Zakladatel (1988) a ředitel CESNUR (Centro Studi sulle Nuove Religioni - Ústředí studií o nových náboženstvích) a vedoucí práce na monumentálním díle: Encyklopedie náboženství v Itálii (Enciclopedia delle religioni in Italia). Tato kniha vyšla v roce 2001. M. Introvigne je autorem třiceti knih a více než sta odborných článků, které se zabývají problematikou minorit a náboženského extremismu. Jeho díla byla zatím uveřejněna v osmi jazycích a ve dvanácti zemích světa. Je také mj. spolupracovníkem periodika Terorism and Political Violence, které patří mezi nejuznávanější akademická periodika zabývající se ožehavou problematikou mezinárodního terorismu. Česky vyšla jeho kniha Hamás - Islámský terorismus ve Svaté zemi. Co o ní píše vydavatel:
„O islámském fundamentalistickém hnutí Hamás, které od roku 1987 bez oddechu bojuje proti Izraeli a je zaměřeno k ustanovení jediného islámského státu v celé Palestině, veřejnost ví především to, že jeho členové páchají teroristické sebevražedné útoky. Odkud ale Hamás pochází? Co doopravdy chce? Je možné Hamás umlčet prostřednictvím vojenských zásahů? Nebo je snad Hamás tak hluboce zakořeněn v palestinské společnosti, že je nutno s ním počítat jako s neodstranitelným činitelem jakékoli palestinské budoucnosti? Massimo Introvigne popisuje zrod tohoto hnutí a jeho kořeny v Muslimském bratrstvu, což je mezinárodní fundamentalistická asociace. Autor se také věnuje analýze ideologie Hnutí islámského odporu - Hamásu, dále věnuje nemalou pozornost jeho ne právě jednoduchému poměru k Arafátovu palestinskému nacionalismu. V této knize, která nabízí čtenářům první verzi překladu statutu Hamásu, jsou velmi detailně analyzovány základní prvky strategie sebe-vražedného terorismu. S touto tematikou souvisí rovněž popis výcviku osob, které se rozhodly pro tuto formu „mučednictví". Ze studie vyplývá, že rozhodnutí těchto osob má zásadně náboženské motivace. Zmíněné počínání nelze vysvětlovat na základě politických a ekonomických činitelů. Autor dále jasně odhaluje, že sebevražedný terorismus představuje pouze jednu z charakteristik Hamásu, jehož síla tkví především v rozsáhlé síti náboženských a kulturních aktivit, které jsou islámskými fundamentalisty v Palestině rozvíjeny po dlouhá desetiletí. Hamáš je rovněž propojen s mezinárodním islámským fundamentalismem. Všechny uvedené skutečnosti vedou k závěru, že opravdu není snadné vyslovovat plausibilní (použitelné, přijatelné, pozn. pž.) hypotézy o tom, kudy se bude v příštích letech ubírat palestinský lid. Je však jisté, že v těchto úvahách je nutno s Hamásem počítat. Každý, kdo se chce zabývat palestinskou otázkou, musí se podrobně seznámit s tímto islámským fundamentalistickým hnutím.“
S tím lze jedině souhlasit a knihu doporučit. V dnešním dílu vybereme ukázky zabývající se samým pojmem a obsahem slova fundamentalismus, a pak zejména kapitolu týkající se mladistvých sebevražedných atentátníků, což je specialita hnutí Hamás. V příštím pokračování pak přineseme celý statut Hamásu, programový dokument jasně vyjadřující, oč tomuto teroristickému uskupení v dnešní době jde.
OTÁZKA ISLÁMSKÉHO FUNDAMENTALISMU
Co je vlastně islámský fundamentalismus? Jak je známo, kategorie „fundamentalismu" se objevila v souvislosti s křesťanským protestantským světem a pouze analogicky je uplatňována také na ostatní oblasti. Některé obecné definice fundamentalismu: „Fundamentalismus věří, že nějaká svatá kniha je v každém ohledu neomylná a nemá zapotřebí dalšího výkladu;" nebo: „Fundamentalismus popírá, že lze jasně rozlišovat mezi politickou a náboženskou oblastí lidského života," jsou opravdu jen malou pomocí v tom, když chceme identifikovat nějakou specifickou skupinu uvnitř islámu, protože právě uvedené charakteristiky fundamentalismu se v zásadě vztahují na islám jako celek. Pokud bychom přijali uvedené definice fundamentalismu, museli bychom uzavřít, že všichni muslimové jsou fundamentalisté. Výjimku by tvořili pouze určití intelektuálové, kteří představují jakýsi islámský modernismus. Jsme ale schopni poskytnout celkem výstižnou definici islámského fundamentalismu, pokud se jako mnozí odborníci, i když tak nečiní všichni, zaměříme na určité specifické hnutí, které se zrodilo mezi první a druhou světovou válkou, tedy přesně v roce 1928 v Egyptě, kdy Hasan al-Banná (1906-1949) založil organizaci Muslimského bratrstva. Dalším referenčním bodem může být organizace založená Abú-1-Aclá Mawdúdím (1903-1979) v roce 1941 na indickém subkontinentu: Džamáateislámí. Islámský fundamentalismus dvacátého století má často kořeny v hnutí salafitů (od salaf - zbožní předci, k nimž je třeba se vrátit). Tímto způsobem se měl pozvednout islám, který se dostal do úpadku. Tato obnova byla vedena osobnostmi jako Džamáluddín al-Afghání (1839-1897) a Muhammad Abduh (1849-1905). Je třeba říci, že z těchto společných kořenů ve dvacátém století vycházejí velmi různé myšlenkové proudy, mezi nimiž jsou i vyloženě fundamentalisticky zaměřené skupiny, které interpretují hnutí obrody islámu devatenáctého století očima jejího představitele M. RašídaRidá (1865-1935). Posledně jmenovaný exponent představuje podle F. Burgata jakousi spojnici, která vody hnutí obrody z devatenáctého století převádí do řečiště jménem Muslimské bratrstvo.
Přistupme nyní k uchopení základních charakteristik islámského fundamentalismu. Nuže tedy fundamentalistické hnutí si před sebe staví tří základní cíle, a to jak v případě, že chce těchto cílů dosáhnout souběžně nebo postupně jednoho po druhém. Jedná se o přísné uplatňování islámského zákona (šaría) v každé islámské komunitě, dále o sjednocení všech zemí, kde muslimové představují většinu obyvatelstva, v jednu politickou a náboženskou velmoc pod vládou jediného chalífy, konečně by měl tento chalífa vzkřísit původní islámský sen o islamizaci celého světa. Vnější pozorovatelé připojují ještě čtvrtou charakteristiku: Fundamentalistické hnutí má výrazně populistické zaměření, z čehož vyplývá nedůvěra k současným vládním strukturám v islámských zemích, protože je jim kladeno za vinu, že se důsledně neuplatňuje islámský zákon. Některá fundamentalistická hnutí dokonce v teoretické rovině uvažují o násilném svržení laických vládních režimů. Tyto záměry se často propojují s apokalyptickým a millenaristickým vnímáním dějinné reality. Hnutí rovněž nemá valné sympatie k „profesionálům posvátna", kteří jsou obviňováni, že jsou spřažení se stávajícími politickými režimy. Státní autorita je rovněž často obviňována ze sociální nespravedlnosti, která se výrazně projevuje v současných islámských zemích. Populismus se projevuje i v tom, že Korán je předkládán jako kniha, která v sobě obsahuje ideál sociálního rovnostářství.
Pokud přijmeme právě uvedený popis islámského fundamentalismu, pak jasně platí, že ne všichni muslimové jsou fundamentalisty uvedeného ražení. V islámském světě - i když vzhledem k prostoru, který máme k dispozici, se musíme vyjadřovat jen schematicky a značně zjednodušeně - existují čtyři myšlenkové směry, které se odlišují od zmíněného druhu fundamentalismu a které se zároveň také často vzájemně střetávají. Jedná se o:
- Nacionalisty, ti uvnitř islámského světa obhajují existenci samostatných národních států, a tak se staví proti snu jediného chalífátu.
- Konzervativce, ti jsou často ve shodě s fundamentalisty, pokud se jedná o zachovávání islámského zákona, na druhé straně se ale od fundamentalistů liší tím, že mají velký respekt před státní autoritou. Zastávají strategii menšího zla, podle níž je lépe tolerovat mnohá menší zla, jen aby se předešlo tragédii občanské války mezi muslimy.
- Modernisty, ti navrhují, aby byly přejaty západní sociologické modely. Tato skupina má ale výraznější vliv jen v některých zemích, v jiných oblastech se jedná převážně o jednotlivce, kteří hájí především své osobní zájmy.
Konečně se jedná o některé politické výrazy velmi komplexního světa islámského súfismu. Je třeba říci, že existují súfíové, kteří inklinují k fundamentalismu, což je případ marockého lídra AbdassalámaJásína. Na druhé straně nalezneme také fundamentalisty, kteří inklinují k súfismu, jako například zakladatele organizace Muslimského bratrstva Hasana al-Banná.
SEBEVRAŽEDNÝ ÚTOK JAKO TEOLOGICKÝ PROBLÉM
Velké série sebevražedných útoků, s nimiž Hamás začal v roce 1994, implikují jeden zásadní problém, který vyvolává zájem jak na Západě, tak v samotném islámském světě. Jestliže je skutečností, že islám zakazuje sebevraždu, jak je možné, že tyto sebevražedné útoky jsou nahlíženy jako cosi nejen dovoleného, ale dokonce záslužného? Jak se toto hodnocení a dokonce oslavování sebevražedných útoků slučuje s Koránem? Představitelé Hizballáhu se mohli v předešlém desetiletí opírat o doktrinální teoretické zdůvodnění této bojové strategie ze strany íránských náboženských autorit. Tyto názory se ale zakládaly na tradici touhy po mučednictví a na tak zvané „lásce k smrti", což je specificky šíitská záležitost. Tento postoj se stal masovou záležitostí v době íránské revoluce, která se odehrála v roce 1979. V sunnitské teologii jsou akce sebevražedných útočníků, k nimž dochází od roku 1994, hodnoceny jako prosté sebevraždy (inthár). Rektor univerzity al-Azhar v Káhiře Muhammad Sajjid Tantáwí kupříkladu v roce 1996 prohlásil, že sebevražedný terorismus je podle muslimského zákona čímsi nedovoleným, když postihuje civilní obyvatelstvo. Tantáwího pozice byla podrobena zásadní kritice v knize, která vyšla v Damašku v roce 1997. Dílo pochází z okruhů ovlivňovaných Hamásem. Titul lze přeložit následovně: „Mučednické skutky z hlediska práva". V knize je uvedena celá řada důvodů, kvůli nimž je třeba hodnotit sebevražedné útoky jako cosi dovoleného a kvůli nimž také platí, že atentátník má plné právo na titul islámského mučedníka. Je známo, že v islámském světě neexistuje nějaká nejvyšší doktrinální autorita. Jednotliví muslimští teologové a odborníci v oblasti zákona bývají často silně podmiňováni místním politickým kontextem. Je také pravdou, že není obzvláště těžké stavět jeden výklad proti druhému, když se jedná o ospravedlnění určitých způsobů jednání, které se těší velké popularitě u značné části islámské veřejnosti. Hamás kromě toho zastává mínění, že v Izraeli nejsou civilní osoby: „Nedomníváte se, že celý izraelský národ, muži i ženy, jsou vlastně bojovníci, kteří mají zbraně?" Tuto rétorickou otázku si položil v jednom ze svých proslovů Jásín, který pak pokračoval: „Jak bychom mohli považovat za nevinné ty, kdo zabíjejí naše starce, ženy a naše syny?"Hamás tedy zastává názor, že izraelské děti představují budoucí vojáky, i když sám Seháda nedlouho předtím, než byl zavražděn, v jednom ze svých rozhovorů jasně řekl: „Nezaměřujeme se na děti, starce nebo na místa modliteb, školy, pokud se tam nepodněcuje k zabíjení muslimů, neútočíme rovněž proti nemocnicím, které by pro nás byly velmi snadným cílem."
Jestliže by někdo chtěl hledat ospravedlnění sebevražedného terorismu v sunnitské teologii, měl by s tím nevyhnutelně značné obtíže, a tak doktrinální základ této strategie zůstává plně na půdě šíitské tradice. Uvedenou skutečnost jasně vyslovuje sociolog KhaledFouadAllam: „Pokud chceme pochopit, proč se sebevražda stala politickou kategorií soudobého islámu, pak je velmi důležité mít na paměti, že politické sebevraždy se nejprve objevily v registru bojovníků skupin orientovaných na íránské náboženské autority, teprve následně a jaksi paralelně se tato strategie projevila u teroristických skupin sunnitské orientace jako Hamás. ... Je to šíitská kultura, která vytvořila kulturu smrti, která není koncem života, ale stává se zcela paradoxně něčím, co dává význam celé existenci."
Ve svém díle „Noví Alláhovi mučedníci" z roku 2002 jiný sociolog, FarhadKhosrokhavar, hledá kořeny teologie sebevražedného terorismu v diskusích týkajících se smrti Husajna (626-680), jenž je pro určitou skupinu šíitů třetím imámem. Tento imám zahynul v bitvě se sunnitskými šiky u Karbalá. Je však velmi dobře známo, že tyto diskuse se dostaly do nové fáze právě v souvislosti s ideologickým kontextem fundamentalistické ideologie těsně před a bezprostředně po íránské islámské revoluci v roce 1979. V této době došlo k tomu, že mučednictví, které bylo považováno za ojedinělý případ, se vyvinulo v to, co Khosrokhavar nazývá „patologické mučednictví" nebo „fabrika na mučedníky". K tomu vedla celá řada teologických a sociologických důvodů zejména v době války mezi Íránem a Irákem v letech 1980-1988. Právě na tomto bojišti Írán používal „živé lidské bomby". V tomto případě byla „fabrika na mučedníky" provozována jedním státem ve válce proti jinému státu. V téže době Irán „exportoval" sebevražednou strategii do Libanonu, kde mučedníky na smrt posílaly „soukromé" fundamentalistické organizace šíitského ražení. Právě z Libanonu se podle Khosrokhavara „patologické mučednictví" přeneslo do sféry Hamásu a do oblasti palestinského islámského fundamentalismu,65 který je ale orientován sunnitsky.
SEBEVRAŽEDNÍ TERORISTÉ: „CHUDÍ”, „NEVZDĚLANÍ” NEBO VZDĚLANÍ PŘÍSLUŠNÍCI STŘEDNÍ VRSTVY S NÁBOŽENSKOU MOTIVACÍ?
Na počátku této podkapitoly je třeba zmínit velmi důležitý výzkum pákistánského muslimského funkcionáře Nasry Hassana, který dlouho pracoval v Palestině. Tato práce byla publikována dne 19. listopadu v periodiku „Newyorker". Jeho rešerše se zakládá na osobních rozhovorech s kandidáty Hamásu na provedení sebevražedných útoků. Výsledky výzkumu jasně dokládají, že motivace potenciálních sebevražedných atentátníků mají zásadně náboženský charakter a že není možno jejich jednání vysvětlovat čistě na základě politických a ekonomických faktorů.
Kdo by měl sestavovat vládu?Anketa
Vysvětlování sebevražedného terorismu ekonomickými okolnostmi přetrvává i v samotné Palestině, jak to dokládají výroky archimandrity Theodosia Hanna, ortodoxního jeruzalémského patriarchy, které lze číst v jednom z jeho rozhovorů s novináři v roce 2002: „Kvůli ekonomickým nesnázím způsobeným okupací vidíme, jak někteří mladí lidé na sebe berou explozivní materiál a na protest proti své zoufalé situaci se vyhazují do povětří." Tato klišé opakují ve své knize také zmínění reportéři italské televize (RAI), kteří na místě sledovali události kolem kostela Kristova narození v Betlémě. Podle těchto pozorovatelů by mělo platit, že sebevražední teroristé se rekrutují z nejchudších vrstev palestinského obyvatelstva. Typický sebevražedný terorista by měl být člověkem, který už nemá, co by mohl v životě ztratit.
Právě uvedený popis se může leckomu na první pohled jevit jako věrohodné hodnocení. Jakmile se ale podnikne podrobnější výzkum, podobné názory se ukazují být nepodloženou spekulací. Nasra Hassan po rozhovorech s adepty sebevražedného teroristického útoku v době jejich výcviku dospěl k následujícímu závěru: „Nikdo z adeptů sebevražedného útoku ve věku od osmnácti do osmatřiceti let neodpovídal typickému žurnalistickému profilu takového atentátníka. Žádný z nich nebyl ani bez vzdělání, ani zoufale chudý, ani prosťáček, ani člověk trýzněný depresemi. Naprostá většina těchto lidí pocházela ze střední vrstvy. Výjimku představovaly osoby, které stály mimo zákon, a proto se musely skrývat. Většina adeptů měla poměrně dobré zaměstnání. Více než polovina z nich přicházela z izraelského území. Dva adepti byli dokonce syny milionářů. Všichni budili dojem, že měli naprosto normální rodinný život. Jednalo se o dobře vychované a seriózní lidi, které jejich okolí považovalo za příkladné děti a pracovníky." Nasra Hassan tedy dokazuje, že v rozporu s obvyklým klišé zoufalce, který měl problémy s uhájením holého života někde v utečeneckém táboře, typický sebevražedný terorista pochází převážně z lépe situované střední palestinské vrstvy, někteří dokonce z ekonomické elity z pásma Gazy.
Analýza sociologa FarhadaKhosrokhavara je ještě podrobnější. I tento badatel popírá, že by se v případě těchto sebevražedných atentátníků mělo jednat o chudáky, nevzdělance a zoufalce. Je evidentní, že mladí absolventi vysokých škol si uvědomují, že mimo hranice Palestiny by jejich vyhlídky byly z ekonomického hlediska nesrovnatelně lepší, ale „zoufalství" bojovníků Hamásu má docela jiný ráz, jedná se totiž o politické a kulturní „zoufalství". Khosrokhavar upozorňuje také na odlišnost mezi sebevražednými teroristy Hamásu a al-Kajdy. Ti první vycházejí ze zkušenosti pokořování, ze situace, kterou viděli řadu let na vlastní oči. Ti druzí se bouří proti pokořování islámu v celosvětovém měřítku, ale nejedná se o jejich vlastní zkušenost. Bojovníci Hamásu jsou spjati se svou zemí a se svým národem, zatímco bojovníci al-Qáidyse cítí být součástí mezinárodního islámského hnutí. Oba typy bojovníků jsou pochopitelně fundamentalistického ražení. Primárním záměrem bojovníků Hamásu je ustavení islámského státu v Palestině. Následovníci bin Ládina se zaměřují přednostně na restauraci chalífátu.
CESTA SEBEVRAŽEDNÉHO „MUČEDNÍKA"
Již nábor sebevražedných teroristů se odehrává převážně na základě náboženských kritérií. Problém Hamásu nespočívá v tom, jakým způsobem nalézt dostatečný počet kandidátů sebevražedného útoku, ale spíše v tom, jak správně vybrat z počtu aspirantů, který daleko přesahuje potřeby této organizace. Jeden z představitelů Hamásu o tom sám říká: „Naším hlavním problémem jsou zástupy mladých lidí, kteří tlučou na naše dveře a volají, že chtějí být posláni do boje. Je opravdu nesnadné vybrat jenom některé z nich. Ti, které posíláme pryč, se vracejí znovu a znovu a důrazně se dožadují toho, aby byli vysláni." Další přední představitel Hamásu vysvětluje: „Proces výběru je komplikovanou záležitostí, protože je velmi mnoho těch, kdo chtějí být vybráni k tomuto nesmírně čestnému poslání. Když vybereme jednoho, mnoho dalších lidí je hluboce zklamáno. Musí se naučit trpělivosti a čekat, až je Alláh zavolá." Podle Šehády se výběr vhodného kandidáta odehrává podle čtyř základních kritérií: „Náboženský život kandidáta - svolení rodičů (bojovník musí mít bratry, protože nikdy neposíláme jednorozené syny) - schopnost vykonat úkol, k němuž je adept vyslán - pravděpodobnost, že jeho mučednictví povzbudí v dalších osobách ochotu nasazovat se v našem zápase a položit život." V průběhu týdne před atentátem pobývají s adeptem dva asistenti, kteří se ujišťují, že v mysli adepta není žádný stín pochybnosti. Další představitel Hamásu popisuje přípravu na příslušnou akci následovně: „Naši pozornost soustředíme na ráj, na skutečnost, že adept se setká přímo s Alláhem a s prorokem Mohamedem, dále na možnost, že adept se bude moci přimlouvat za své drahé, aby i oni byli zachráněni z hrůz pekla, na panny (húrí), jejichž přízni a péči se bude mučedník v ráji těšit, dále na boj proti izraelské okupaci, kterou je nutno odstranit z dědictví islámu, jímž je Palestina." Kandidát mučednictví tak dochází pevného přesvědčení, že jde přímo do ráje. Jeden sebevražedný terorista, jehož Národní palestinská samospráva dokázala zatknout před provedením úkolu, prohlásil: „Ráj je velmi, velmi blizoučko. Máme ho přímo před očima. Je na dosah ukazováčku, kterým se aktivuje výbušnina v opasku."
V posledních týdnech před akcí kandidát absolvuje školení, které Hassan Nasra definuje jako „duchovní cvičení". Praktikují se při něm dlouhé posty a hodně času se věnuje nočním bděním na modlitbách. Přes den se adept zaobírá četbou Koránu, zejména rozjímá nad obsahem šesti vybraných súr, protože v nich se nacházejí témata spojená s mučednictvím a s džihádem. K tomu je třeba připojit naslouchání promluvám, což trvá denně dvě až čtyři hodiny. Posléze kandidát platí své dluhy, žádá o odpuštění osoby, o nichž se domnívá, že je v předešlém životě urazil. Následně sestavuje duchovní závěť, kterou píše na papír a nahrává na videokazetu a audiokazetu. Všechny tři podoby závěti jsou posléze využívány k propagandistickým záměrům. Následně se kandidát fotografuje s Koránem a se zbraní v ruce. Pro adepta je to opravdu velký den. Následují rituální očisty, kandidát si obléká čistý oděv, navštěvuje mešitu, pokud to dovolují okolnosti. Nahlas přednáší modlitbu muslimského bojovníka před odchodem do bitvy. Pak si dává knihu Koránu do náprsní tašky tak, aby byla na jeho srdci. Konečně je vybaven pásem s výbušninou. Jeho velitel ho zdraví následujícími slovy: „Jestli je to Alláhova vůle, setkáme se v ráji." Všechno je připraveno. Po několika hodinách, které si vyžaduje přesun na příslušné místo, stiskne atentátník spouštěcí mechanismus explozivního materiálu v opasku a volá přitom „Alláh je veliký -jemu patří všechna chvála."
Sebevražedný útok se ale neuzavírá smrtí „mučedníka". Rituální obyčeje Hamásu, které vykazují šíitské inspirace, stanoví, že se musí konat velkolepá oslava „mučedníkova" skutku, aby se tak mnozí další odhodlali následovat jeho počínání. Rodina organizuje slavnost, která se podobá svatbě. Scházejí se často stovky přátel a příbuzných. Podávají se jídla typická pro slavení svatby a další jídla, která ve své duchovní závěti stanovil sám „mučedník". Někdy sama matka nadšeným křikem oslavuje hrdinský čin svého potomka. Na zdech domů v palestinském teritoriu se objevují manifesty s fotografií nového hrdiny. První proslovy v mešitách, které jsou pod kontrolou fundamentalistů, jsou věnovány oslavě hrdinova jednání. O novém „mučedníkovi" se oslavně hovoří na ulicích a náměstích. Právě proti těmto oslavám se nyní obracejí reakce izraelských ozbrojených složek. Cílem takových represí jsou přímo rodiny sebevražedných teroristů. Je však třeba přiznat, že za oficiální fasádou těchto honosných ritů se skrývá tíseň a žal postižených rodin, které se nevyrovnávají právě snadno se ztrátou svých potomků a bratrů. I v Palestině platí, že tělo zůstává slabé, i když duch je hotov k totálnímu sebezmaření a k sebevraždě.
(MassimoIntrovigne- Hamás. Islámský terorismus ve Svaté zemi. Přeložil Ctirad V. Pospíšil. Praha: Vyšehrad 2003.ISBN80-7021-659-X)
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
