Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy - 14. díl. Poznámky na krabičkách od sirek | ParlamentniListy.cz

K jeho neznámějším dílům patří například vysoce odborné eseje Meze interpretace, Sémiotika a filosofie jazyka, Nepřítomná struktura či Hledání dokonalého jazyka v evropské kultuře. Světem moderní kultury, médií a životního stylu se zabývá knize Skeptikové a těšitelé, z níž jsme si četli i v našem seriálu (ne)povinné literatury. A nelze pominout ani jeho romány, například Jméno růže, Foucaultovo kyvadlo či poslední Nulté číslo. Číst Ecovy knihy, odborné i beletristické, není nejsnadnější. Autor je mimořádně intelektuálně náročný, píše a přemýšlí napříč souvislostmi a kontexty, nutí čtenáře k duševní práci, což je v záplavě povrchního čtiva vždy osvěžující.

Jistou výjimkou z tohoto stylu psaní jsou Ecovy novinové příspěvky a články. Shromáždil je do několika knih, např. Minimální deník či Sedm let přání. Eco je ve svém psaní pro periodika samozřejmě mnohem lapidárnější, nevyhýbá se intelektuálním odkazům, ale šetří s nimi a přizpůsobuje je předpokládanému čtenáři a jeho chápání. Kromě toho je v nich poměrně častý, byť jen tichý a nenápadný humor, tedy koření, jímž Eco nikdy neplýtvá. Jeho novinové sloupky ale jdou někdy až nečekaně daleko na území ironie, hraničící až s provokací. Je to pochopitelné: Eco se v nich zaobírá nejčastěji světem médií a politiky, takže předmět je dostatečně inspirativní.

Kniha Poznámky na krabičkách od sirek, z níž budeme citovat dnes, je výborem z Ecovy novinové tvorby především z 90. let. Důvod výběru je jasný: Inaugurační projev (staro)nového českého prezidenta Miloše Zemana opět odstartoval jakousi bouři na českém televizním záhumenku. Proto tedy začněme právě (v našem kontextu vlastně optimistickou) úvahou o televizi:

Proč se hádat kvůli televizi? Tato debata se sice každoročně vrací, ale připadá mi, že nějak nabírá na síle. Téma: politická úloha televize, a zda opanovat obrazovku znamená získat rozhodující vliv na veřejné mínění. Je dost pochopitelné, že se tato diskuse vyostřuje ve chvíli, kdy se zpochybňuje stranické rozdělení jednotlivých programů, někomu hrozí, že přijde o draze získané kanály a jiní už přemýšlejí o tom, co by mohli získat. Vzhledem k tomu, že v sázce není taktická moc, kterou může televize dát, nýbrž moc strategická, (vytvoření silného a trvalého konsensu) zkusme si udělat pomyslný experiment. Historik třetího tisíciletí, který si ke svému zkoumání nakoupí knihy i videonahrávky, policejní zprávy, soudní rozsudky a ročníky novin, by mohl dojít k následujícím závěrům.

V padesátých letech a po značnou část let šedesátých podléhala televize křesťanskodemokratickému monopolu. V otázce mravů se měla na pozoru, aby příliš nestavěla na odiv nahotu, propagovala atlantickou a umírněnou vizi národní i mezinárodní politiky, svědomitě distribuovala bohoslužby a náboženské pořady a ukazovala televizní hrdiny s krátkými vlasy, kravatou a ohleduplným vystupováním. Kromě toho si dávala velký pozor, aby se příliš často nezmiňovala o italském hnutí odporu a neznepřátelila si tím pravici. S touto televizí vyrostli všichni mladí lidé narození v letech 1945 až 1950. Výsledek? Tato televize vychovala generaci osmašedesátníků: dlouhé vlasy, volná láska, boj za rozvod a potrat, nenávist k systému, antiklerikalismus, italské hnutí odporu jako ideál, který získává znovu na aktuálnosti v Bolívii nebo ve Vietnamu.

Postupně nastoupila televize, kde si programy rozdělily jednotlivé politické strany: v rovině mravů začala pomalu ukazovat nahá ňadra (a pozdě v noci další ještě intimnější části těla). Stavěla na odiv bezostyšnost, sarkasmus, hašteřivost, neúctu k institucím. S tímto přístupem vychovala generaci, která se navrací k náboženským hodnotám a provozuje opatrný sex. V rovině historické, řekněme od poloviny šedesátých let, udělala z italského hnutí odporu mýtus zakládající republiku a mluvila o něm, jak mohla. Vychovala generaci, která o odboji nechce ani slyšet, a spíš (naštěstí zatím v nepříliš dramatické míře), popřává sluchu sirénám revizionismu, pokud ovšem nenachází zalíbení v rasismu a antisemitismu.

V rovině politické, ačkoliv se rozdělila na tři programy, které měly být ideologicky odlišné, vštěpovala úctu k politické třídě, jež se objevovala na obrazovce, jak jen to šlo, neodbytně prosazovala vlastní image a dokazovala si svou moc a svou (údajnou) popularitu. Výsledek? Určitá část občanů se proti této politické třídě vzbouřila a přiklonila se k Lize. Všichni ostatní, jakmile se v systému objevila trhlina, nečekali ani chvíli, aby v soudcích uvítali své vlastní katy, a začali házet pukavce (nikoliv pouze metaforicky) na politiky známé z obrazovky, jakmile se objeví na ulici.

Náš historik ze třetího tisíciletí by dokonce mohl vyvodit poněkud ukvapený závěr, že křesťanskodemokratická televize způsobila nejmohutnější vzestup komunistické strany, k jakému kdy v západní Evropě došlo, a s tím, jak komunisté získávali kontrolu nad televizními kanály, obliba strany klesala.

Bude-li náš historik žít v době velké barbarské zbožnosti, dojde k závěru, že televize byla Říše zla, nelítostný moloch, který sežral každého. kdo se ho pokusil dobýt a osedlat, nebo jednodušeji, že toto médium přineslo hroznou smůlu každému, kdo se ukázal na televizní obrazovce. Bude-li mít naopak sklon k analytickému myšlení a formulování vědeckých hypotéz, řekne, že toto neodbytné médium možná citelně ovlivnilo myšlení lidí v rovině mravů, ale určitě ne v rovině politických vášní a rozhodnutí. Zaraženě si tudíž položí otázku, jak je možné, že se o ovládnutí tohoto sdělovacího prostředku rozpoutalo tolik bojů, a usoudí, že lidé našeho století masmédiím nerozuměli.

Umberto Eco je ovšem původní odbornou profesí lingvista a sémiotik, člověk zabývající se profesionálně významem řeči, jazyka, slov. Proto není divu, že jeho dalším častým tématem je zplošťování jazyka, jeho deformování, a to i když se tak děje s údajně bohulibými úmysly. Typickým příkladem tohoto jevu je tzv. politická korektnost.

Z politically correct, které vzniklo v Americe na obranu práv menšin a na protest proti všem formám rasové diskriminace, se pomalu stává nový fundamentalismus. A fundamentalismy, které vycházejí z přesvědčení, že lze předkládat jednu jedinou verzi pravdy a všechny ostatní považují za devianty, nemusí být nutně nesnášenlivé (mohly by ostatním dovolit, aby nebyli fundamentalisty), ale určitě se nesnášenlivými mohou stát, když ze společnosti vyloučí ty, kdo se nedrží té ,pravé´ interpretace textů.

Jeden můj přítel, který je profesorem na jisté americké univerzitě, mi vyprávěl tuto historku. Je kuřák. V prostorách univerzity se kouřit nesmí. A proto si o přestávkách chodí zakouřit ven. Kouří i někteří studenti a také oni chodí ven. Stráví společně deset minut a povídají si. Ostatně i já dělám totéž: mé přednášky trvají dvě hodiny, uprostřed vždy udělám desetiminutovou pauzu a jdu si zakouřit do zahrady nebo na ulici, kde se bavím se studenty, kteří mají stejný zavrženíhodný zlozvyk (který, aby bylo jasno, neschvaluji, ale tak už to na tom světě chodí).

Na mého amerického známého si však u děkana ztěžovalo několik studentů nekuřáků s tímto odůvodněním: když si venku povídá se studenty kuřáky, navazuje s nimi privilegovaný vztah na úkor studentů nekuřáků. Tento privilegovaný vztah porušuje pravidla toho, co bychom nazvali rovnými podmínkami, a profesor by tedy měl být za své chování pokárán. Jak víme, v tomto případě nejde o respektování menšiny, která byla nebo by potencionálně mohla být utlačována, ale spíše o obranu většiny, která se obává, aby se nevytvořila určitým způsobem zvýhodněná menšina.

Je nasnadě, že podobná starost o respektování všech může vést k nebezpečné nesnášenlivosti vůči komukoli. Třeba by mohlo být uzákoněno, že si nesmím vzít člověka, kterého miluji, a musím si vzít toho, kterého mi určí, aby byla zachována práva všech etnických menšin (v tom smyslu, že pokud se už provdalo deset Číňanek, musím se oženit s Indkou nebo s Finkou, ale ne s Číňankou, aby byly zajištěny rovné příležitosti pro každou etnickou menšinu).

Jedním z předních zastánců radikálního liberalismu (hájícího práva každého jednotlivce, i toho, který se rozhodne zemřít), je Ronald Dworkin, který získal čestný doktorát na právnické fakultě Boloňské univerzity. A Dworkin se ve svém projevu věnoval právě problémům akademické svobody.

Vynález univerzity (mimochodem k tomu došlo ve středověku a právě v Boloni) byl velkou událostí, protože posvětil existenci vzdělávací instituce, která měla být nejen nezávislá na politické a náboženské moci, ale každý vyučující měl být navíc ideologicky nezávislý na univerzitě samotné. Tato revoluční myšlenka umožnila pokrok západní vědy. Ale politically correct tuto svobodu zpochybňuje. Profesorovi anglické literatury zakážou přednášet o Shakespearově Othellovi, protože by postava žárlivce a vraha Maura mohla urazit studenty, kteří nepocházejí ze západu, nemůže mluvit o Kupci benátském, neboť z této tragédie je patrné, že Shakespeare nebyl imunní vůči určitému lidovému antisemitismu (ačkoliv Shylock je pozoruhodná postava). A dokonce se nedoporučuje přednášet ani o Aristotelovi, pokud by kvůli tomu přišla zkrátka filosofie a mytologie některého afrického národa (jehož zástupci na univerzitě studují).

Že je správné a užitečné vyučovat Aristotela i dogonské mýty, to je bez diskuse. Ale politically correct dnes naneštěstí trestá ty, kdo vyučují Aristotela, a vyznamenává ty, kdo přednášejí o dogonských mýtech. A to je stejná forma fanatismu a fundamentalismu, jako když se učilo, že Aristoteles ztělesňuje lidskou racionalitu, a dogonské mýty jsou jen výrazem divošské mentality.

Je správné, aby univerzita jako ostatně i střední škola, našla prostor pro výuku všech názorových proudů (proto už dlouhodobě tvrdím, že v dobré škole by se mělo učit o tom, co říká Bible, co říkají evangelia, ale také Korán nebo Buddhovy spisy). Ale zakázat někomu mluvit o Bibli (kterou dobře zná) jen proto, že se ve své přednášce nevěnuje Koránu, je nebezpečná forma nesnášenlivosti maskovaná úctou k rozdílným názorům.

A opět, ještě jednou, k (ne)korektnosti. Eco, jak už bylo řečeno, umí být jako autor někdy hodně jizlivý a kousavý. V tom mu byl nepochybně blízký jiný literární autor, Američan Kurt Vonnegut. Právě jeho tvorba se ale hemží výrazivem, jehož politickou korektnost bychom hledali marně. Přesto se jedná o velkou literaturu. Proč? Eco nabízí jednu z odpovědí v glose příznačně nazvané Jak říkat sprostá slova ve společnosti.

V románu Kurta Vonneguta Hokus pokus se hlavní hrdina rozhodl nepoužívat sprostá slova a omezuje se na výrazy, které znějí takto: ,Stojí to za výkal!´ ,To je ale penis!´ ,Je tu pěkný veřejný dům!´ Tato inspirace přichází jako na zavolanou v době, kdy noviny citují politiky jak se navzájem urážejí a vyjadřují se hůř než dlaždiči, a z obrazovek k nám promlouvají distingovaní pánové, kteří se častují výslovnými odkazy na ony části těla, jež obvykle zakrývá spodní prádlo.

Je sice pravda, že jsem se nedávno v tomto sloupku dožadoval práva používat slovo ,blbec´ v situaci, kdy chceme vyjádřit velké rozhořčení. Ovšem užitečnost sprostého slova spočívá právě v jeho výjimečnosti. Používat sprostá slova příliš často by bylo jako přepsat celého Signora Bruschina a ponechat tam jen ťukání smyčců o pulpit, kdežto ostatní nástroje by mlčely. Mussolini v jednom tragickém okamžiku italských dějin v parlamentu prohlásil, že by z toho hluchého šedivého sálu mohl udělat ubikaci pro své oddíly, a ta věta zněla dramaticky a hrozivě. Kdyby řekl (a takový byl pravý smysl jeho prohlášení): ,Vy pitomci, mohl bych vás klidně všechny poslat do prdele,´ buď by s ním jednali jako se sprosťákem, nebo by si všimli, že podmiňovací způsob je nevhodný, protože ona věc se už udála.

Nic naplat. Umění nadávky oslavované Borgesem (,Pane, vaše manželka pod záminkou provozování bordelu prodává pašované látky!´), upadlo v zapomnění. Ale měli bychom alespoň znovu objevit umění parafráze. A proto zde protagonistům showbyznysu a politiky nabízím pár nesporně elegantních a vytříbených obratů, za jejichž důmyslnou kuriózností odborníci zajisté rozpoznají výraz původní, mnohem vulgárnější a běžnější, který zakrývají, aniž by přitom umenšily jeho perlokuční sílu.

,To je ale vykastrovaný samec skotu domácího!´

,Vyzývám vás, abyste se odebral tam, kde byste se mohl příhodně označit za pasivního partnera ve vztahu mezi svolnými dospělými jedinci mužského pohlaví!´

,Předpokládám, že si z nás děláte tři druhy malých přežvýkavců z rodu Capra! To, co jste přinesl, je nám úplně na trávící obtíž, jejíž nejčastější příčinou je přemnožení patogenních mikroorganismů v trávícím traktu(kvasinky, plísně, běžné střevní bakterie v patogenním množství, hnilobné a kvasné bakterie.)´

,Vy, kterého hodlám označit praslovanským výrazem, jehož etymologie se odvozuje od obrazu kohouta na slepici, který prý často visíval na zdech nevěstinců! To snad nemyslíte vážně!´

,Strachy ztratil kontrolu nad procesem vypouštění tekutiny vylučované ledvinami, sloužícím zejména k odstraňování odpadních molekul filtrovaných z krve ledvinami a pro udržování homeostázy tělesných kapalin.´

,Vážený pane, věřte mi, že já na vás i váš názor vylučuji vřetenovité segmenty finálního produktu složitého metabolického procesu!´

,Buďte, prosím, zticha. Nenapodobujte místo, kde se obchoduje s něžnými půvaby těch, jež drží druhou polovinu nebes!´

,Osoba provozující pohlavní styk za úplatu! To auto je úplně na poruchu zažívání, která se projevuje častým vyprazdňováním příliš řídké stolice a která je příznakem mnoha infekčních onemocnění trávící soustavy, některých otrav, případně poruch organismu.´

,Do oné vyvýšeniny na zadní straně pánve, jejímž podkladem jsou hýžďové svaly a tukový polštář, který jí propůjčuje charakteristický tvar dvou polokoulí! Ztratil jsem peněženku!´

Eco je samozřejmě nejvíce ze všeho ryzím intelektuálem. Je na tuto roli náležitě pyšný, protože zná její cenu – v dějinách starších i novějších. Zná také odpovědnost intelektuála a přemýšlí také o jeho mezích, právech a povinnostech. Dělá to, jako obvykle, s espritem a přesvědčivostí. A mimochodem – a jsme zase zpátky u našeho současného kontextu, i s nadčasovou a neregionální aktuálností.

Základní povinnost intelektuálů - být zticha když nejsou potřeba. Omlouvám se za zneužití citátu (,Běda zemi, která potřebuje hrdiny´), ale hrdina je postava, kterou mytologie obdařuje nadlidskými schopnostmi, aby vykonala to, co normální lidé vykonat nemohou. Vzývání hrdiny je vždy příznakem bezmoci, víra, že takový hrdina existuje, je jen výmluva, abychom nemuseli nic dělat. Když v některé zemi nefungují železnice, nemá smysl se dovolávat spásonosného hrdiny, ale je třeba si položit otázku, jestli za to můžou přednostové stanic, generální ředitel nebo někdo jiný. Jedním z nejpatetičtějších zlozvyků tohoto století (myslím, že je to vina Juliena Bendy) je naříkat při každé sociální nebo politické krizi nad zradou intelektuálů nebo je vzývat, aby vyřešili všechny obtížné problémy. Jacques Attali jednou uspořádal v Paříži kongres monstrózních rozměrů na téma ,Intelektuálové a krize našeho století´ a můj příspěvek se omezil na pár slov: ,Uvědomte si, že je povoláním intelektuálů krize vytvářet, ne je řešit.´ Vytvářet krize není nic špatného. Vědci, filosofové či spisovatelé se nám pokoušejí dát na vědomí: ,Mysleli jste si, že se věci mají tak a tak, a zatím žijete v iluzi, protože všechno je nepoměrně složitější.´ To dělali intelektuálové, o nichž jsme se učili ve škole, ať už se jmenovali Parmenides, Einstein, Kant, Darwin, Machiavelli nebo Joyce.

Když je hodnotíme podle toho, co dokážou říct (pokud se jim to podaří), jsou intelektuálové pro společnost užiteční, ale jen v dlouhodobém horizontu. Z krátkodobého hlediska mohou být jen odborníky na slovo a výzkum, mohou spravovat školu, dělat tiskové mluvčí nějaké straně nebo nějakému podniku, angažovat se v nějaké věci, ale neplní svou specifickou funkci. To, že pracují v dlouhodobém horizontu, znamená, že plní svou funkci před událostmi a po nich, ale nikdy ne v jejich průběhu. Ekonom nebo geograf mohli bít na poplach, když na scénu vstoupila pára a s ní převrat v pozemní dopravě. A mohli analyzovat budoucí výhody a nevýhody této proměny; nebo o sto let později provést průzkum, který by ukazoval, jak tento revoluční vynález změnil náš život. Ale ve chvíli, kdy krachovaly společnosti provozující dostavníky a na ulicích zastavovaly první lokomotivy, neměli co navrhnout, v každém případě mnohem méně než postilion nebo strojvůdce, a kdo by se dovolával jejich okřídleného slova, choval by se jako ten, kdo by vyčítal Platónovi, že nevymyslel lék na gastritidu.

Když hoří dům, intelektuálovi nezbývá než chovat se jako normální člověk uvažující zdravým rozumem, jako všichni. Pokud se domnívá, že má nějaké zvláštní poslání, tak se mýlí, a kdo ho vzývá, je hysterik, který zapomněl telefonní číslo na hasiče.

Prozíravý sociolog mohl před třiceti lety tušit, že rozvoj blahobytu provázený opožděným vstupem do pracovního světa, způsobí dezorientaci mládeže (drogy nebo házení kamenů z dálničních nadjezdů) a v tomto smyslu mohl navrhnout, jak tomuto jevu předejít. Ale ve chvíli, kdy mladiství házejí kameny z přejezdu, lze od intelektuála požadovat jen jedinou věc, totiž aby je neházel také. Pokud se bouří proti házení kamenů z nadjezdu, nechová se jako intelektuál, ale jen využívá veřejného neštěstí, aby se ukázal v dobrém světle, a navíc dostane odměnu za článek. V takové chvíli nepřichází spása od intelektuála, nýbrž od policejní patroly nebo od zákonodárců.

Existuje jen jediný případ, kdy má intelektuál v průběhu událostí určitou funkci. Když se děje něco závažného a nikdo si toho nevšimne. Jen v takových případech může jeho výzva sloužit jako bití na poplach. Je pravda, že potom by intelektuální činnost vykonával každý, kdo by se ozval, třeba i instalatér, ale je možné, že něčí publicita může výzvu zviditelnit (viz Zolovo ,j´accuse´). Ale tyto věci mají smysl, jen když si ještě nikdo nevšiml, že něco není v pořádku. Ale pokud si jsou problému vědomi všichni, je lepší, aby intelektuál jako takový zbytečně nezaplňoval místo (sdělováním věcí, které si myslí už i jeho domovník) na stránkách novin a časopisů, které musí zůstat volné pro mnohem naléhavější zprávy a debaty. A vůči nimž se musí chovat tak, jak by se za daných okolností choval každý odpovědný občan.