Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 189. díl. Marcel Reich-Ranicki – Můj život

16.05.2021 20:34

Narodil se v roce 2.6.1920 ve Włocławku na Visle a vyrostl v Berlíně (zemřel ve Frankfurtu 18.9.2013). V roce 1938 je Reich-Ranicki deportován do Polska. Jako Žid zažívá ve varšavském ghettu ta nejstrašnější ponížení, která mohou lidé lidem připravit.

Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 189. díl. Marcel Reich-Ranicki – Můj život
Foto: Archiv P. Žantovského
Popisek: Petr Žantovský
reklama

Spolu se svou ženou Tosiou toto peklo přežije. V poválečném Polsku se stává komunistou a svědkem největší zrady ideje spravedlivé společnosti. V roce 1958 se vrací do Německa a téměř okamžitě je uznáván jako kritik. Od roku 1960 do roku 1973 byl zaměstnán jako literární kritik týdeníku Die Zeit a od roku 1973 do roku 1988 vedl ve Frankfurter Allgemeine Zeitung redakci v oblasti literatury a literárního života. V letech 1968-69 vyučoval na amerických univerzitách, od roku 1971 do roku 1975 byl hostujícím profesorem pro novou německou literaturu na univerzitách ve Stockholmu a Uppsale, od roku 1974 čestným profesorem v Tübingenu, v letech 1991-92 hostujícím profesorem v oboru Heinrich Heine na univerzitě v Düsseldorfu. Od roku 1988 do roku 2001 vedl televizní pořad „Literární kvarteto", v němž dokazoval, že zprostředkování náročné literatury v televizi může být nanejvýš zajímavé. Marcel Reich-Ranicki hodně obdivovaný a hodně haněný, byl tak známou a populární, tak vlivnou a nakonec i tak spornou osobností jako asi žádný jiný německý kritik před ním. Byl čestným doktorem univerzit v Uppsale, Augsburgu, Bambergu, Düsseldorfu a Utrechtu.

Co se skrývá za neobyčejným vzestupem Reicha-Ranického, za jeho neuvěřitelným úspěchem? Když se jako sotva devítiletý chlapec stěhuje ze svého rodného města do Berlína, loučí se s ním jeho učitelka těmito slovy: „Jedeš, můj synu, do země kultury." Avšak země kultury se mu již jako dítěti nejeví bez svých temných stránek. Jako červená nit se táhne tato rozporuplná zkušenost celým jeho dalším životem: štěstí, za něž vděčí německé literatuře, hudbě a německému divadlu, je nerozlučitelně spjato se strachem z německého barbarství.

Česky vyšla před lety jeho autobiografie Můj život, z níž jsme vybrali čtyři ukázky vztahující se právě k období nacismu a druhé světové války.

---

Lov přináší potěšení

Sotva se Varšava vzdala, sotva vpochodovala německá armáda do města, ihned to začalo, ihned vypuklo obrovské veselí vítězů a s ničím nesrovnatelná zábava dobyvatelů — lov na Židy. Po bleskovém, velkolepém vítězství se nevázaným a pochopitelně po dobrodružství prahnoucím německým vojákům naskytl na ulicích některých čtvrtí hlavního města překvapivý pohled. To, s čím se ještě nesetkali, tady potkávali na každém kroku: s údivem a s úžasem tu pozorovali bezpočet orientálních nebo každopádně alespoň orientálně působících individuí s neobyčejně dlouhými pejzy a hustými, ježatými vousy. Exotické bylo i jejich oblečení: černé, téměř vždy až ke kotníkům sahající kaftany bez ozdob a také černé, většinou kulaté čepice nebo klobouky.

Nicméně s těmito příšernými a přece velmi temperamentními cizinci se mohli, jinak než s Poláky, bez problému dorozumět: mluvili zvláštním a pro německé uši spíše ošklivě znějícím nářečím. Oproti polštině byla tato řeč, jidiš, docela dobře srozumitelná, když se nemluvilo příliš rychle. Proč ale byla řeč Židů, ať už sebevíc nepěkná, právě německým uším srozumitelná, s tím si vojáci nelámali hlavu, leda že by mezi nimi byl nějaký germanista, kterému by ony převážně hrdelní hlásky připomněly největší německé básníky dávno zmizelé epochy, verse era von der Vogelweide a Wolframa von Eschenbach. Neboť ze svého středověkého putování napříč Evropou si Židé odnesli, zachovali a udrželi řeč německých kmenů, středohornoněmecký jazyk, třebaže ho doplnili hebrejskými, slovanskými a jinými prvky. Mládí vojáci tak poprvé ve svém životě spatřili ortodoxní Židy. Sympatie v nich tito nezvyklí obyvatelé Varšavy nevzbudili, naopak, spíše ošklivost a možná nepřekonatelný odpor. Je však možné, že vojáci podvědomě pociťovali i určitou spokojenost nebo dokonce určité zadostiučinění. Zatímco doma, ve Stuttgartu, Schweinfurtu nebo Stralsundu, nebyli zpravidla schopni odlišit Židy od rasově čistých Němců, „árijců", teď měli možnost si na vlastní oči prohlédnout ty, které dosud znali jen jako karikatury z německých novin, zejména ze štvavého plátku Der Stürmer.

Anketa

Mělo by dětem být dovoleno sundat ve škole roušky?

94%
3%
3%
hlasovalo: 6920 lidí

Tady tedy byli, ti potměšilí a odpuzující nepřátelé německého národa, ti podlidé, před nimiž Hitler obvykle zapřísáhle varoval a o nichž ještě častěji a ještě mnohem názorněji mluvíval malý doktor, říšský ministr Goebbels. Vítězní vojáci nyní pochopili, co se jim po léta vysvětlovalo a kázalo: tito početní Židé na ulicích Varšavy — to byly ty strašné asijské hordy, které ohrožovaly Evropany a kteří „árijcům", především však Němcům, ukládali o život.

Že by tito podlidé, působící, pravda, spíše ustrašeně než neústupně, mohli mít zbraně, bylo velmi nepravděpodobné, ale v každém případě se to muselo prověřit: denně se konaly razie a nikdy se nevědělo, která čtvrť bude právě na řadě. Zbraně, které dobře naladění vojáci údajně hledali, se při vší snaze u zbožných Židů najít nedaly. Zato vlastnili jiné věci, které přicházely naprosto vhod těmto německým mužům, starajícím se nyní pilně o pořádek: prsteny a náprsní tašky a nějaké peníze a příležitostně i zlaté hodinky.

Avšak nešlo jen o to, aby byli Židé oloupeni. Nepřátelé Německé říše měli být také potrestáni a poníženi. To se dalo lehce zařídit: vojáci si brzy všimli, že ortodoxní Židy je možné pokořit zvláště bolestivě, jestli se jim odstřihnou vousy. Pro tento účel se podnikaví okupanti zásobili dlouhými nůžkami. Ale ti zbabělí Židé utíkali a schovávali se ve dvorech a domech. Moc jim to nepomohlo, rychle byli pochytáni. Kým? Německými vojáky? Určitě také jimi, ale častěji těmi, kteří se novým mocipánům dali do služeb: polskými výtržníky a povaleči všeho druhu, často výrostky, kteří se radovali, že si našli veselou a také zábavnou a pestrou činnost.

Když se jim podařilo chytit prchajícího Žida, pak ho s hulákáním zavlekli k Němcům, kteří se ihned pustili do díla: srdnatě odstřihávali dlouhé židovské vousy, které občas napřed zapalovali hořícími novinami. To byla pak obzvláště hodnotná podívaná. Jakmile se vousy ocitly na silnici, dali se početní zvědavci do povyku a mnozí tleskali. Pilní pomahači nepřišli úplně zkrátka: tu a tam se pro ně našla nějaká bankovka nebo nějaký prsten.

Brzy byli olupováni i asimilovaní, evropsky se oblékající Židé — a protože pro Němce bylo těžké, aby je odlišili od Nežidů, mohli se polští pomocníci opět dobře uplatnit: většina z nich znala jen jedno jediné německé slovo — „Jude" —, to však na jejich úkol dokonale stačilo. Popíral-li chycený muž, že je Žid, pak rozkaz zněl: „Kalhoty dolů!" — a záhy vyšlo najevo, zdali byl či nebyl obřezán. Oběti takových razií nikdy nevěděly, kdy se vrátí domů — bude-li to za několik hodin, několik dnů nebo se nevrátí nikdy.

Často se stávalo, že Židy — a také Židovky — sebrali na ulici a nahnali je do německé služební budovy, v níž se muselo uklidit. Když nebyly po ruce hadry na vytírání podlahy, pak bylo poručeno Židovkám, zejména těm lépe vypadajícím, aby si svlékly své kalhotky. Ty se daly také použít jako hadry. Pro vojáky to byla ohromná legrace - kterou si konec konců jejich kamarádi vyzkoušeli již "březnu 1938: ve Východní marce, především ve Vídni.

V početných raziích na ulicích následovalo už v říjnu 1939 přepadávání Židů v bytech. Konalo se nejčastěji po dvacáté hodině, když domy byly zamčeny. Tak jsme jednou večer uslyšeli, jak na vrata našeho domu někdo neobyčejně hlasitě tluče. Hned se vědělo, že to jsou Němci. Vystrašený domovník rychle otevřel, ale brzy mu spadl kámen ze srdce. Neboť tito vojáci se dožadovali vpuštění jen proto, že potřebovali židovského zubaře. Tím mínili mého bratra. Zájem o jeho osobu nepramenil ovšem z žádného lékařského důvodu: mladí muži potřebovali zlato — a domnívali se, že ho najdou u zubního lékaře.

Vzápětí už tloukli, opět velmi silně, na naše dveře od bytu. Tak to obvykle vypadalo: zvonek tito návštěvníci nepoužívali, protože energické bušení puškou nebo jinou zbraní nahánělo těm, které chtěli navštívit, hrůzu mnohem účinněji. Bratr otevřel dveře a zdvořile, i když trochu příliš hlasitě se zeptal: „Co si přejete?" Stál jsem vedle něho. Na polotmavém schodišti jsme uviděli tři vojáky v armádních uniformách, každému z nich bylo jen něco přes dvacet let. Křičeli na nás: „Ruce vzhůru!", jejich zbraně byly namířeny proti nám. Hrubým tónem se nás zeptali, nejsou-li tu poschováváni nějací partyzáni. Zdálo se, že naše záporná odpověď je nepřekvapila. Potom se vzteklým úšklebkem namířili své pistole na naši šatní skříň a poručili mi, abych ji otevřel. Samozřejmě, že ani tady se partyzáni nenašli. Poté se tito vojenští strážci Pořádku podívali za záclony, stále s vytasenou zbraní.

Hned nato přešli bezprostředně k věci. Tentokrát bez řevu, avšak za tichého vyhrožování chtěli vědět, kde bratr schovává své zlato a maminka své šperky. Jeden z nich maminku ohrožoval; bratr se odvážil opatrně zaprotestovat, ale ihned se mu dostalo poučení: „Držet hubu!" Jakoby na omluvu bratr řekl, že každý syn má jen jednu matku. Voják se nechal slyšet: „A každá matka má jen jednoho syna« Situace byla směšná a zároveň nebezpečná. Nikdo z nás neodvážil ani pousmát, a už vůbec ne vojáka upozornit na to, že to není úplně pravda. Vždyť by po takové provokaci drzých Židů mohl použít zbraň: i kdyby nám udělal cokoliv zlého, nikomu nebyl povinen skládat účty.

Ani ne za minutu bylo po všem. Ne beze spěchu opustili všichni tři vojáci náš byt — rozumí se, že s vytouženou kořistí. Nemohl jsem se ubránit dojmu, že nás přepadli začátečníci. Že by už podobnou scénu viděli v kině a u nás ji jednoduše napodobili? V každém případě bylo zlato pryč a náš strach polevil — nicméně maminčina víra v německý pořádek a v německou spravedlnost polevit nechtěla.

V tomto směru se podobala mnohým Židům v Polsku, především těm starším a asimilovaným: ti skutečně věřili, že německá okupace nebude ani tentokrát o moc horší než ta za 1. světové války. Okupanti dají Židům nakonec pokoj a snad s nimi budou dokonce jednat celkem korektně. A co razie a přepady hned v prvních dnech a týdnech po dobytí Varšavy? To jsou prý brutální projevy zvůle, které se odehrály bez vědomí nadřízených a které se velmi brzy už nebudou opakovat.

Příštího rána se maminka vypravila na cestu a já jsem šel s ní. Zanedlouho jsme našli německé velitelství. Tady si chtěla stěžovat a vyžádat si navrácení svého snubního prstenu a také zlata, které bylo odcizeno jejímu synovi. Byla opravdu přesvědčena o tom, že se jí to podaří. Ale do budovy velitelství jsme nesměli ani vstoupit: vlídný strážný nám doporučil, abychom se co nejrychleji vzdálili.

Vojáci, kteří neustále přepadávali židovské byty, se chtěli obohatit. Nicméně podceňovat by se neměl ani zcela jiný motiv: dělali něco, co jim očividně přinášelo radost. K touze po povyražení se často přidával onen sklon k sadismu, který museli ve své vlasti stále skrývat a který v nepřátelském Polsku, o tom byl přesvědčen bezpočet uniformovaných Němců, nebylo nutno potlačovat: tady nemuseli brát ohled nic a na nikoho, tady nepodléhali žádnému dozoru a žádné kontrole. Jinak než u Rýna nebo u Mohanu mohli konečně dělat to, o čem vždycky snili: vyřádit se.

Na konci listopadu 1939 se v našem bytě němečtí vojáci objevili znovu, tentokrát však dopoledne mezi desátou a jedenáctou hodinou. Nechtěli — na rozdíl od svých řízných předchůdců — ani zlato, ani šperky, naopak, požadovali pracovní síly, tedy především mladé muže. Ihned nás sebrali, mne i mého bratra, který musel přerušit lékařské ošetření strachem strnulého pacienta. Na ulici už stála kolona třiceti nebo čtyřiceti Židů. Protože jsme byli o něco lépe oblečeni než ostatní, s výsměchem nám poručili, abychom se postavili do čela zástupu. Museli jsme se dát do pochodu, aniž bychom věděli, kam jdeme a proč.

Naši dozorci a poháněči, většinou mí vrstevníci, tedy ve věku dvaceti, nanejvýš pětadvaceti let, se bavili tím, že nás šikanovali a zanedlouho i trápili. Rozkazovali nám, abychom dělali, co je zrovna napadlo: museli jsme rychle utíkat, najednou se zastavovat a pak opět běžet zase kousek zpátky. Když se na cestě objevila velká louže (ty ovšem byly v rozbité Varšavě všude) a my jsme se ji pokoušeli obejít, ihned nás přinutili, abychom přes ni několikrát sem a tam přeběhli. Naše oblečení záhy vypadalo žalostně — a právě na tom těmto vojákům záleželo. Potom jsme měli zpívat. Začali jsme zpívat populární polskou pochodovou píseň, naši dozorci však požadovali píseň v jidiš.

Nakonec nám poručili — a zdálo se, že se jim tento nápad velice líbí — abychom sborově křičeli: „Jsme židovské svině. Jsme špinaví Židé. Jsme podlidé" — a podobně. Trochu starší Žid dělal, že neslyší. V každém případě nekřičel s námi — snad proto, že byl příliš slabý nebo proto, že se odvážil proti tomuto ponižování protestovat. Voják zařval: „Utíkej!", muž uběhl několik kroků a voják po něm vystřelil, Žid se skácel k zemi a zůstal na cestě ležet. Byl raněn? Byl mrtev? Nebo jen strachy upadl? Nevím, nikdo z nás se o něho nesměl postarat.

A já? Urazil, ponížil nebo pokořil mě tento německý barbar v uniformě wehrmachtu? Tehdy jsem si myslel, že mě vůbec nemůže urazit, že mě může jen zmlátit nebo zranit nebo i zabít. Věřil jsem, že bude lepší, když se bez odporu zapojím do tohoto ukrutného cirkusu, když budu raději křičet a zpívat, než abych riskoval svůj život. Nic z toho nebylo neobvyklé. Odehrávalo se to téměř denně, téměř v každém polském městě. Neobvyklé bylo naopak to, co jsem toho dopoledne bezprostředně po tomto pochodu do práce ještě zažil.

Po dvaceti či třiceti minutách jsme dospěli k cíli, k prostorné studentské koleji na náměstí Narutowicz Platz, vybudované krátce před válkou. Obrovská budova byla nyní používána jako německá kasárna. Naším úkolem bylo důkladně vyčistit celý suterén, v němž se k naší smůle nacházel i bazén. Dozorci nám sdělili, že nás všechny rázným kopancem dopraví do bazénu, ne-budeme-li dobře a dost rychle pracovat. Považoval jsem to za naprosto věrohodné.

Z jakéhosi důvodu chtěl jeden z těchto rozjařených, brutálních vojáků ode mne něco vědět. Ihned jsem poznal, že je z Berlína. Rozhovor s ním by snad mohl být užitečný. A tak jsem se odvážil všetečně poznamenat, že jsem rovněž z Berlína. Nesměle jsem se ho zeptal, kde bydlí. „Gesundbrunnen" — odpověděl mi neochotně. Dovolil jsem si poznamenat, že právě tam jsem vídával krásná fotbalová utkání. Jako malý školák jsem se opravdu, pouze přechodně, zajímal o fotbal, ale ještě jsem se dobře vyznal v berlínských mužstvech. Jeho oddíl, pochválil se voják, je prý Hertha BSC. Rychle jsem vyjmenoval tehdy známé hráče — a to mě zachránilo.

Potěšilo ho, že ve Varšavě, v tomto pro něho cizím světě našel někoho, s kým se mohl pobavit o mužstvu Hertha BSC a jeho soupeřích. Tento mladý muž, který nás ani ne před půlhodinou sadisticky týral a nutil nás řvát, že jsme špinavé židovské svině, tento člověk, který nám před několika minutami s pistolí v ruce vyhrožoval, že nás nažene do ledové vody bazénu — tento chlapík se teď choval úplné normálně, ba skoro vlídně. Už jsem vůbec nemusel pracovat, i s mým bratrem bylo zacházeno lépe, i on těžil z mých ohromujících informací. Poté, co se mnou onen fotbalový fanoušek z berlínské severní čtvrti skoro hodinu proklábosil, směli jsme, bratr a já, odejít domů.

Tak to bylo: každý Němec, který nosil uniformu a měl zbraň, si mohl ve Varšavě s Židem dělat, co se mu zachtělo. Mohl ho přinutit, aby zpíval nebo tancoval nebo nadělal do kalhot nebo aby si před ním klekl a prosil o holý život. Mohl ho z ničeho nic zastřelit nebo ho zabít pomalejším, strastiplnějším způsobem. Mohl přikázat Židovce, aby se svlékla, svým spodním prádlem vytřela dlažbu na ulici a potom se před zraky všech vymočila. Němcům, kteří si dopřávali takové žerty, nikdo tuto zábavu nepřekazil, nikdo jim nebránil v tom, když Židy týrali nebo je vraždili, nikdo je nebral k zodpovědnosti. Ukázalo se, čeho jsou lidé schopni, dostane-li se jim neomezené moci nad druhými lidmi.

Německé návštěvníky jsme nyní vídali v našem malém bytě stále častěji. Na konci ledna 1940 si dva nebo tři vojáci přáli vidět mého bratra, pravděpodobně ho chtěli zatknout. Náhodou nebyl doma. Čekali tedy na něho.

Tentokrát to však nebylo jedno z obvyklých přepadení nebo svévolných aktů, neboť celý dům byl obklíčen, nikdo ho nesměl ani opustit, ani do něho vstoupit. Pouze o malé, devítileté nebo desetileté děvčátko, dcerku našeho ho domovníka, které si hrálo na dvoře s míčem, se stráž vůbec nezajímaly. Tomuto děvčátku ale jeho matka řekla, aby si dále hrálo s míčem a přitom nenápadně vyšlo na ulici a pak utíkalo vracejícímu se panu doktorovi naproti a varovalo ho. Tak se to také stalo. Bratr se okamžitě dal zpátečním směrem a schoval se u přátel v jejich bytě. Vojáci mezitím klidně a trpělivě čekali — dosti dlouho, možná dvě nebo tři hodiny. Pak byli odvoláni; na důvěřivou maminčinu otázku, zdali se dnes ještě vrátí, odpověděli že rozhodně ne. Skutečně se již neobjevili.

O několik dní později jsme zjistili pozadí této události. Mladému Polákovi židovského původu, který se zúčastnil několika úspěšných akcí jedné vlastenecké odbojové organizace, se navzdory vší pravděpodobnosti podařilo uprchnout z varšavského vězení gestapa. V souvislosti s tím bylo přes sto osob — jak Židů, tak i Nežidů — zatčeno jako rukojmí; byli to výhradně akademicky vzdělaní lidé: advokáti, inženýři, lékaři i zubní lékaři. Na tomto seznamu stálo i jméno mého bratra.

Jestliže nenašli hledanou osobu v jejím bytě, pak zpravidla jako náhradníka sebrali libovolného muže, který tam byl po ruce: rodinného příslušníka nebo návštěvníka nebo i řemeslníka, který tu něco opravoval. Všechny osoby zatčené v této akci popravili. Můj bratr zůstal zatím ušetřen: malé děvčátko, hrající si s míčem, mu zachránilo život.

Proč jsem nebyl zatčen a zavražděn místo svého bratra já, jak se to ve většině jiných případů stalo? Zdá se, že je to rozumná otázka. Přesto je absurdní, a byla myslitelná pouze na začátku okupace, kdy jsme ještě dostatečně neznali okupační mocnost a její metody, kdy jsme ještě nevěděli, že Němci, kteří měli náš osud ve svých rukou, byli téměř všichni nevypočitatelnými jedinci, schopnými jakéhokoliv sprosťáctví, jakéhokoliv ohavného skutku, jakéhokoliv zločinu. Ještě jsme nepochopili, že tam, kde se k barbarství a krutosti připojí náhoda a svévole, je otázka po smyslu a logice zbytečná a nemá vztah ke skutečnosti.

---

Svatba ve stínu deportací

20. a 21. července bylo již každému jasné, že na ghetto čeká to nejhorší: mnoho lidí bylo zastřeleno na ulicích, mnoho jich bylo zatčeno jako rukojmí, mezi nimi hodně členů a vedoucích oddělení židovské rady. Členové židovské rady, tedy nejvyšší úředníci v ghettu, v žádném případě oblíbeni nebyli. Ale i tak bylo obyvatelstvo otřeseno: brutální zatýkání bylo chápáno jako temné znamení platné pro všechny lidi žijící za zdmi ghetta.

22. července přijelo před hlavní budovu židovské rady několik osobních automobilů a dvě nákladní auta s vojáky, kteří sice měli na sobě německé uniformy, ale jak vyšlo později najevo, vůbec nebyli Němci, nýbrž Lotyši, Litevci a Ukrajinci. Dům byl obklíčen. Z osobních vozů vystoupilo asi patnáct příslušníků SS, mezi nimi několik vyšších důstojníků. Někteří zůstali venku, ostatní se energicky a plynule přemístili do prvního patra. Nešli však do levého křídla, kde byla i velká místnost překladatelské a korespondenční kanceláře, nýbrž do pravého křídla — do úřadovny starosty.

V celé budově se rázem rozhostilo ticho, stísňující ticho. Domnívali jsme se, že mají být zatčeni další rukojmí.

Skutečně se hned objevil Czerniakówův pobočník, který přebíhal z místnosti do místnosti a sděloval jeho pokyny: Všichni přítomní členové židovské rady se mají ihned dostat ke starostovi. Za chvíli se pobočník objevil znovu: také Všichni vedoucí oddělení se mají hlásit v úřadovně starosty. Domnívali jsme se, že pro požadovaný počet rukojmích už v budově zřejmě není dost členů židovské rady, vždyť většina z nich byla zatčena již předcházejícího dne.

Krátce nato přišel pobočník potřetí: teď jsem byl ke starostovi volán já; pomyslel jsem si, nyní jsem na řadě já, abych doplnil počet rukojmích. Ale mýlil jsem se. Každopádně jsem si však jako vždy při návštěvách u Czerniakówa vzal psací blok a dvě tužky s sebou. Na chodbách jsem spatřil po zuby ozbrojené stráže. Dveře do velké a na můj vkus trochu pompézně zařízené úřadovny Czerniakówa byly tentokrát otevřeny. Stál uprostřed několika vyšších důstojníků SS za svým psacím stolem. Že by byl zatčen? Když mě spatřil, obrátil se k jednomu z důstojníků SS, tělnatému muži s lysinkou — byl to Sturmbannführer SS Höfle, šéf hlavního oddělení „Reinhard" při veliteli SS a policie, oddělení všeobecně nazývaného „vyhlazovací komando". Jemu jsem byl Czerniakówem představen, a to slovy: „To je můj nejlepší korespondent, můj nejlepší překladatel." Rukojmím jsem se tedy nestal.

Höfle chtěl vědět, umím-li stenografovat. Protože jsem to popřel, zeptal se mne, jsem-li schopen dost rychle psát, abych zaprotokoloval jednání, které teď proběhne. Krátce jsem přitakal. Poté rozkázal, aby se upravila sousední zasedací místnost. Na jednu stranu dlouhého hranatého stolu se posadilo osm důstojníků SS, mezi nimi Höfle, který schůzi vedl. Na druhé straně seděli Židé: vedle Czerniakówa pět nebo šest členů židovské rady, zatím nezatčených, dále velitel židovské pořádkové služby (tedy židovské milice), hlavní tajemník židovské rady a já jako zapisovatel.

Chtěl jsem text zapisovat do stroje rovnou. Protože jsem věděl, že se nemohu spolehnout na naše staré, dost poškozené psací stroje, dal jsem si přinést ze své kanceláře hned dva, abych mohl psát bez přerušení i tehdy, kdyby se snad zamotala barevná páska, což se stávalo často. U obou dveří, vedoucích do zasedací síně, stály stráže. Měly, podle mého názoru, jen jeden jediný cíl: šířit strach a hrůzu. Okna vedoucí na ulici byla onoho teplého a mimořádně krásného dne otevřena dokořán, což sturmbannführerovi a jeho lidem nevadilo. Tak jsem mohl jasně slyšet, čím si čekající příslušníci SS v autech před domem krátili dlouhou chvíli: měli asi v jednom voze gramofon, pravděpodobně kufříkový; poslouchali hudbu, a ne špatnou. Byly to valčíky Johanna Strauße, který ovšem také nebyl správným „árijcem". To však nemohli příslušníci SS vědět, neboť Goebbels dal zatajit rasově ne zcela čistý původ skladatele, kterého uznával.

Höfle zahájil schůzi těmito slovy: „Dnešním dnem začíná přesidlování Židů z Varšavy. Jistě víte, že je tady Židů příliš mnoho. Vás, židovskou radu, pověřuji touto akcí. Provede-li se svědomitě, pak budou rukojmí opět propuštěni; v opačném případě vás dám tam venku naproti všechny pěkně pověsit." Ukázal rukou směrem k dětskému hřišti na protější straně ulice. Na poměry v ghettu to bylo opravdu hezké zařízení, slavnostně otevřené teprve před několika týdny: zahrála kapela, děti něco zatančily a zacvičily, pronesly se, jako obvykle, projevy.

Nyní tedy Höfle celé židovské radě a Židům přítomným v zasedací síni vyhrožoval, že je na dětském hřišti oběsí. Cítili jsme, že by tento neurvalý muž, jehož stáří jsem odhadoval na čtyřicet let — ve skutečnosti mu bylo jednatřicet — neměl ani ty nejmenší zábrany a ihned by nás nechal všechny postřílet nebo, jak právě říkal, „pověsit". Už jen jeho němčina (ostatně zřetelně s rakouským nádechem) svědčila o primitivnosti a vulgárnosti tohoto důstojníka SS. Pocházel, jak jsem se později dozvěděl, ze Salcburku a údajně se vyučil řemeslu, byl prý automechanikem a později pracoval v salcburské vodárně.

Jak drze a sadisticky Höfle jednání zahájil, tak věcně pak nadiktoval přinesený text s názvem „Směrnice a úkoly pro židovskou radu". Pochopitelně ho předčítal trochu těžkopádně a pracně a místy přerušovaně; tento dokument ani sám nenapsal ani neredigoval, znal ho jen povrchně. Ticho v místnosti bylo hrozivé a stávalo se ještě intenzivnějším neustálými šumy: klapáním mého starého psacího stroje, cvakáním kamer několika neustále fotografujících velitelů SS a z dálky přicházející tichou a mírnou melodií o krásném modrém Dunaji. Věděli tito horlivě fotografující velitelé SS, že se právě účastní historické události?

Čas od času se na mne Höfle podíval, aby se ujistil, že stačím zapisovat. Ano, stačil jsem to; psal jsem, že „všechny židovské osoby", které bydlely ve Varšavě, „lhostejno jakého stáří a pohlaví", budou přesídleny na východ. Co tu znamenalo slovo „přesídlení"? Co bylo míněno slovem „východ", proč tam měli být dopraveni varšavští Židé? O tom se v Höfleových „Směrnicích a úkolech pro židovskou radu" nic neříkalo. Zato bylo vyjmenováno šest okruhů osob, které měly být z přesídlení vyňaty — mezi nimi všichni práceschopní Židé, kteří měli být ubytováni v kasárnách, všechny osoby zaměstnané v německých úřadech nebo provozovnách a osoby patřící k personálu židovské rady a židovských nemocnic. U jedné věty jsem zpozorněl: manželky a děti těchto osob rovněž nebudou podléhat „přesídlení".

Dole mezitím pustili jinou desku: ne sice nahlas, zcela jasně jsme však slyšeli veselý valčík, v němž se zpívalo o „víně, ženách a zpěvu". Napadlo mě: život jde dál, život Nežidů. A myslel jsem na tu, která se teď v malém bytěn zabývá grafickou prací, myslel jsem na Tosiu, která nebyla nikde zaměstnána, a tudíž ani vyňata z „přesídlení".

Höfle diktoval dál. Nyní se mluvilo o tom, že si „přesídlenci" smějí vzít patnáctikilogramové zavazadlo a "všechny cenné věci, peníze, šperky, zlato atd." Smějí nebo mají si vzít s sebou? — napadlo mě. Ještě téhož dne, 22. července 1942, měla židovská pořádková služba, pověřená provedením přesidlovací akce za dozoru židovské rady shromáždit 6000 Židů na jednom místě u železniční trati na překladišti. Odtud odjížděly vlaky směrem na východ. Nikdo však ještě nevěděl, kam transporty povedou a co na „přesídlence" čeká.

V poslední části „Směrnic a úkolů pro židovskou radu" bylo uvedeno, co hrozí těm, kteří by se snad pokusili „obcházet nebo narušovat přesidlovací opatření". Existoval jen jediný trest, na konci každé věty se jako refrén opakovalo: „...bude zastřelen." Když Höfle dokončil diktát, zeptal se jeden člen židovské rady, budou-li z přesídlení vyjmuti také zaměstnanci židovské sociální svépomoci. Höfle rychle přitakal. Nikdo se neodvážil položit další dotaz. Czerniaków seděl bez hnutí, ovládal se a mlčel.

O několik okamžiků později opustili velitelé SS dům i se svým doprovodem. Jakmile zmizeli, proměnilo se hrobové ticho přímo bleskově v hluk a vřavu: mnozí zaměstnanci židovské rady a početní čekatelé nová nařízení prozatím ještě neznali. Ale vypadalo to, jako by už věděli nebo vycítili, co se právě odehrálo — že nad největším židovským městem v Evropě byl vynesen rozsudek, rozsudek smrti. Odešel jsem co nejrychleji do své kanceláře, nebot část Höfleových nadiktovaných „Směrnic a úkolů" měla během několika hodin viset na plakátech po celém ghettu. Musel jsem se ihned postarat o polský překlad. Pomalu jsem diktoval německý text a moje spolupracovnice Gustawa Jarecká ho psala polsky přímo do stroje.

Miloval jsem ji, tuto polskou spisovatelku Gustawu Jareckou? Ano, ale byl to zcela jiný vztah než k Tosii. O minulosti Gustawy nevím hodně. Před válkou měla s židovským světem málo společného. Patřila k oněm polským Židům, jimž bylo náboženství zcela cizí. Do hetta se dostala se svými dvěma dětmi: jedenáctiletým neDo dvanáctiletým chlapcem, který pocházel z velmi mladého a záhy opět rozvedeného manželství, a dvouletým nebo nanejvýš tříletým chlapečkem, o jehož otci se nikdy nezmínila. Czerniaków (a to se na něm musí vysoce ocenit) velkoryse podporoval celou řadu intelektuálů, kteří byli v ghettu bez práce — což znamenalo ve většině případů zaměstnání v některém z úřadů židovské rady. Protože Gustawa uměla německy a psala na stroji, přidělili ji do mé kanceláře.

Mám ji před očima: hnědovlasou a modrookou štíhlou ženu, čerstvou třicátnici, zdrženlivou a klidnou. Byla tehdy velmi mladá, ne už neznámá, ale ještě ne slavná spisovatelka, když jí vyšla první kniha. Po ní následovaly do začátku války ještě tři další — realistické, sociálně kritické romány, jejichž děj se přinejmenším částečně odehrával v proletářském prostředí a prozrazoval levicové názory. Když jsem si je po roce 1945 mohl přečíst, určitě mě zaujaly, nenadchly mě však. Ovšem ona, Gustawa Jarecká, na mne hluboce zapůsobila hned v prvním okamžiku. To, co nás spojovalo, byla opět literatura — ne německá, o níž byla slabě informována, a ani ne polská, kterou jsem já znal málo. Mluvili jsme především o Francouzech a Rusech, o Flaubertovi a Proustovi, o Tolstém. Těmto rozhovorům vděčím za mnohé.

Jednoho dne jsem jí ukázal tři nebo čtyři slohové práce ze svých posledních školních let, z nichž jsem si ještě v Berlíně z čiré samolibosti zhotovil krásné kopie na stroji. Tyto práce se jí velmi líbily, pravděpodobně mnohem více, než si to zasloužily. Zeptala se mne, četl-li jsem „Noční let" Saint-Exupéryho. Protože jsem tu malou knížku neznal, přeložila ji pro mne do polštiny, aniž bych ji o to poprosil. Rok po Kästnerově „Lyrické domácí lékárničce" tu byl opět neobyčejný literární dárek k narozeninám. Nejpozději tehdy jsem měl pochopit, že její zájem o mne je ještě silnější než ten můj o ni.

Co mě k ní přitahovalo v době, která — tak se mi to každopádně zdálo — byla přece zcela předznamenána mým přátelstvím, mým vztahem k Tosii? Nevěděl jsem to myslím však, že to vím dnes. Když jsme si s Tosiou v oné době dopřávali to potěšení a představovali jsme si, ať to bylo sebevíc nepravděpodobné, že přežijeme válku, když jsme si povídali o naší společné budoucnosti, vyprávěl jsem jí děj „Mistrů pěvců" a citoval výrok, kterým Hans Sachs reaguje na napůl vážné, napůl žertovné Evino dvoření: „To bych měl dítě a ženu zároveň."

Gustawu jsem vnímal jako postavu opačnou: byla nejen starší než Tosia, byla také zralejší a samostatnější. Nevědomě jsem u ní našel onu oporu, kterou mi už maminka dát nemohla — a Tosia ještě ne. Skoro se mi zdá, že mě Gustawa milovala. Jednou, když jsme v úřadovně osaměli, protože naši dva kolegové již odešli domů, položil jsem svou ruku na její rameno a zadíval jsem se na ni. Řekla okamžitě s vlídnou rozhodností: „Nechej toho." Potom dodala, jako by mi chtěla udělat radost: „Nechejme toho. Ty máš Tosiu — a to je dobře, a tak ať to i zůstane." Už nikdy jsem se Gustawy nedotkl — a nikdy jsem na ni nezapomněl.

Této ženě, Gustawě Jarecké, jsem tedy diktoval 22. července 1942 onen rozsudek smrti, který vynesla SS nad varšavskými Židy. Když jsem došel k výčtu skupin osob, které měly být vyňaty z „přesídlení", a následovala věta, že se tato úprava vztahuje také na jejich manželky, přerušila Gustawa psaní polského textu a aniž by vzhlédla od stroje, pronesla rychle a tiše: „Měl by ses s Tosiou ještě dnes oženit." Ihned po dokončení diktátu jsem vyslal posla za Tosiou: žádal jsem ji, aby přišla neprodleně za mnou a přinesla si rodný list. Objevila se okamžitě a vypadala dost rozrušeně, neboť panika v ulicích působila nakažlivě. Sešel jsem s ní rychle do přízemí, kde v historickém oddělení židovské rady pracoval teolog, s nímž jsem již mezitím o věci mluvil. Když jsem Tosii řekl, že se teď vezmeme, překvapilo ji to jen mírně a souhlasila.

Teolog, který byl oprávněn vykonávat povinnosti rabína, nedělal žádné těžkosti, dva úředníci, kteří pracovali v sousední místnosti, nám šli za svědky, ceremonie trvala jen krátce a brzy jsme měli v rukou dokument, podle něhož jsme byli oddáni již 7. března. Zdali jsem Tosiu v tom spěchu a rozčilení políbil, už nevím. Ale vím moc dobře, jaký pocit se nás zmocnil: byl to strach — strach z toho, co se v příštích dnech bude dít. A ještě si vzpomínám na Shakespearův výrok, který mě tenkrát napadl: „Ucházel se kdy někdo o ženu v takové náladě?"

Hermann Höfle organizoval deportace Židů z Varšavy do Treblinky a dohlížel na ně od 22. července do září 1942. Po válce byl americkými úřady zatčen a internován. Ale podařilo se mu utéci. V roce 1961 byl zatčen v Salcburku. 2. ledna 1962 mě obvodní soud v Hamburku předvolal jako svědka ve vyšetřování proti Höfleovi. Měl jsem proti němu vypovídat i v soudním procesu. Ten se však již nekonal: po přeložení do Vídně spáchal Hermann Höfle ve vyšetřovací vazbě sebevraždu.

---

Šmalcovníci na árijské straně válečné Varšavy

Sotva jsme přeběhli hranici, která oddělovala obě části města Varšavy — už jsme za sebou slyšeli ono slovo, tak nevinné a strašné zároveň: „Stát!" Dva příslušníci polské policie (Němci mlčky trpěné a využívané), které se podle barvy jejích předválečných uniforem říkalo „modrá", si přáli vidět naše doklady. Řekl jsem jim bez vytáček, že žádné nemáme, že jsme Židé, kteří právě utekli z ghetta. V tom případě nás prý musejí zavést na německou četnickou stanici.

Polekali jsme se, ale hned jsme nezoufali. Věděli jsme sice, že Žida může každý německý strážník okamžitě a bez okolků zastřelit, věděli jsme nicméně také to, že „modří policisté" sice slouží Němcům, avšak v blízkosti vchodů do ghetta hlídají tak pilně proto, aby mohli vydírat prchající Židy.

Okamžitě nastalo vyjednávání, probíhající podle vzoru, který je asi tak starý jako policie sama. Jeden policista vystupoval jako přísný muž, s nímž se nedalo mluvit, druhý byl naopak velice ochotný diskutovat. Od něho jsme také uslyšeli, že by to s námi sám nějak v tichosti zařídil, avšak jeho kolega prý je bohužel ve službě náramně horlivý. Přiměřená suma by ho snad obměkčila. Dopadlo to tak, že jsme ty dva podplatili a oni nás v koňské drožce zavezli tam, kam jsme chtěli. Během jízdy se dali slyšet, že jsme konec konců všichni Poláci.

Úplatkem skončil náš život ve varšavském ghettu;úplatkem také náš život mimo ghetto začal. I přes hrozící trest smrti tehdy nemálo Poláků přijímalo a ukrývalo Židy, ve většině případů ovšem za vysokou odměnu. U proletářské rodiny, kterou nám doporučil hudebník, jsme mohli zůstat několik dní. Rovněž tam nás vydírali a co nejrychleji jsme museli jít dál.

Vydírání a útěk — to se opakovalo neustále. Tisíce Poláků, často mladistvých, kteří vyrůstali bez škol a univerzit a nezřídka i bez otců, protože mnozí z nich byli v zajetí, lidé, kteří se ničemu nenaučili a nic neměli na práci, trávili své dny podezíravým pozorováním všech chodců: všude a zejména v blízkosti hranic ghetta hledali a lovili Židy. Tento lov byl jejich profesí a možná zároveň i jejich vášní. Neomylně je rozpoznávali. Podle čeho? Když ne podle jiných kriterií, pak prý jsou to — říkalo se — jejich smutné oči, podle nichž je člověk pozná.

Chtěli tito neurvalí mladí muži, pro něž se našlo v okupačním žargonu slovo „šmalcovníci", své oběti skutečně vydat německým úřadům? Ne, na tom jim nijak zvlášť nezáleželo. Mnohem raději Židy okrádali sami, brali jim peníze, šperky a cennosti nebo alespoň žaket či zimní kabát. Když jsem se objevil na ulici, třeba jen na pár minut, vystavil jsem se ihned největšímu nebezpečí. Nějak jsem se však musel dostat od jednoho úkrytu k druhému. Ve tmě se to nedalo uskutečnit, protože v osm začínala policejní hodina a brzy nastal letní čas. Dostal jsem prostý, nicméně ne zcela špatný nápad: obstaral jsem si noviny Völkischer Beobachter, držel jsem je tak, aby byla titulní strana s hákovým křížem zcela zretelně viditelná, a chodil jsem rychlým, rázným krokem Se zdviženou hlavou ulicemi. Vyděrači a udavači, doufal jsem, mě snad budou považovat za nějakého podivného Němce, kterého by raději obtěžovat neměli.19. dubna 1943 vypuklo v ghettu povstání, hrdinská a beznadějná rebelie proti nelidskosti. Když bylo 16. května po značném německém vojenském nasazení včetně tanků poraženo, podařilo se mnohým z ghetta utéci — především kanalizací. Vyděračům a udavačům nastaly zlaté časy. I my jsme to pocítili. Z ničeho nic vtrhl do světničky, v níž jsme se tehdy schovávali, s velkým hlukem mladý muž, vyzáblý chlapík v ubohých pracovních šatech; vykřikl teatrálně „Ruce vzhůru" a požadoval peníze. Jakmile se zmocnil naší hotovosti — moc jí nebylo — a mého plnicího pera, a když mi vzal několik kusů oděvu, uklidnil se. Zřejmě teď pocítil potřebu si s námi trošku pohovořit. Po chvíli pronesl docela srdečně, že nemusíme odtud utíkat, že nám už nic zlého neudělá. Potom se vzdálil. Bydlel ve stejném domě jako my a s velkou pravděpodobností ho přivedl muž, který nás ukrýval: kořist si rozdělili mezi sebe.

Bylo to jasné: tady už nesmíme přenocovat, musíme uprchnout — a to ihned. Nevěděl jsem však, kam; kromě toho jsem neměl ani fenik. Zůstal jsem tedy, zcela jsem rezignoval. Příští den se opět otevřely dveře, tentokrát bez hluku. Byl to on, ten zlý a nebezpečný soused, ten brutálně vypadající hubený muž, který nás vydíral. Nyní se choval vlídně, nic po mně nechtěl — něco snad přece: chtěl si se mnou ještě trošku popovídat, o válce především, o jejím dalším průběhu a o příštím pravděpodobném osudu Polska. To, co jsem mu řekl, se mu asi zamlouvalo. Povoláním byl jemný mechanik, právě bez práce. Jeho otázky mi nepřipadaly neinteligentní.

---

Miliony lidí odvracely oči

Je však třeba dodat ještě to, co jsem se dozvěděl až o mnoho let později, v roce 1982. Tento učitel hudby Steineck byl dlouholetým členem NSDAP, a to ne obyčejným. Patřil již na konci dvacátých let k Hitlerovým nadšeným příznivcům. A ještě něco jsem o něm zjistil. Na Fichtově gymnáziu se s abiturienty obvykle loučili písní „A teď naposled", kterou každoročně zpívával žákovský sbor. Tato píseň z roku 1848, jejíž text tvoří verše Hoffmanna von Fallerslebena, měla nyní fatální kaz na kráse, kterého si dříve nikdo nevšiml: hudbu zkomponoval Žid, a to Felix Mendelssohn-Bartholdy.

Steineck našel východisko z této ošemetné situace. Napsal zkrátka novou melodii k původnímu textu. Člověk, který se nás snažil po léta a skutečně ne bez úspěchu přesvědčit o tom, že na světě není nic krásnějšího a vznešenějšího než hudba, tento člověk neměl žádné zábrany a nestyděl se tudíž tuto píseň „odžidovštiť, „arizovat". Proč se odhodlal k tak hanebnému činu, co za tím stálo? Určitě ne nevědomost nebo láska k hudbě, spíše ctižádostivost a ješitnost. Nebo se chtěl zalíbit mocnému řediteli, „zlatému bažantovi" Heinigerovi?

Tento Heiniger, pokud si dobře vzpomínám, byl jediný z našich učitelů, který se opakovaně projevoval jako horlivý až fanatický nacionální socialista. V žádném případě bychom ho ale neměli zaměňovat za často vulgární příslušníky SA z ulice. V celkovém vzhledu tohoto asi padesátiletého kulaťoučkého muže s lysinkou nebylo nic řízného. Nechoval se jako důstojník před svou rotou nebo svým praporem. Mnohem více mu záleželo na tom, aby žákům ukázal uvolněnost generála. Někdy nám dával najevo, že ví o novém státě nesrovnatelně více, než se mohl člověk dočíst v novinách. Neměli jsme v něm spatřovat jen malého nacistu, ale jednoho z elity mocných a zasvěcených.

V naší třídě učil dějepis. Mluvil hodně a zkoušel jen málokdy. Chtěl být považován za docenta, ne za obyčejného učitele. Proto s námi jednal zvláště zdvořile, jako bychom byli již studenti. Ani židovští žáci si nemohli stěžovat — a já ze všech nejméně. Byl ke mně vždy laskavý, nikdy se mne neptal na historická fakta a data, za což jsem mu byl vděčný. Říkal, že mi přísluší především výklad dějin. Někdy se se mnou ve vyučování bavil jako s dospělým a rovnocenným partnerem. Ale byla to jen taktika: chtěl slyšet mé názory, aby je o to efektivněji mohl vyvrátit z nacionálněsocialistického hlediska — a není divu, že se mu to bez námahy dařilo.

Jednoho dne třídě nečekaně sdělil, že z další hodiny budou židovští žáci „uvolněni". Jak se později ukázalo, byla hodina věnována vypořádání se se „světovým židovstvem". Toho měli být, přese všechno, židovští žáci ušetřeni. Jeho názory na Židy neměly žádný vliv na známky, které nám dával. Já jsem měl vždycky dvojku, dokonce i na maturitním vysvědčení. Lepší známku z dějepisu neměl nikdo ve třídě.

Spravedlivý byl, tento Heiniger. Kdyby ale byly nadřízené orgány přikázaly, že se Židé mohou zúčastňovat vyučování jen vestoje nebo že smí vstupovat do školy jen bosí, byl by toto nařízení určitě plně respektoval a zcela jistě odůvodnil vhodně volenými slovy jako historickou nutnost. Ne, nemuseli jsme chodit do školy bez bot, zato nám však a také některým nežidovským spolužákům přeměřovali lebky. Dělo se to v hodinách nauky o rasách, nově zavedeném předmětu v Třetí říši, který měl v podstatě jen jeden cíl: přesvědčit žáky o méněcennosti Židů a nadřazenosti „árijců". Tomuto předmětu vyučovali učitelé biologie, v naší třídě to byl jistý Thom, starší a rozumný pán, jehož jméno svádělo žáky každý rok ke stejné slovní hříčce: na dveře třídy, kterou vedl, byl vždy na začátku nového školního roku připevněn nápis „Chaloupka strýčka Thoma".

Nové nauky si tento učitel zřejmě moc nevážil. Nudil nás nezvykle rozsáhlými výklady o člověku neandrtálském a jiných lidech dávné minulosti. Zjevně měl málo chuti zabývat se otázkou Židů. Snad k tomu přispěly překvapující výsledky měření lebek. Provádělo se podle daného návodu v učebnici nauky o rasách a mělo vědecky nesporným způsobem prokázat, ke které rase měřený jedinec patří.

Ukázalo se, že typicky nordickou, tedy po rasové stránce nejlepší lebku měl jen jediný žák — a to byl Žid. Pan Thom na to reagoval zaraženě, ale ne nešťastně. S úsměvem se zeptal tohoto žáka, zda nemá mezi svými předky nějaké „árijce". Jeho odpověď zněla: „Ne, spíše Židy." Všichni se rozesmáli. Tento chlapec měl být ostatně jedním ze štíhlých a vysokých světlovlasých a modrookých vlajkonosičů při zahajovací slavnosti olympijských her v roce 1936. Když se ale na poslední chvíli zjistilo, že je Žid, byl rychle vystřídán. Zkrátka a dobře: hodiny nauky o rasách nebyly v naší třídě právě úspěšné.

Bylo nevyhnutelné, že se odstup mezi židovskými a nežidovskými žáky stále zvětšoval. Souviselo to nejprve s běžným životem. Všichni žáci nežidovského původu byli v hitlerjugend, někteří v údajně vybranější formaci, v tak zvané Marine-Hitler-Jugend, námořnické hitlerjugend, která cvičila na Havole. Jeden z nich byl vysokým funkcionářem jungvolku. Často přicházeli do školy v uniformách, rádi líčili své zážitky a dobrodružství, ale ne zrovna v rozhovorech s Židy. Samozřejmě si ještě vzpomínám na spolužáka, který se směl zúčastnit jednoho norimberského sjezdu strany. Ve třídě se pak vzrušeným hlasem chlubil: „Stál jsem nedaleko vůdce. Viděl jsem ho a nezapomenu nikdy na jeho modré oči."

Od žádného spolužáka jsem nikdy neslyšel ani slovo proti Židům. Ne-li všichni, pak určitě většina věřila v nové Německo. Poslouchali rádio, četli víceméně podrobně noviny. Denně byli vystavováni nanejvýš agresivní antisemitské propagandě, která jen přechodně ustoupila v době konání olympijských her v roce 1936 viditelně do pozadí, ale později v roce 1937 a zejména 1938 neustále sílila. Cestou do školy jsme museli procházet kolem červených výkladních skříněk, v nichž se objevovaly smutně proslulé karikatury z časopisu „Stürmer". Ostatně během olympijských her tyto skříňky zmizely. Cizinci měli uvěřit tomu, že Třetí říše je civilizovaný stát. Také mnozí Židé si začali namlouvat, že to nejhorší již přestáli a že se s nimi teď bude jednat lidštěji.

Atmosféru v naší škole by mohla charakterizovat tato nepatrná událost. Jeden z našich ještě mladých učitelů, bezpochyby nacista, přišel jednou po přestávce do třídy dříve než obvykle. Protože tam bylo dost hlučno, pronesl nechtěně a ne potichu: „Tady je rámus jako v židovské škole." Rázem nastalo ticho a bylo to trochu nezvyklé a mrazivé ticho. Pak začala hodina, ale po několika minutách přerušil učitel svůj výklad. Zeptal se, co se děje. Jeden žák vstal a stručně od¬pověděl, že s tou židovskou školou to nebylo nutné. Učitel zrozpačitěl a prohlásil, že nemůže pochopit, proč reaguje třída na běžné německé rčení tak podrážděně.

Jak je vidět, přímé antisemitské projevy nebyly ve vyučování obvyklé, každopádně ne v této škole nebo alespoň ne v naší třídě. Vděčili jsme za to pruskému duchu, kterého si tak cenili Židé od dob své emancipace? Nebo jsme my, židovští žáci Fichtova gymnázia, těžili z toho, co zbylo ještě z étosu západoberlínského měšťanstva? Jisté je to, že s námi také nacionální socialisté z řad našich učitelů jednali spravedlivě.

A co spolužáci? Proč nám, Židům, nedělali problémy, proč nás nikdy nešikanovali? V roce 1963 jsme se setkali v Berlíně, my, kteří jsme přežili z maturitního ročníku 1938, mezi námi čtyři lékaři. Bylo to příjemné, zábavné setkání. Proběhlo tak, jak taková setkání obvykle probíhají: „Víš ještě? Vzpomínáš si?" Vyprávěly se neškodné anekdoty, vzpomínalo se na různé věci. Někteří z pánu mluvili o svých úspěších v povolání, o svých častých a dalekých cestách na dovolenou, ale to většinou jen tak mezi jiným. Debatovalo se i o autech, kterými jezdili. Nálada byla dobrá a nudné to vůbec nebylo.

Jen občas všichni trošku ztichli. To když někdo vyprávěl o malém dobrodružství během nějaké školní slavnosti nebo výletu, a najednou se rozpačitě zarazil, protože se přítomní Židé toho tehdy nesměli zúčastnit. Teprve nyní, tedy s pětadvacetiletým zpožděním jsem se dozvěděl, že se po maturitě odehrál hlučný večírek na rozloučenou s nezapomenutelnými příhodami, zejména když mnozí učitelé a abiturienti ve značně podroušeném stavu oslavovali sbratření. Kritizovalo se chování některých kamarádů, samozřejmě těch nepřítomných, tedy těch padlých. Několikrát byla nálada trochu zmrazená, a to vždy tehdy, když si pánové vzpomněli na to, že u stolu sedí také Židé. Ale jinak to bylo celkem velmi příjemné.

Jen tak mimochodem, přirozeně s vážným obličejem, se mne někdo zeptal, jak jsem přečkal válku. Přátelé ze školy se asi domnívali, že je vhodné projevit určitý zájem. Nebylo to nic víc než zdvořilostní otázka. Odpověděl jsem stručně a jasně. Nikdo nechtěl slyšet nic podrobnějšího. Byli mi vděční, že jsem rychle přešel na jiné téma. Všichni tito pánové, vzdělaní a přemýšliví lidé, byli důstojníky v armádě, na Východě i na Západě. Můžeme si být jisti, že prožili hrozné a příšerné věci. Měli co do činění i s pronásledováním Židů? Nevím. Že ale byli přinejmenším v hrubých rysech informováni o tom, co se s Židy dělo, jsem zcela přesvědčen. Zneklidňovalo je to někdy, za války nebo po ní, když se německá vina stávala stále zřetelnější? Během těch dvou dní, co trvalo naše setkání, nebylo možné na mých starých kamarádech ze školy nic poznat, ani tehdy ne, když jsem hovořil s každým zvlášť.

Snad dokážu pochopit, že se nikdo z nich necítil vinen. Nic mi není vzdálenější než připisování jejich spoluviny. Ale co určitá míra spoluzodpovědnosti za to, co Němci udělali a co se dělo ve jménu Německa? Ne, ani o spoluzodpovědnosti nepadlo jediné slovo, nechtěli o tom mluvit. Moji dobře vychovaní školní kamarádi, kteří kdysi nosili hnědé a černé uniformy a později uniformy wehrmachtu, ti všichni byli podle mne typickými představiteli ročníků 1919 a 1920. Nechtěl jsem prosazovat toto téma. Vždyť jsme nepřijeli do Berlína proto, abychom uslyšeli něco trpkého, všechno mělo i nadále probíhat harmonicky. Ale trošku jsem přece jen musel tuto harmonii narušit, a to otázkou, která se však neměla týkat let válečných, nýbrž našeho společně stráveného času, dá-li se to tak říci.

Řekl jsem, že jsem se v průběhu minulého čtvrtstoletí často ptal sám sebe, proč se naši spolužáci tehdy v Třetí říši navzdory obrovské antisemitské propagandě vůči nám, Židům, ničím neprovinili. Všichni chvíli mlčeli. Nakonec řekl jeden z přítomných spíše váhavě: „Proboha, jak jsme měli věřit teorii o méněcennosti Židů? Nejlepší němčinář ve třídě byl Žid a jeden z nejrychlejších běžců na sto metrů byl rovněž Žid."

Byl jsem zaražen, taková odpověď mě zklamala, považoval jsem ji za směšnou. A kdybych nebyl býval nejlepším němčinářem a můj přítel jedním z nejlepších běžců, pak by nás byli šikanovali? Bylo snad pronásledování Židů zavrženíhodné jen proto, že se jim mohl připsat ten či onen výkon? Myslím, že jsem mohl své spolužáky lehce přesvědčit o tom, že mě chtěli uchlácholit nesmyslnou odpovědí. Ale neudělal jsem to, neboť se mi zdálo, že jsem už dostatečně narušil nenucenost setkání.

Pravda asi vypadala jinak. Určitou roli snad sehrál příklad našich učitelů. Protože se k nám, Židům, chovali vždy slušně a zdvořile, chovali se k nám slušně a zdvořile i naši kamarádi ze třídy. Navíc pocházeli z dobrých měšťanských rodin, v nichž se vždy dbalo na výchovu dětí. Společenské způsoby byly v naší třídě na dobré úrovni, vulgární výrazy, které dnes nezadržitelně pronikají i do německé literatury, zejména když jde o sexuální problematiku, u nás nebyly běžné. Převládal tu přátelsko-zdvořilostní společenský tón.

Věřila však dospívající mládež oficiální propagandě, byla přesvědčena o tom, že Židé jsou opravdu neštěstím německého národa a lidstva? Je to docela dobře možné. Ale v očích těchto žáků byla nacionálněsocialistická propaganda, jak si to stále ještě myslím, něčím abstraktním (asi jako „světové židovstvo"). Nevztahovala se pouze, nebo se nevztahovala vůbec,na ty, s nimiž seděli v jedné lavici, od nichž sem tam opisovali písemky a kteří jim rádi opláceli protislužby, které tedy po léta znali a respektovali — na židovské spolužáky.

Naši spolužáci, synové z dobrých rodin a odchovanci hitlerjugend, považovali nicméně za samozřejmé, že ze školy mizelo stále více Židů a že ti, kteří zůstali, byli diskriminováni a vydělováni. O tom s námi nemluvili a nikdy nepadlo ani slovo údivu nebo dokonce politování.

Tak to vypadalo na Fichtově gymnáziu v Berlíně. Na jiných berlínských školách, zejména v severních a východních čtvrtích obývaných převážně dělníky a maloměšťáky, to prý bylo podstatně horší. Ještě horší to bylo podle vzpomínek vrstevníků — nejen Židů — v malých městech: židovští žáci byli nezřídka vystaveni strašnému, sadistickému trápení jak ze strany svých učitelů, tak také ze strany svých spolužáků.

Na jednoho spolužáka si zvláště rád vzpomínám. Byl sympatický a k nám Židům se choval bezvadně. Když jsem ho po válce opět uviděl — pracoval mezitím jako lékař — vyprávěl mi o tom, že v roce 1940 v blízkosti nádraží Stettiner Bahnhof v Berlíně spatřil našeho spolužáka T. ve větší skupině Židů vedené a střežené policií. Zapůsobil na něho zoufalým dojmem. „Pomyslel jsem si, že T. bude velmi trapné, když ho uvidím v tak žalostném stavu. Bylo mi to nepříjemné, rychle jsem odvrátil oči." Ano, to je přesné: miliony lidí odvracely oči.

(Marcel Reich-Ranicki - Můj život. Překlad Marta Myšková. Brno: Větrné mlýny 2003. ISBN 80-86151-79-4. Biografické údaje čerpány z téhož vydání)

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: PV

reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Petice: Žádáme umožnění průjezdu pro automobily v Praze 14

21:37 Petice: Žádáme umožnění průjezdu pro automobily v Praze 14

Petice za otevření průjezdu automobilům v ul. K Viaduktu pro rezidenty Hutí, v Praze 14