Též se dává do souvislosti skutečnost, že vzápětí, 1. září téhož roku, začala 2. světová válka invazí nacistů do Polska. Záminkou se stalo přepadení rádiové vysílací stanice v Gliwicích na hranicích Polska s Německem. Němci incident prezentovali jako napadení německé stanice polskými vojáky. Ve skutečnosti se ale jednalo o velký podvod, jelikož útočníci byli agenti SS převlečení do polských uniforem a oběti údajného přepadení byli ve skutečnosti pro změnu zavraždění vězni z koncentračního tábora. Koneckonců takových příběhů s nastrčeným viníkem jsou plné dějiny – počínaje Georgi Dimitrovem u požáru Říšského sněmu a zdaleka nekonče Lee Harvey Oswaldem nad zavražděným Kennedym v Dallasu. 

Nicméně incidentu v Gliwicích předcházela několikaletá diplomatická aktivita, kterou Hitler jednak přesvědčoval evropské země, že jim od nacistů nic nehrozí, jednak se potřeboval smluvně pojistit a neutralizovat tak případné vojenské akce z jejich strany. První z dlouhé řady takových smluv, byl pakt o neútočení s Polskem, reprezentovaným maršálem Józefem Piłsudskim, datovaný už 26. ledna 1934. Dokument podepsali ministr zahraničí Třetí říše Konstantin von Neurath a polský velvyslanec Józef Lipski Následovala anglicko-německá námořní smlouva ze dne 18. června 1935, která jednostranně – z vůle Anglie, stále orientované nepřátelsky vůči Francii a Sovětskému svazu – prolomila limity pro tonáž německého válečného námořnictva stanovené smlouvou ve Versailles r. 1919. Britové tak dali Německu bianco šek na rozvoj přípravy na budoucí válku. Jak je z toho vidno, ani ve staré Anglii se žádná velká poctivost nepěstovala, pragmatický zájem o vlastní triumfy byl vždy na prvním místě. 6. prosince1938 následovala Velkou Británii také Francie, když tehdejší francouzský předseda vlády Édouard Daladier uzavřel s Adolfem Hitlerem německo-francouzskou deklaraci o přátelských vztazích. Následovala dohoda mezi Litevskou republikou a Německou říší ze dne 22. března 1939, která mj. stanovila, že region Klaipeda se znovu sloučí s Německou říší. A dále smlouva o neútočení mezi Německou říší a Litvou ze dne 22. března 1939 a Lotyšskem ze dne 7. června 1939. Teprve poté následoval pakt Molotov – Ribbentrop z 23. srpna 1939. Kdybychom neznali další průběh dějin, dalo by se říci, že co smluvního půdorysu se týče, byla Evropa v tak bezpečné situaci, jako do té doby snad nikdy.  Jenomže Hitler neměl smysl pro dodržování dohod, zejména ne těch, které od počátku zamýšlel jen jako zdržovací taktiku, která měla oddálit okamžik prvního výstřelu.

O tom, jak to doopravdy Hitler myslel s „mírem“ v Evropě, dobře svědčí dva dokumenty, které vám dnes předkládáme. Nejprve tzv. Hossbachův protokol, záznam z tajné porady A. Hitlera s W. Blombergem, W. Fritschem, E. Raederem, H. Göringem a K. Neurathem dne 5. listopadu. 1937 na půdě Říšského kancléřství; protokol pořídil dodatečně zpaměti Hitlerův vojenský adjutant plukovník F. Hossbach (1894 - 1980). Hitler na poradě rozvinul agresívní program získání „životního prostoru" (lebensraum) a stanovil první cíle agrese - Rakousko, Československo, posléze Polsko a Ukrajinu. Protokol dokazuje cílevědomou přípravu nacistů na válku. Následující dokument je pak už velmi konkrétní Hitlerovou směrnicí pro přepadení Československa. Směrnice spatřila světlo světa 30. května 1938, tedy dlouho předtím, než Hitler v Mnichově ujišťoval Daladiera, Chamberlaina a Mussoliniho, že Německo po přijetí Mnichovské dohody (tedy získání Sudet pro Třetí říši) nebude mít vůči Československu žádné další územní nároky. Jak víme, realita pak předčila nejhorší představy.

Hossbachův protokol

5. listopadu 1937:

Přítomni: Vůdce a říšský kancléř. Říšský ministr války polní maršál v. Blomberg. Vrchní velitel pozem. vojska gen. plk. svob. pán von Fritsch. Vrchní velitel námořnictva general-admirál dr. h. c. Raeder. Vrchní velitel letectva gen. plk. Göring. Říšský ministr zahraničních věcí svob. pán von Neurath. Plukovník Hossbach.