Jeho politický život zaznamenal jeden zajímavý přemet. Ačkoli měl zpočátku blízko k T.G.Masarykovi (byl spolu s ním členem nejprve České strany pokrokové a poté České strany lidové, obecně nazývané Realisté), už v roce 1925 odešel ze státní služby právě pro kritické postoje k tzv. politice Hradu. Později se sblížil spíše s konzervativní a vlasteneckou politikou.

Macharova literární tvorba byla neobyčejně široká, formálně i žánrově pestrá. Od básnických satir (Boží bojovníci, Satiricon) přes historickou epiku (Golgatha, Svědomím věků) a intimní lyriku (Confiteor, sonety), řadu próz, fejetonů a publicistických prací po lyriku vysloveně politickou. Z ní je známa především kniha Tristium Vindobona (Žalozpěvy z Vídně), v níž jednak ostrým perem vykreslil nepříliš utěšené postavení českého národa v rakousko-uherském kontextu, ale i plané vlastenčení patetických veršotepců. Z této knihy jsme vybrali pasáž popisující vázaným veršem debatu v tehdejším parlamentu. Po přečtení vás asi – právem – napadne, jak málo se za těch víc než sto let vlastně změnilo.

V Parlamentě

– – pamatuji, kterak tatík tenkrát z města přišel, je mi, jak bych dnes ten jeho radostný hlas slyšel: „Juchej, matko, pomodli se, poskočte si, kluci, budeme si vládnout sami, máme konstituci! –

Kéž bych moh‘ tak jenom dědka vyhrabat dnes z hrobu – Aspoň, kluci, uvidíte vy tu lepší dobu! …“

Zaslzel a smál se při tom, čapkou k stropu mával, přísného jsem v tomhle taťku ani nepoznával – –