Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 242. díl. O svobodě myšlení a slova

19.05.2022 13:31

Podle Stanfordské encyklopedie filozofie je John Stuart Mill (1806-1873) nejvlivnějším anglicky mluvícím filozofem 19. století. Jeho dílo hrálo zásadní roli v utváření tradice klasického liberalismu a ovlivnilo mnoho významných myslitelů, mezi nimi i našeho Tomáše Garrigua Masaryka.

Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 242. díl. O svobodě myšlení a slova
Foto: Hans Štembera
Popisek: Mediální analytik doc. Mgr. Petr Žantovský, Ph.D.

V anglosaském světě patří mezi nejznámější Millovy texty jeho spis O svobodě, který vyšel v roce 1859 a z kterého vám předkládáme nově přeloženou druhou kapitolu O svobodě myšlení a slova. Kniha vyšla jako první publikace edice Na ramenou obrů v Institutu H21.

Citujme nejprve několik pasáží z úvodu ke knize, jejž sepsal jeden z překladatelů a ředitel Institutu H21 Adam Růžička: „John Stuart Mill v úvodu spisu O svobodě kladně hodnotí postupný přechod od autoritářského způsobu vládnutí k demokracii, která se zodpovídá svým občanům a garantuje jim základní svobody a práva. Zároveň nás ale varuje před záludným nebezpečím na obzoru, a to před tzv. „tyranií většiny“. Tyranie většiny se podle Milla nemusí projevovat pouze skrze moc volených autorit, ale také prostřednictvím společenských norem a tlaků, jež jsou nezávislé na vládnoucí garnituře. Ty mohou vytvářet nápor na jednotlivce tak, aby se navzdory svým skutečným preferencím podvolil vůli „panujícího veřejného mínění“. Společnost, jak Mill poznamenává, pak může být sama sobě tyranem, a to i tehdy, kdy její zákony tyranské nejsou.

Na rozdíl od omezování svobody ze strany státu se ale společenská tyranie špatně definuje a ještě hůře se hledá, kde začíná a končí a kdo je za ni zodpovědný. To však neznamená, že bychom se jí neměli snažit porozumět. Jistá míra dobrovolného podvolení se společenským normám je nezbytná k tomu, abychom se vzájemně dokázali dorozumět a abychom mohli uspokojit přirozenou lidskou potřebu někam patřit a být druhými přijati. Je ovšem třeba si uvědomit, že ona potřeba je vždy v určitém rozporu s potřebou se svobodně a individuálně projevovat. Na jednom extrému hrozí absolutní podvolení se společenským strukturám, kde se jedinec ztratí v konformní šedi, a na tom druhém hrozí osamocení, vykořeněnost a odmítnutí ze strany ostatních lidí. Vybalancovat tyto dvě roviny lidství není jednoduché a existuje nebezpečí, že jeden či druhý pól zajde příliš daleko. Mill na nás proto apeluje, abychom se v diskuzích o svobodě nezabývali pouze útlakem ze strany státu, ale také povahou a mírou moci, kterou může mít společnost nad jednotlivcem.“

Dodejme jediné: slova starého anglického filosofa platí dnes možná víc než v jakékoli jiné době.

O svobodě myšlení a slova (výňatky)

Kdyby celé lidstvo mělo stejný názor a jen jediný člověk by nesouhlasil, neměla by většina sebemenší právo jednotlivce umlčet, stejně jako onen jednotlivec by neměl právo umlčet většinu, i kdyby k tomu měl tu moc. Pokud by byl názor výhradně soukromým majetkem bezcenným pro ostatní, škodilo by jeho potlačování pouze majiteli (rozdíl by byl možná v tom, kdyby se jednalo o více lidí). Názor ale patří všem, proto je jeho potlačování zločinem spáchaným na celém lidstvu i na následujících generacích. Nejvíce však škodí lidem, kteří s daným názorem nesouhlasí. Pokud je názor správný, nedostanou možnost dozvědět se pravdu. Pokud není správný, přichází o ještě cennější hlubší porozumění a živější pojetí tématu, které vzniká během srážky pravdy s bludem. Nikdy si nemůžeme být jisti, že názor, který chceme potlačit, je nesprávný. Ale i kdybychom si byli jeho nesprávností jisti, jeho potlačování by bylo stejně špatné.

Za prvé, názor, který chceme z pozice autority potlačit, může být pravdivý. Ti, kteří ho považují za nesprávný, nejsou neomylní. Nemají právo rozhodovat za ostatní a připravit je o možnost vlastního úsudku. Nesmíme odmítnout příležitost vyslechnout si opačný názor, i kdybychom si byli naprosto jistí, že ten náš je správný. Když se vyhýbáme diskuzi, předpokládáme svou neomylnost a dopouštíme se něčeho odsouzeníhodného. Teoreticky jsme si sice vědomi toho, že se můžeme mýlit, ovšem v praxi si svou omylnost příliš nepřipouštíme a málokdy jsme ochotní přijmout proti ní nějaká opatření. Často je pro nás totiž těžké si přiznat, že náš názor nemusí být pravda.

Anketa

Jste ochotni alespoň částečně omezit topení, ježdění autem či užívání klimatizace, abyste pomohli Ukrajině proti Putinovi?

2%
97%
hlasovalo: 35673 lidí

Je velký rozdíl mezi tím, jestli považujeme svůj názor za pravdivý, protože nikdy nebyl žádnou polemikou vyvrácen, anebo jestli předpokládáme jeho správnost, abychom se vyvarovali jeho vyvrácení. Jenom tehdy, kdy je ostatním dovoleno naše názory podle libosti napadat, můžeme začít věřit v jejich správnost. Názor, který se přes veškerou snahu nikomu nepodařilo vyvrátit, má totiž mnohem větší výpovědní hodnotu. Pokud nejsou ostatní svobodní v tom, aby na naše názory útočili, nemůžeme ani my mít ve své názory důvěru.

Pravdivost svých tvrzení můžeme nejlépe otestovat tak, že je nabídneme všem k diskuzi a ke kritice. I kdyby to nikdo nezkusil, nebo zkusil a nepodařilo se mu náš názor vyvrátit, neznamená to, že je určitě pravdivý. Ale my jsme udělali vše proto, abychom svůj názor prověřili. Pokud tuto zásadu dodržujeme, jsme na nejlepší cestě své názory zpřesňovat a vylepšovat, až budeme schopni pojmout je v celé jejich šíři. Pokud vládne svoboda slova, můžeme doufat, že existuje-li lepší pravda, než kterou máme k dispozici, ve vhodný čas na ni přijdeme. Prozatím jsme se snad přiblížili pravdě, jak jen je to v současné době možné.

Je zvláštní, že hodně lidí stojí o svobodu slova, ale chtějí ji využívat jen do určité míry. Nedochází jim, že pokud se svoboda slova nedá používat bezpodmínečně, nestojí za nic. Zajímavé je, že uznávají, že by se o věcech mělo pochybovat a diskutovat, ale o určitých názorech žádné pochybnosti nemají, protože jsou podle nich naprosto jisté a nezpochybnitelné. Pokud označujeme nějaký názor jako jistý i ve chvíli, kdy se najde alespoň jeden člověk, který s ním nesouhlasí a kterému se ani nedovolí, aby ho zpochybňoval, pak sebe a ty, kteří s námi souhlasí, povyšujeme na „soudce jistoty”, a to ještě ke všemu na takové soudce, kteří si ani nevyslechnou druhou stranu.

Určité názory jsou údajně pro spokojený lidský život tak užitečné, že je vláda musí ochraňovat stejně jako všechny společenské zájmy. A to i v případě, že se tyto názory tak úplně nezakládají na pravdě. Mnozí dokonce tvrdí, že jenom zlí lidé si mohou přát, aby byly podkopány základy těchto blahodárných přesvědčení, a dodávají, že není nic špatného na tom, když vládní pravomoce drží tyto zlomyslné lidi na uzdě a umlčí je.

Tento způsob myšlení ospravedlňuje oklešťování svobody slova pod záminkou, že hodnotí názor nikoli podle jeho pravdivosti, ale podle jeho užitečnosti. A jeho příznivci si lichotí, že tak obratně ujdou výše zmíněnému obvinění z toho, že si nárokují neomylnost. To, co jim ale nedochází, je skutečnost, že pouze přemístili předpoklad neomylnosti z jednoho místa na druhé. Může to sice vypadat, že podle měřítka užitečnosti snáze rozeznáme, který názor je dobrý a který ne, ale tak to není. Užitečnost nějakého názoru je totiž opět jen věcí názoru. Vnímáme ji subjektivně a je stejně diskutabilní jako názor sám. Odsuzované mínění proto musí mít možnost být obhajováno po všech stránkách a nezáleží jen na jeho užitečnosti nebo neškodnosti, ale i na jeho pravdivosti, která je ostatně součástí jeho užitku. Nejsou to zlí lidé, ale naopak často ti nejlepší myslitelé, jež věří, že názor nemůže být nikdy doopravdy užitečný, pokud je nepravdivý. A máme bránit těmto lidem, aby útočili na nepravdy jenom proto, že je většina považuje za „užitečné“ nepravdy? Navíc tím přicházíme i o možnost nestranného posouzení samotné užitečnosti názoru. Kdykoli zákon či morálka zakazují zpochybňovat pravdivost nějakého názoru, není automaticky dovoleno zpochybňovat ani jeho užitek.

Argument, že pravda může být pronásledována, protože jí ono pronásledování nemůže ublížit, nové názory vlastně neodsuzuje, ale k lidem, kteří je prosazují, moc laskavý není. Odkrýt před světem nové pravdy a dokázat mu, že se ohledně klíčových věcí mýlil, to je největší služba, jakou může člověk světu prokázat. Podle výše uvedeného argumentu nezáleží na tom, že se z těchto průkopníků nových názorů stali mučedníci a byli považováni za zločince. Je to prý normální a pochopitelné. Navrhovatel nového názoru by měl obrazně řečeno stát s oprátkou na krku, která se utáhne, pokud shromáždění na místě neuzná jeho argumenty. Kdo takovým způsobem zachází s dobrodincem, o nabízené dobrodiní nejspíš nemá zájem. Podle mého názoru takto mohou přemýšlet pouze ti, kdo o nové pravdy nestojí.

I když někomu může být zpochybňování jeho názoru nepříjemné, víc by mu mělo vadit, že jeho názor nebude podroben mnohostranné, důkladné a odvážné diskuzi, a tudíž bude existovat jako mrtvé dogma a ne jako živá pravda. Existuje skupina lidí, které stačí, když někdo nepromyšleně přitakává jejich pravdě, i když o ní nic neví a nebyl by schopen ji obhájit. Jakmile tito lidé dosáhnou toho, že se jejich názory hlásají jako pravdivé, každé zpochybňování berou jako zlo. Když převládá jejich vliv, je skoro nemožné rozumně a rozvážně zavrhnout panující názor. Jeho překotné zavržení z nevědomosti je však možné, protože diskuze se nedá úplně zakázat a nepodložený názor se pod argumenty hroutí.

V případě, že jsou současné názory pravdivé a jediným negativním dopadem zákazu svobodné diskuze by bylo, že lidé neznají argumenty pro dané názory, zdálo by se, že tím vzniká pouze újma intelektuální, ale ne morální. Ve skutečnosti je to jinak. Když neexistuje svobodná diskuze, zapomene se nejen na argumenty podporující akceptované mínění, ale často i na jeho samotný význam. Slova, která ho popisují, přestanou postupně evokovat myšlenky, kterým byla původně určena. Místo živých myšlenek a víry plnící duši zbude několik zpaměti nacvičených frází nebo v nejlepším případě jenom slupka učení, jehož jemnější obsah vyvanul. O této skutečnosti by se mělo vážně uvažovat a zkoumat význam, který to má pro lidský život.

V politice je obecně známou věcí, že strana pořádku a stability a strana pokroku a reformy jsou nutné elementy zdravého státního života do té doby, než jedna ze stran rozšíří své pochopení, stane se stranou pořádku a pokroku a získá schopnost rozhodovat, co je nutné zachovat a co odstranit. Oba tyto směry myšlení mají prospěch z nedostatků druhého a přece je to z velké části odpor druhého, který je udržuje v mezích zdravého rozumu. Když nebudou se stejnou svobodou vyjadřované argumenty pro demokracii i pro aristokracii, pro soukromý majetek i pro rovnost majetku, pro spolupráci a konkurenci, luxus i zdrženlivost, sociální i individuální element, svobodu a pořádek a jak se všechny ty protiklady praktického života jmenují, a pokud nebudou uplatňovány se stejným talentem a energií, nedosáhnou oba elementy toho, čeho si zaslouží. Jedna miska bude vždy převažovat druhou.

Pravda je ve velikých a praktických záležitostech života otázkou smíření a spojení protikladů. Velice málo myslí je dost obsáhlých a nestranných, aby aspoň přibližně poznaly pravdu, a musí tedy dojít k hrubému vyřízení bojem mezi vojsky stojícími pod nepřátelskými korouhvemi.

Když vystoupí lidé s názorem, který odporuje zdánlivému jednohlasému souhlasu světa, je pravděpodobné, i kdyby měl svět pravdu, že odlišně smýšlející lidé řeknou něco, co stojí za slyšení, a že svět něco ztratí, pokud budou mlčet.

Pro duševní zdar lidstva, na kterém závisí každý jiný jeho zdar, je nutná svoboda myšlení a svoboda slova, a to ze čtyř různých důvodů, které ještě jednou shrneme a zopakujeme.

1. Každý názor, který je umlčován, může být pravdou. Pokud s tímto tvrzením nesouhlasíme, považujeme sami sebe za neomylné.

2. I pokud se umlčený názor většinově mýlí, může obsahovat element pravdy, což se stává běžně. A protože panující mínění o nějaké otázce málokdy bývá celou pravdou, je boj protichůdných názorů jedinou nadějí na doplnění pravdy částmi, které jí ještě scházejí.

3. I když je uznaný názor ne jen částečnou, ale celou pravdou, nebude-li muset čelit silné a vážné opozici a skutečně ji nezažije, hrozí, že bude v mysli svých příznivců existovat jako pouhý slogan bez hlubšího porozumění a bez znalosti argumentů.

A nejenom to:

4. Hrozí, že se samotný význam mínění může ztratit anebo že bude zeslaben. Už nebude živě působit na člověka a jeho jednání, protože původní přesvědčení se zredukuje na pouhé povrchní a impotentní fráze.

Co víc, bude zabraňovat růstu skutečného a procítěného přesvědčení z rozumu anebo z osobní zkušenosti.

Nejhorší přečin, kterého se můžeme v polemice dopustit, spočívá v tom, že příznivce opačného názoru označujeme za špatné a nemravné lidi a že je urážíme. Pomluvám tohoto druhu jsou většinou vystaveni zastánci nepopulárních názorů, protože jich bývá málo, nemívají žádný vliv a málokomu záleží na tom, aby se jim dostalo spravedlnosti. Navíc oni jakožto oponenti panujícího mínění tuto zbraň sami příliš používat nemohou, protože je pro ně dvojsečná. Mínění, která se protiví rozšířenému názoru, budou totiž vyslyšena jen tehdy, pokud jejich zastánci postupují umírněně a opatrně se vyhýbají všemu, co by zbytečně narazilo. Když se tak nechovají, mohou ztratit kus vydobyté půdy.

Příliv urážek ze strany panujícího mínění odstrašuje obecenstvo od toho, aby opačný názor podpořilo anebo si ho alespoň vyslechlo. A proto bychom v zájmu pravdy a spravedlnosti měli zabránit těmto nenávistným výpadům, a kdybychom neměli jiné volby, tak spíše bránit útoky proti nepopulárním názorům než naopak.

Veřejné mínění by se mělo při posuzování jednotlivých případů řídit jejich zvláštními okolnostmi a mělo by odsuzovat každého, kdo vystupuje nepoctivě, zlomyslně, bigotně a nesnášenlivě. Zároveň by se ale nemělo předpokládat, že nějaký člověk těmito neřestmi trpí jenom proto, že zastává určitý názor. Každý, kdo je poctivý a uvažuje nezávisle, by měl být pochválen, nehledě na to, k jaké straně se přidal. Takový člověk by měl dobře znát názory svých oponentů a jejich argumenty a tuto znalost by měl předávat dál, aniž by cokoliv přeháněl, aby je pošpinil, anebo zamlčoval to, co svědčí v jejich prospěch.

(John Stuart Mill - O svobodě myšlení a slova. Překlad Adam Růžička a Andrea Prinzová. Praha: Nakladatelství H21: 2020. ISBN 978-80-907820-0-6)

Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: PV

FactChecking BETA

Faktická chyba ve zpravodajství? Pomozte nám ji opravit.

Přezkoumat

Kdy přidáte učitelům?

Kdy budou učitelé brát minimálně stejně, jako třeba zákonodárci? Včera v hlavních zprávvách na Nově říkali, že vaše vláda dává učitelům málo, že nemají ani na pomůcky, a lze předpokládat, že učitelé budou ze škol odcházet nebo se minimálně nepohrnou učinit noví, a že je to potřeba! Nemyslíte, že by ...

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Karel Výborný: Jsou ministři, o kterých ani nevíte, že existují

15:22 Karel Výborný: Jsou ministři, o kterých ani nevíte, že existují

Na konci letošního roku to bude přesně rok, kdy začala úřadovat vláda premiéra Petra Fialy. A u někt…