Humanitní myšlenka není kosmopolitism.
Humanitní myšlenka má obsah dvojí:
- Všichni národové tvoří lidstvo.
- Člověk má dosáhnout ve svém životě čistého člověctví, mravního ideálu člověka. Ten ideál máme na mysli, říkáme-li: To je jednání lidské, to je jednání nelidské.
Podle této myšlenky my národnost pojímáme humanitně. Nám musí být národnost otázkou svědomí. Jak praví Havlíček: „Napřed buď každý našinec sám přičinlivý, vzdělaný, čestný člověk, a pak teprv vlastenec.“ Napřed být čestným člověkem, to je národnost – to je vlastenectví. Tak je pojímali Havlíček, Palacký, Kollár.
Na základě mravního pojímání národnosti požadovali její pojímání právní. Chtěli, aby národ měl své právo, jako má právo stát. Mluvíme o státním právě, ale musíme usilovat o to, abychom mluvili také o právě národním. Kdyby se mělo štvaní proti národu trestat zákonem, pak by nesměly některé noviny vycházet. Urazí-li někdo parlament, je stíhán pro urážku parlamentu. Pro národ však nemáme právo národa, národ není dosud zákonem respektován. Zločinu proti národu v zákoníku dosud nemáme. Pojem národnostní zákonem ještě není propracován a přijat.
Posud nemáme národnostního státu. Rakousko je stát mnohonárodní. Až na Itálii není státu, kde by stát a národnost splývaly. Černá Hora, Srbsko, Rusko, Německo, Francie, Španělsko jsou státy smíšené.
Národnostní cítění a myšlení se vyvíjí dosud. Není to ještě překonané stanovisko, naopak vývoj je teprv v začátcích. Stále víc bude jasno, že národ je přirozený člen člověčenstva a že člověčenstvo nemá být organisováno státně, nýbrž národnostně.
Prostředky národa malého
A když tak budeme uvažovat, budeme se chtít dohodnout, jaké my máme prostředky. To jsou prostředky známé, staré; nového se tu nedá povědět nic. Ale v tom je novost, že si člověk staré věci jasně uvědomuje.
Především je naším úkolem starat se o vychování a sebevychování. „Jsme národ Komenského,“ kolikrát jsme tuto frázi opakovali. Ale buďme národem Komenského. Školství musí být naší starostí, je-li pravda, co říkal Komenský, že vzděláním teprv se člověk stává člověkem. Pak se nemůžeme dost odsoudit. Co činí v Dánsku, kde pochopili, že výchova musí být národní starostí, že výchova je tvoření charakteru?! Slova o významu národní výchovy jsou stará, ale nové bude to, že si je uvědomíme a dáme se do práce, abychom měli svou českou a národní školu. Takové školy ještě nemáme. Naše škola není ještě proto česká, že se v ní česky vyučuje. Naše škola je část vídeňského byrokratismu. Jak může být národní a česká, když my o ní nerozhodujeme, když je v ní všechno prováděno podle stejné šablony jako někde v zemích alpských.
Národní škola naše musí být vedena národním duchem českým, musí se v ní učit o českých věcech, uvažovat o českých problémech. Ale my ponecháváme všecku starost o školství vládě, proti které budeme oposičně bojovat. Tu je ohromný úkol vší naší politiky: domoci se toho, aby škola byla opravdu naše. Musíme pořád dávat pozor, co se dělá jinde, a nejlepší z toho si vybírat. Kollár řekl, že národ aemulací, nápodobou, rozkvétá. Snad to není pravda úplně, ale my se pořád musíme dívat, co se kolem nás děje. Víme, jak působí cestování. To jsou prostředky k rozkvětu, které se musí zdokonalovat. Nestačí, když hodiny špatně jdou, postrčit ručičky a dál se nestarat; tu je nutno dát je hodináři řádně vyčistit a opravit. Jsou-li to veliké hodiny na věži nebo hodinky kapesní, to je jedno.
Malý národ bude dělat to, co řekl Palacký: sbírat všecky své síly a silky. Musíme dělat, co dělají chudí lidé. To heslo zní asociace, spolčování. Podívejme se na dělníky! Jak ubohý to byl stav! Ale vynikli tím, že se spolčovali. Každý nám dnes poví, že spolčování je nejdůležitější pro toho, kdo je ohrožen. Ale spolčují se nejen ohrožení, spolčují se i mocní. Spolčuje se dnes kapitál v trustech a v kartelech. Musíme soustředit své síly. Ale to neznamená mrtvou, vše ubíjející svornost, to musí být svornost vnitřní, která rozděluje práci podle sil, která využívá každého talentu, která individualisuje. Co žádáme od samosprávy – poctivost, řádné plnění všech úkolů – tím musí začít každý u sebe. Jen když každý z nás bude individuem, které zná své povinnosti, a když se spolčíme, pak to půjde.
Práce naše musí být také intensivní. V oboru hospodářském se to nejlépe vidí. Ruský mužik má mnohem víc půdy než náš sedlák, ale on hospodaří extensivně, ledabyle. Proto náš sedlák dovede sklidit víc na kousku pole než ruský na lánu několikrát větším. Ukazuje se též, že tam, kde jsou malé statky, vytěží se z půdy více, než tam, kde jsou statky velké, užívající strojů. Člověk, který má malé pole, pracuje na něm s láskou a uživí se slušně. Čím více přibývá lidí, tím intensivnější je jejich práce, tím více se zavádějí různé meliorace. To neplatí jen v hospodářství, to je i v umění, ve vědě a v náboženství. Nestačí dát heslo a pak se již o ně nestarat. Tu je nutno pracovat od duše k duši. Ani v církvi nestačí jednou za týden kázat a pak se o duši nestarat. Hlásá se potřeba misií – to je práce od duše k duši.
Jestliže jsme dosud pracovali intensivně, zítra můžeme pracovat ještě intensivněji. Ten národ, který neustane pracovat, tomu se nestane nic. Pro nás i politicky i hospodářsky zbývá ještě mnoho práce. Jen považme, jak v našem vědomí jsou rozděleny Čechy, Morava i Slezsko a dokonce i Slovensko. Dva miliony Čechů je v uherském království! Havlíček chtěl, aby se náš kulturní život osvěžoval ze Slovenska. To se zdá být romantika, ale není; nevzdáme se přece jedné třetiny svého národa. Pokud se nám může ztratit jedna duše, není to v pořádku. A tu běží o dva miliony duší, které jsou nám cizí. Naše cítění národnostní není ještě dovršeno. Musíme ještě více sloučit jednotlivé kmeny a síly než doposud. Ale musíme se také starat, abychom měli spojence, a tu běží hlavně o spojenectví práce kulturní. Cizina o nás neví, neboť nemáme pro ni dosud informace. Cizina se o nás doví jen z toho, co se o nás píše ve Vídni. Jaký je to národ, když se sám o sebe nestará? Když se díváme na Maďary, vidíme, jak se starají, aby svět o nich věděl. A Maďarů není přece víc než nás. Zlepšení poměrů u nás je možné, vždyť vidíme, že jsme pokročili; cítíme, že lze něco udělat.
Hlavní otázka je, jakou taktikou má malý národ postupovat. Taktika je metoda, způsob boje. My v malém národě se často domníváme, že musíme dělat to, co dělají druzí – dopouštět se i násilí. To není pravda, my půjdeme svou cestou – cestou práce. Jestliže tuto svou cestu uznáme za správnou a budeme se jí držet, pak Mommsen se svým násilnictvím nic nerozhoduje. (Theodor Mommsen, německý právník a politik, roku 1897 vystoupil ostře proti českým národním a státoprávním snahám. Ve svém spise Poslání Němcům v Rakousku obvinil Čechy z rozbíjení jednoty německého národa a tvrdil, že když nejsou schopni přijmout logické důvody, musí být proti nim použity násilné praktiky („Buďte tvrdými. Rozum lebka Čechů nepřijme, avšak ranám i ona porozumí“). Kromě toho postavil v tomto spise Čechy a Poláky na okraj evropských kulturních dějin a nazval je „apoštoly barbarství“, pozn. pž.)
Humanitní program neučí být pasivní, ale učí bránit se prací. Je otázka, jakým způsobem se bránit. Není jiného způsobu než odkrytost, žádné chytráctví. My sami sobě musíme stát v pravdě, kterou celý svět může vidět, a my musíme ten svět přesvědčit, že co chceme, je v jeho prospěchu. Česká otázka je otázka celého světa, nejen nás. Když ji dovedeme tak postavit, uvidíme, zdali bude Mommsen proti nám. Proti němu se již vyslovil Förster, ředitel ústavu astronomického v Berlíně. Němci užívali násilí, ale to neznamená, abychom ho užívali také my. Máme se bránit, ale před celým světem, na tribuně světové. Proč Maďaři učinili svou věc otázkou světa? Nejen že udělali revoluci, ale šířili mínění, že jsou pro svobodu. Proč český národ toho nedovede, aby o něm svět věděl? To je naše vina. Pak i na takové Mommseny nalezneme vhodnou odpověď.
Kam spějeme?
Vidíme s tohoto obzoru, kam spějeme. Program humanitní se vypracovává určitěji v program hospodářský, sociální, v programové řešení otázky dítěte, ženy, školy. A teď je nutno všecky jednotlivé problémy propracovat. Máme tu chybu, že myslíme příliš abstraktně, řekl bych – německy. Musíme si zvykat velké problémy vidět v malém. Je problém národní školy, ale to není jen problém pro vedoucí lidi v národě, to je problém můj, jsem-li národním učitelem. Já musím přemýšlet, jak mám učit, abych se dětem, které učím, nejvíce přiblížil, aby z mého učení měly největší užitek. Tak musíme každý problém řešit určitě pro daný případ. Čemu se z historie učí, musíme revidovat. Historie podává pěkné i špatné. Historie sama nevede, ta jen vypravuje o chybách jako o velkých skutcích. To, co si z historie máme vybrat, to musíme vystihnout sami a pak jít dál po té stezce, kterou nám minulost ukazuje. To znamená stálou kritiku naší minulosti. Nesmíme příliš upírat zrak na minulost; to je chyba přílišného lpění na historii, že se víc díváme dozadu než dopředu. Všecko to, co bylo, je poučení pro to, co bude. Historie je pořád víc umění předvídat, co se má dělat. Veliká historie není zabezpečením velké budoucnosti. Teprve tenkrát nám prospěje, když v ní chceme pokračovat, osvojit si z ní velké myšlenky.
Musí být teď jasno, čeho národ potřebuje k svému živobytí. Je to jen chléb tělesný, anebo i chléb jiný? Nebudeme předně příliš spoléhat na to – jak se dnes často mluví – že již rasa je zabezpečením národa, jako by to bylo zárukou, že národ patřící k čisté rase je vyvolený. Nepochybuji, že jsou charakterové osobní i národní. Ale národ se mění zejména tím, že se kříží. Není takového národa, který by byl jen své krve. Ani židovský národ není nesmíšený, rasově čistý, zejména ve Španělsku, v Polsku a v Rusku. Národa nedělá jen krev a nezaručuje ho jen jazyk. Vedle toho je tu státní zřízení, hospodaření, vzdělávání, literatura, mravnost, náboženství. V těchto jednotlivých věcech je nutno vytvořit si ideální požadavky a spět za tím, abychom je uskutečnili.
Je nutno mít program. Program neznamená opsat několik myšlenek Palackého, nýbrž pochopit smysl historie a teď si říci: Chceme spět za tímto cílem. Co to konec konců znamená? Nic než poznat, co je pravda a nepravda, poznat, co je zlé a co je dobré. Jiného úkolu nikdy nebude pro žádný národ.
Nestačí však jen poznávat. Poznat pravdu, to znamená pravdu vyznat. Máme povinnost poznanou pravdu vyznat a v ní stát. To je potřebné, ne jen jako všeobecné pravidlo, ale v každém jednotlivém i nejnepatrnějším případě, který se nám jako jednotlivcům v životě vyskytne. To jest studovat literaturu, historii, poznávat světový vývoj a náš úkol ve světě a stát v tom, co jsme poznali. To chtěl Hus od svých současníků. Mít zmužilost hájit svého poznání, mít zmužilost hájit svého přesvědčení. Jestliže se to stane, netřeba žádného strachu, žádné pochybnosti. Pokud člověk může pochopit, tu je zabezpečen, ostatek musí ponechat Prozřetelnosti, abych tak řekl, Pánu Bohu.
Ale nutno pochopit, že každý národ má svůj úkol, že i my máme svůj úkol – jsme na správné cestě, ale musíme dobře pospíchat.
(Tomáš Garrigue Masaryk - Ideály humanitní; Problém malého národa; Demokratism v politice. Praha: Melantrich, 1968)
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
