Spolu se svou ženou Tosiou toto peklo přežije. V poválečném Polsku se stává komunistou a svědkem největší zrady ideje spravedlivé společnosti. V roce 1958 se vrací do Německa a téměř okamžitě je uznáván jako kritik. Od roku 1960 do roku 1973 byl zaměstnán jako literární kritik týdeníku Die Zeit a od roku 1973 do roku 1988 vedl ve Frankfurter Allgemeine Zeitung redakci v oblasti literatury a literárního života. V letech 1968-69 vyučoval na amerických univerzitách, od roku 1971 do roku 1975 byl hostujícím profesorem pro novou německou literaturu na univerzitách ve Stockholmu a Uppsale, od roku 1974 čestným profesorem v Tübingenu, v letech 1991-92 hostujícím profesorem v oboru Heinrich Heine na univerzitě v Düsseldorfu. Od roku 1988 do roku 2001 vedl televizní pořad „Literární kvarteto", v němž dokazoval, že zprostředkování náročné literatury v televizi může být nanejvýš zajímavé. Marcel Reich-Ranicki hodně obdivovaný a hodně haněný, byl tak známou a populární, tak vlivnou a nakonec i tak spornou osobností jako asi žádný jiný německý kritik před ním. Byl čestným doktorem univerzit v Uppsale, Augsburgu, Bambergu, Düsseldorfu a Utrechtu.

Co se skrývá za neobyčejným vzestupem Reicha-Ranického, za jeho neuvěřitelným úspěchem? Když se jako sotva devítiletý chlapec stěhuje ze svého rodného města do Berlína, loučí se s ním jeho učitelka těmito slovy: „Jedeš, můj synu, do země kultury." Avšak země kultury se mu již jako dítěti nejeví bez svých temných stránek. Jako červená nit se táhne tato rozporuplná zkušenost celým jeho dalším životem: štěstí, za něž vděčí německé literatuře, hudbě a německému divadlu, je nerozlučitelně spjato se strachem z německého barbarství.

Česky vyšla před lety jeho autobiografie Můj život, z níž jsme vybrali čtyři ukázky vztahující se právě k období nacismu a druhé světové války.

---

Lov přináší potěšení

Sotva se Varšava vzdala, sotva vpochodovala německá armáda do města, ihned to začalo, ihned vypuklo obrovské veselí vítězů a s ničím nesrovnatelná zábava dobyvatelů — lov na Židy. Po bleskovém, velkolepém vítězství se nevázaným a pochopitelně po dobrodružství prahnoucím německým vojákům naskytl na ulicích některých čtvrtí hlavního města překvapivý pohled. To, s čím se ještě nesetkali, tady potkávali na každém kroku: s údivem a s úžasem tu pozorovali bezpočet orientálních nebo každopádně alespoň orientálně působících individuí s neobyčejně dlouhými pejzy a hustými, ježatými vousy. Exotické bylo i jejich oblečení: černé, téměř vždy až ke kotníkům sahající kaftany bez ozdob a také černé, většinou kulaté čepice nebo klobouky.