Též se dává do souvislosti skutečnost, že vzápětí, 1. září téhož roku, začala 2. světová válka invazí nacistů do Polska. Záminkou se stalo přepadení rádiové vysílací stanice v Gliwicích na hranicích Polska s Německem. Němci incident prezentovali jako napadení německé stanice polskými vojáky. Ve skutečnosti se ale jednalo o velký podvod, jelikož útočníci byli agenti SS převlečení do polských uniforem a oběti údajného přepadení byli ve skutečnosti pro změnu zavraždění vězni z koncentračního tábora. Koneckonců takových příběhů s nastrčeným viníkem jsou plné dějiny – počínaje Georgi Dimitrovem u požáru Říšského sněmu a zdaleka nekonče Lee Harvey Oswaldem nad zavražděným Kennedym v Dallasu.
Nicméně incidentu v Gliwicích předcházela několikaletá diplomatická aktivita, kterou Hitler jednak přesvědčoval evropské země, že jim od nacistů nic nehrozí, jednak se potřeboval smluvně pojistit a neutralizovat tak případné vojenské akce z jejich strany. První z dlouhé řady takových smluv, byl pakt o neútočení s Polskem, reprezentovaným maršálem Józefem Piłsudskim, datovaný už 26. ledna 1934. Dokument podepsali ministr zahraničí Třetí říše Konstantin von Neurath a polský velvyslanec Józef Lipski Následovala anglicko-německá námořní smlouva ze dne 18. června 1935, která jednostranně – z vůle Anglie, stále orientované nepřátelsky vůči Francii a Sovětskému svazu – prolomila limity pro tonáž německého válečného námořnictva stanovené smlouvou ve Versailles r. 1919. Britové tak dali Německu bianco šek na rozvoj přípravy na budoucí válku. Jak je z toho vidno, ani ve staré Anglii se žádná velká poctivost nepěstovala, pragmatický zájem o vlastní triumfy byl vždy na prvním místě. 6. prosince1938 následovala Velkou Británii také Francie, když tehdejší francouzský předseda vlády Édouard Daladier uzavřel s Adolfem Hitlerem německo-francouzskou deklaraci o přátelských vztazích. Následovala dohoda mezi Litevskou republikou a Německou říší ze dne 22. března 1939, která mj. stanovila, že region Klaipeda se znovu sloučí s Německou říší. A dále smlouva o neútočení mezi Německou říší a Litvou ze dne 22. března 1939 a Lotyšskem ze dne 7. června 1939. Teprve poté následoval pakt Molotov – Ribbentrop z 23. srpna 1939. Kdybychom neznali další průběh dějin, dalo by se říci, že co smluvního půdorysu se týče, byla Evropa v tak bezpečné situaci, jako do té doby snad nikdy. Jenomže Hitler neměl smysl pro dodržování dohod, zejména ne těch, které od počátku zamýšlel jen jako zdržovací taktiku, která měla oddálit okamžik prvního výstřelu.
O tom, jak to doopravdy Hitler myslel s „mírem“ v Evropě, dobře svědčí dva dokumenty, které vám dnes předkládáme. Nejprve tzv. Hossbachův protokol, záznam z tajné porady A. Hitlera s W. Blombergem, W. Fritschem, E. Raederem, H. Göringem a K. Neurathem dne 5. listopadu. 1937 na půdě Říšského kancléřství; protokol pořídil dodatečně zpaměti Hitlerův vojenský adjutant plukovník F. Hossbach (1894 - 1980). Hitler na poradě rozvinul agresívní program získání „životního prostoru" (lebensraum) a stanovil první cíle agrese - Rakousko, Československo, posléze Polsko a Ukrajinu. Protokol dokazuje cílevědomou přípravu nacistů na válku. Následující dokument je pak už velmi konkrétní Hitlerovou směrnicí pro přepadení Československa. Směrnice spatřila světlo světa 30. května 1938, tedy dlouho předtím, než Hitler v Mnichově ujišťoval Daladiera, Chamberlaina a Mussoliniho, že Německo po přijetí Mnichovské dohody (tedy získání Sudet pro Třetí říši) nebude mít vůči Československu žádné další územní nároky. Jak víme, realita pak předčila nejhorší představy.
Hossbachův protokol
5. listopadu 1937:
Přítomni: Vůdce a říšský kancléř. Říšský ministr války polní maršál v. Blomberg. Vrchní velitel pozem. vojska gen. plk. svob. pán von Fritsch. Vrchní velitel námořnictva general-admirál dr. h. c. Raeder. Vrchní velitel letectva gen. plk. Göring. Říšský ministr zahraničních věcí svob. pán von Neurath. Plukovník Hossbach.
Na počátku prohlásil vůdce, že předmět dnešní konference je tak důležitý, že v jiných státech by se podobná rozprava jistě konala před kabinetem v plném obsazení. Nicméně on, vůdce, se rozhodl neprojednávat tuto záležitost v širším kruhu říšského kabinetu právě pro její důležitost. Jeho vývody jsou výsledkem podrobných úvah a zkušeností, které nasbíral za čtyři a půl roku vlády. Rád by vysvětlil přítomným své základní myšlenky o tom, jak je možné a nutné rozvíjet naši zahraniční politiku, a v zájmu prozíravé politiky žádá, aby v případě jeho smrti byl tento jeho projev pokládán za jeho poslední vůli a závěť. Vůdce potom prohlásil:
Cílem německé politiky je bezpečnost a zachování národa a jeho růst. Z toho vyplývá, že je to problém prostoru.
Německý národ má 85 milionů obyvatel, kteří svým počtem a uceleností osídlených oblastí tvoří v Evropě tak ucelené rasové jádro, jaké nemá obdoby v žádné jiné zemi, které však zároveň vytváří nárok na větší životní prostor než u kteréhokoli jiného národa. Jestliže se nedosáhlo politického výsledku, který by splnil právo tohoto rasového organismu na životní prostor, pak je to výsledek staletého historického vývoje, a bude-li tento politický stav pokračovat, stane se největším nebezpečím pro zachování německého národa v jeho nynějším rozsahu, a je stejně nepravděpodobné, že se zastaví ústup německého živlu v Rakousku a v Československu, jako že se udrží nynější stav v Německu samém. Místo vzrůstu porodnosti nastoupí sterilita, jejímž důsledkem se po nějaké době musí stát napětí sociální povahy, poněvadž politické a světonázorové ideje trvají jen tak dlouho, pokud mohou tvořit základnu pro uskutečnění reálných životních ambic národa. Německá budoucnost proto závisí jedině na vyřešení nedostatku životního prostoru. Takové řešení může být přirozeně hledáno jen na dohlednou dobu, asi na jednu až tři generace…
Jediné východisko je v získání většího životního prostoru, snaha, jež po všechny časy vedla k vytváření států a stěhování národů. Je jasné, že tato snaha nenalézá pochopení v Ženevě a u nasycených států. Jestliže je na prvním místě zajištění naší vyživovací situace, pak potřebný prostor bychom mohli hledat jen v Evropě, a nikoli v přejímání liberálně kapitalistického pojetí vykořisťování kolonií. Zde nejde o ovládnutí lidí, nýbrž o dobytí zemědělsky užitečného prostoru. Bylo by také užitečnější hledat území dodávající suroviny přímo v sousedství Říše v Evropě, a nikoli za mořem. Přitom je třeba zajistit existenci pro jednu nebo dvě generace. Co by bylo zapotřebí získat navíc, to musí být ponecháno příštím generacím. Vývoj velkých světových celků postupuje přirozeně pomalu a německý národ se svým silným rasovým jádrem má pro něj nejpříznivější předpoklady v srdci evropské pevniny. Historie všech věků ukázala, počítaje v to římské impérium i British Empire, že každá územní expanze se uskutečňuje pouze zlomením odporu a s nasazením rizika. I porážky jsou nevyhnutelné. Ani v dřívějších dobách, ani nyní se nenajde prostor bez pána. Útočník vždycky naráží na majetníka.
Základní otázkou pro Německo je, kde by mohlo dosáhnout největšího výboje za nejmenší cenu.
Německá politika musí počítat se dvěma nenávistnými nepřáteli, Anglií a Francií, pro něž bude silný německý kolos ve středu Evropy vždy trnem v oku. Oba tyto státy se postaví proti dalšímu zesílení Německa jak v Evropě, tak i v zámoří a mohou se pro své odmítavé stanovisko opřít o souhlas všech stran. Získání německých vojenských základen v zámoří budou obě země považovat za ohrožení svých zámořských spojů, zajišťování německého obchodu za posílení německého postavení v Evropě…
Německá otázka může být rozřešena jedině cestou násilí, a to nikdy nepůjde bez rizika. Bitvy Bedřicha Velikého o Slezsko a Bismarckovy války proti Rakousku a Francii byly nesmírným rizikem, ale rychlost pruské akce roku 1870 zabránila Rakousku zúčastnit se války. Rozhodneme-li se použít síly a počítat s rizikem, pak musíme ještě odpovědět na otázky „kdy“ a „jak“. V takovém případě se budeme muset rozhodnout pro tři různé varianty:
Varianta 1. Období 1943–1945
Po této době můžeme očekávat jen změnu v náš neprospěch. Vyzbrojení armády, námořnictva a letectva, právě tak jako vybudování důstojnického sboru je v zásadě ukončeno. Naše materiální vybavení a výzbroj jsou moderní, s dalším odkladem vzrůstá nebezpečí, že zastarají…
Ve srovnání s vyzbrojením, které od té doby uskuteční jiné země, naše síla bude relativně klesat. Nezahájíme-li akci do let 1943–1945, pak vzhledem k nedostatku potravin může každý rok vyvolat krizi v zásobování potravinami, kterou nemůžeme odvrátit, protože nemáme dostatek deviz. V tom musíme vidět „slabý bod režimu“. Nadto svět předvídá náš úder a rok od roku bude zvyšovat protiopatření. Zatímco ostatní svět se bude opevňovat, my budeme donuceni jít do ofenzívy.
Nikdo dnes neví, jaká bude skutečná situace v letech 1943–1945. Je však jisto, že déle již nemůžeme čekat. Na jednu stranu máme velkou wehrmacht a jsme nuceni zajistit její udržování [s ohledem na] stárnutí našeho hnutí a jeho vůdců, na druhou stranu nám vyhlídka na klesání životní úrovně a snížení porodnosti nedává žádné jiné volby nežli jednat. Bude-li vůdce v tom období ještě naživu, pak bude jeho nezměnitelným rozhodnutím řešit problém německého životního prostoru nejpozději v letech 1943–1945. Nutnost akce před obdobím 1943–1945 by přišla v úvahu pro varianty 2 a 3.
Varianta 2: Kdyby sociální napětí ve Francii vedlo k vnitřní politické krizi takových rozměrů, že by plně zaměstnalo francouzskou armádu a znemožnilo její použití k válce proti Německu, pak by přišel čas akce proti Československu.
Varianta 3: Kdyby Francie byla tak vázána válkou proti jinému státu, že by nemohla zasáhnout proti Německu. Prvním cílem pro zlepšení našeho vojensko-politického postavení musí být v případě válečné zápletky porazit současné [Tschechei] Československo a Rakousko, aby se odstranila hrozba úderu z boku v případném postupu na západ. V případě konfliktu s Francií nelze předpokládat, že by Československo vyhlásilo válku ve stejný den jako Francie. Nicméně vůle Československa účastnit se války poroste úměrně s naším oslabením, přičemž by mohlo zaútočit na Slezsko nebo směrem severním nebo západním.
Bude-li poraženo Československo a dosaženo společné hranice německo-maďarské, dalo by se pak spíše počítat při německo-francouzském konfliktu s neutrálním postojem Polska. Naše dohody s Polskem platí jen potud, pokud síla Německa není otřesena. V případě německých neúspěchů musíme počítat s útokem Polska proti Východnímu Prusku a snad také proti Pomořansku a Slezsku.
Předpokládajíce vývoj situace, která by vedla k našemu plánovanému útoku v letech 1943–1945, pak bychom měli hodnotit pravděpodobné chování Francie, Anglie, Polska a Ruska asi takto:
Vůdce osobně věří, že Anglie a snad také Francie se již se vší pravděpodobností mlčky Čechů zřekly a že se již smířily s tím, že se s touto otázkou jednou vypořádá Německo. Potíže britského impéria a vyhlídka na nové zatažení do dlouhotrvající evropské války povedou rozhodně k britské neúčasti ve válce proti Německu. Britské stanovisko by jistě nezůstalo bez vlivu na Francii. Postup Francie bez britské pomoci je málo pravděpodobný, protože lze předpokládat, že její útok se zastaví na našich západních opevněních. Bez podpory Anglie se také nedá počítat s tím, že by Francie obsadila Belgii a Holandsko… Přirozeně musíme v každém případě krýt naše západní hranice při útoku proti Československu a Rakousku. Zde musíme počítat s tím, že obranná opatření Československa rok od roku sílí a že se dokončuje vnitřní konsolidace rakouské armády. I když hustota obyvatelstva zvláště v Československu není malá, připojení Československa a Rakouska by přesto znamenalo získání potravin pro dalších 5–6 milionů lidí, ovšem za předpokladu, že se nám podaří provést nucené vystěhování 2 milionů z Československa a 1 milionu z Rakouska. Připojení těchto dvou států k Německu znamenalo by vojensky a politicky značnou úlevu vzhledem ke kratším a lepším hranicím, k uvolnění bojových sil k jiným účelům a vzhledem k možnosti vytvořit nové jednotky o síle asi 12 divizí, přičemž na 1 milion obyvatel by připadla jedna nová divize.
Ze strany Itálie nečekáme žádné námitky proti vyřízení Československa, ale naproti tomu dnes ještě nemůžeme posoudit, jaký by byl její postoj v otázce rakouské, jelikož by to záviselo především na tom, zda by v té době ještě žil duce.
Rozsah překvapivosti a rychlosti naší akce by rozhodl o postoji Polska. Polsko – s Ruskem v zádech – nebude ochotno začít válku proti vítěznému Německu.
Vojenské účasti Ruska se musí čelit rychlostí našich operací. Je více než pochybné, zda je o tom třeba vůbec uvažovat vzhledem ke stanovisku Japonska.
Jestliže by nastal případ #2 – ochromení Francie občanskou válkou – pak by toto vyřazení našeho nejnebezpečnějšího nepřítele mělo být využito v co nejkratší době k úderu proti Československu. Vůdce soudí, že je poněkud pravděpodobnější možnost případu #3; mohl by se vyvinout z nynější krizové situace ve Středozemním moři. Kdyby nastal, vůdce je pevně rozhodnut, že ho v co nejkratší době využije, snad dokonce již roku 1938…
(Zdroj: Akten zur deutschen Auswärtigen Politik 1919–1945. Serie D (1937–1945). Volume II, Baden-Baden 1949, #19; překlad: Mnichov v dokumentech. Díl I. Praha: SNPL, 1958, #1 – upravil Milan Hauner.)
Hitlerova směrnice pro přepadení Československa
30. května 1938, Berlín – Hitlerovy směrnice pro bleskové přepadení Československa podle plánu „války na dvou frontách s hlavním těžištěm na jihovýchod“ („Aufmarsch grün“)
1. Politické předpoklady
Je mým nezměnitelným rozhodnutím v dohledné době rozdrtit Československo vojenskou akcí. Úkolem politického vedení je vyčkat na politicky a vojensky vhodný okamžik nebo jej vyvolat.
Neodvratitelný vývoj poměrů v Československu nebo jiné politické události v Evropě, které vytvářejí překvapivě vhodnou, snad již nenávratnou možnost, mě pravděpodobně přimějí k brzkému zahájení akce.
Vhodná volba a odhodlané využití příhodného okamžiku je nejjistější zárukou úspěchu. Podle toho musí být ihned provedeny příslušné přípravy.
2. Politické možnosti pro zahájení akce
Nutné předpoklady pro zamýšlený útok jsou: a) vhodná a vnější záminka, a tím i b) dostatečné politické ospravedlnění, c) nepřítelem neočekávaná situace, která jej zastihne co nejméně připraveného.
Jak z vojenského hlediska, tak z politického hlediska je nejvhodnější blesková akce vyvolaná incidentem, kterým bude Německo nehorázným způsobem vyprovokováno a kterou alespoň jistá část světového mínění uzná za morálně oprávněnou.
Avšak i období napětí před válkou musí končit náhlou a časově i rozsahem překvapivou akcí naší strany dříve, než nepřítel získá takový náskok ve vojenských přípravách, že by nemohl být předstižen.
3. Závěry pro přípravu plánu „Grün“
a) Pro vlastní válku je důležité plně využít momentu překvapení jakožto rozhodujícího činitele vítězství, a to provedením přípravných opatření již v době míru a neočekávaně rychlým průběhem akce. Je tedy nutno vytvořit již v prvních 2 až 3 dnech situaci, která by ukázala druhým státům, jež by chtěly intervenovat, beznadějnost československého vojenského postavení a která zároveň podnítí státy, jež mají územní požadavky vůči Československu, aby neprodleně vystoupily proti Československu. V tomto případě lze očekávat intervenci Polska a Maďarska proti Československu, a to zvláště tehdy, jestliže Francie – vzhledem k jasnému proněmeckému postoji Itálie – se bude obávat, nebo alespoň bude váhat, rozpoutat svým vystoupením proti Německu evropskou válku. Je nutno počítat s tím, že se Rusko pokusí poskytnout Československu vojenskou pomoc, hlavně letectvem.
Nebude-li dosaženo konkrétních úspěchů pozemními operacemi v několika prvních dnech, povede to nepochybně k evropské krizi. Toto poznání musí být pobídkou pro velitele všech druhů zbraní, aby jednali rozhodně a odvážně.
b) Propagandistická válka musí jednak zastrašit Československo hrozbami a rozdrobit na kousíčky jeho schopnost odporu, jednak poskytnout směrnice národnostním menšinám, jak podpořit naši ozbrojenou akci, a jednak ovlivnit neutrální státy v náš prospěch. Vyhrazuji si právo vydat další pokyny a určit vhodný okamžik.
4. Úkoly branné moci (Wehrmacht)
Přípravy branné moci nutno provést podle těchto zásad:
a) Hlavní masa všech ozbrojených sil musí být nasazena proti Československu.
b) Na západě ponechat jen minimální množství sil na krytí týlu. Na východě proti Polsku a Litvě bude proveden jen lehký kryt hranic; pozornost zaměřit na jižní hranici.
c) Vybrané jednotky musí co nejrychleji a nejrozhodněji přemoci pohraniční opevnění a vniknout do Československa s největší odvahou,
s vědomím jistoty, že hlavní masa vojsk je bude co nejrychleji následovat.
Přípravy pro to musí být vykonány a časově rozvrženy tak, aby armádní útvary, jichž lze použít, překročily hranice ve stanovenou dobu současně s útokem letectva, ale dříve, než si nepřítel uvědomí náš mobilizační plán.
Proto musí být vypracován časový rozvrh mezi vojskem a letectvem za účastenství vrchního velitelství branné moci (OKW) a předložen mně ke schválení…
5. Úkoly složek branné moci
Pozemní vojsko (Heer)
Základní zásada překvapivého útoku proti Československu nesmí být ohrožena tím, že pro dopravu hlavní části pozemních vojsk železnicí je nevyhnutelně třeba určité doby, ani nesmí přijít nazmar dřívější pohotovost letectva.
Proto je především pro pozemní armádu nezbytné, aby současně s překvapivým útokem letectva bylo použito pokud možno co nejvíce útočných kolon.
Tyto útočné kolony, jejichž složení musí odpovídat daným úkolům, musí být sestaveny z oddílů, které mohou být rychle nasazeny, protože jsou umístěny blízko hranic nebo jsou motorizovány nebo jsou ve zvláštní pohotovosti.
Cílem těchto úderů musí být prolomit na četných místech a ve strategicky výhodném směru československé opevněné linie anebo tato opevnění dobýt z týlu. Pro úspěch této operace bude důležitá spolupráce se sudetoněmeckým pohraničním obyvatelstvem, se zběhy z československé armády, s parašutisty, s výsadkovými jednotkami a jednotkami sabotážní služby.
Úkolem hlavní masy pozemních jednotek je zmařit český obranný plán, zabránit českým armádám v ústupu na Slovensko, přinutit je k bitvě, porazit a rychle obsadit Čechy a Moravu. Proto je nutno provést úder do srdce Československa pokud možno nejsilnějšími motorizovanými a obrněnými jednotkami a plně přitom využít prvních úspěchů útočných kolon a výsledků leteckých operací.
Krytí týlu, připravené pro západ, musí být co do počtu a kvality omezeno na rozsah odpovídající nynějšímu stavu opevnění.
Vyhrazuji si zvláštním rozkazem určit, zda budou určené jednotky dopraveny na západní hranice ihned, nebo budou zatím zadrženy vzadu.
Přípravy musí být nicméně provedeny tak, aby umožnily krycím jednotkám přesun na západní hranici ještě během strategického soustředění „Grün“. Nezávisle na tom musí být první posádka improvizovaně složena ze ženistů, nasazených nyní na stavbě opevnění, a z formací pracovní služby (Arbeitsdienst).
Zbývající hranice, právě tak jako Východní Prusy, mají být chráněny jen slabě. Ale musí se počítat s tím, že podle vývoje politické situace se přesune po moři buď část, nebo i hlavní jádro aktivních sborů z Východních Prus do Říše.
Letectvo (Luftwaffe)
Masa letectva musí být nasazena převážně k překvapujícímu útoku na Československo, kdežto na západě zůstane jen minimum pro obranné účely. Letectvo musí přelétnout hranici ve stejnou dobu, kdy ji překročí první oddíl vojska (viz 5a). Nejdůležitějším úkolem letectva je zničit v nejkratší době československé letectvo a základny, aby se vyloučila možnost jeho použití, případně nasazení ruského a francouzského letectva za účelem překazit nástup německého vojska a proniknout do německého prostoru.
Velký význam pro počáteční úspěchy armády může mít ochromení nepřátelské mobilizace a organizace správy i branných sil stejně jako zdržování strategického soustředění českého vojska, útoky na spoje a mobilizační a správní centra. Pro případ, že by v těch oblastech pohraničí, kde by snad silné oddíly československého vojska nebo hloubka obranného systému mohly zpochybnit úspěch náhlého průlomu německého pozemního útoku, musí být k dispozici dostatečný počet leteckých jednotek.
Československá průmyslová zařízení budou ušetřena, pokud to dovolí průběh operací.
Odvetné útoky proti obyvatelstvu podléhají mému souhlasu. Již nyní je třeba připravit a budovat nenápadným způsobem střediska vzdušné obrany v Berlíně, v středoněmecké průmyslové oblasti a v Porúří.
Námořnictvo.
Námořnictvo se zúčastní operací pozemní armády dunajskou flotilou. Proto bude tato flotila podřízena hlavnímu veliteli pozemní armády (Ob.d.H.).
Ve vedení námořní války budou nejdříve učiněna pouze ta opatření, která jsou nutná pro předběžnou ochranu Severního a Baltského moře proti náhlému zásahu jiných států do konfliktu. Tato opatření musí mít jen zcela nezbytný rozsah. Jejich provedení musí být nenápadné.
Rozhodně je důležité vyvarovat se všech akcí, které by mohly nepříznivě působit na politický postoj evropských velmocí.
6. Úkoly válečné ekonomiky
Ve válečném hospodářství je nejdůležitější, aby zvětšením zásob surovin bylo ihned umožněno největší rozvinutí sil ve zbrojním průmyslu.
Bude pro nás nesmírně cenné, když dokážeme v průběhu operací co nejrychleji zjistit, jak uvést důležité podniky znovu do chodu, a tím významně přispět k posílení celkové vojenské výroby.
Proto pro nás může mít rozhodující význam zachování československých průmyslových a výrobních zařízení – pokud to dovolí vojenské operace.
7. Všechny přípravy pro sabotáž a povstání provede vrchní velitelství branné moci (OKW). Budou vykonány v dohodě a podle přání jednotlivých složek branné moci a v souladu časovém a místním s operacemi pozemní armády a letectva.
Podepsán: Adolf Hitler
(Za správnost opisu zodpovídá: Zeitzler, pplk. gen. št.)
(Zdroj: Originál: Akten zur deutschen Auswärtigen Politik 1919–1945. Serie D (1937–1945). Volume II, Baden-Baden 1949, #221; Mnichov v dokumentech. Díl I. Praha: SNPL, 1958, #36; překlad: Milan Hauner)
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
