Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 54. díl. O televizi | ParlamentniListy.cz

V roce 1964 začal přednášet na l'École des hauts études en sciences sociales a v roce 1981 byl jmenován profesorem na College de France. Od roku 1975 řídil sociologický časopis Actes de la recherche en sciences sociales, který založil. Svými díly, názory a postoji ovlivňoval (a nutno říci též často pobuřoval) francouzské i evropské intelektuální kruhy. Byl považován za dominantní - stejně tak váženou jako odmítanou - leč nepominutelnou osobnost sociologie sklonku 20. století.

Ve svém díle se P. Bourdieu zabýval všemi oblastmi společnosti, kterou zkoumal pod úhlem několika konceptů, jako jsou: pole (sociální prostor strukturovaný zápasy o přivlastnění statků), habitus (systém trvale vtisknutých schémat vnímání a konání), kapitál, který může být ekonomický, kulturní, čehož příkladem je diplom), společenský (vztahy) nebo symbolický (pocty, uznání) a konečně legitimita. Bourdieu se zajímalo vzdělávací systém - Les Héritiers (1964), la Réproduction (1970), o status umění - l'Amour de I'art (1966), lés Regles de I'art (1992), o elity – Noblesse d'État, Grandes écoles et esprit de corps (1989). Ve svých pracích zdůrazňoval sílu modelů chování získaných v původním prostředí - La Distinction (1979), konflikty, které působí ve všem společenském konání - Ce que parler VElut dire: I'économiedes échanges Iinguistiques (1982); les Enjeux du football (1994); I'Emprise du journalisme (1994). Publikoval i úvahy o náboženských a rituálnich praktikách, o Heideggerovi, o fotografii.

Z jeho obsáhlého a rozmanitého díla je třeba zmínit ještě Homo academicus (1984), Questions de sociologie (1980), Méditations pascaliennes (1997) a la Domination masculine (1998).

Kniha O televizi se skládá ze dvou přednášek, které představují kritické zamyšlení o fenoménu televize v moderní společnosti a s tím souvisejících otázkách, zejména vlivu politiky, vlastnictví, a také povaze a roli novinářů. Autorovy úvahy jsou nekompromisní, a velmi potřebným zrcadlem toho, co nazývá narcisistní samolibostí žurnalistického prostředí. Proto také kniha po svém vydání vyvolala u francouzských mainstreamových mediálních kruhů značný odpor, což je svým způsobem potvrzení, že kritika dopadla na pravá místa.

V úvodních pasážích Bourdieu prezentuje svá východiska a důvody, proč se vůbec otázkou televize jako vlivotvorného média zabývá.

Opravdu si myslím, že televize, prostřednictvím různých mechanismů, které se pokusím rychle popsat, představuje velké nebezpečí pro různé oblasti kulturní produkce, pro umění, literaturu,'vědu, filozofii, právo; myslím si dokonce, že na rozdíl od toho, co si myslí a co říkají - bezpochyby v nejlepší víře - ti žurnalisté, kteří jsou si vědomi své odpovědnosti, představuje televize nemenši nebezpečí pro politický život a demokracii. Mohl bych to snadno dokázat analýzou způsobu, jakým se televize - tlačena k co největší sledovanosti -, následována části tisku, věnovala podněcovatelům xenofobních či rasistických výroků a činů, nebo kdybych ukázal ústupky, které dělá každý den úzce národnímu, nechci říct rovnou nacionalistickému, vidění politiky.

I když mám všechny důvody se obávat, že slouží zejména k ukojení narcisistní samolibosti části žurnalistického světa, majícího sklon mít o sobě falešně kritický názor, doufám, že tyto pořady mohou dát účinné nástroje či zbraně všem, kteří v povoláních spjatých s obrazem usilují o to, aby se médium, které by mohlo být úžasným nástrojem přímé demokracie, nezvrhlo v prostředek symbolického útisku.

Řeknete si - proč se lidé televizního vysílání účastní? Je to velice důležitá otázka, a přesto si ji většina badatelů, vědců, spisovatelů, abych nemluvil jen o žurnalistech, neklade. Myslím, že je důležité tázat se po této absenci tázání se. Zdá se mi totiž, že pokud se něčeho účastníme a neznepokojujeme se tím, jestli budeme moci něco říct, prozrazujeme jasně, že tam nejsme proto, abychom něco řekli, ale abychom se ukázali a byli viděni. "Být," říkal Berkeley, "znamená být vnímán." Pro některé naše filozofy (a spisovatele) být znamená být viděn v televizi, což znamená v. důsledku být vnímán novináři, mít to u nich, jak se říká, dobré (což implikuje mnoho kompromisů a ústupků) - a je pravda, že když se nemohou spoléhat na své dílo, aby existovali kontinuálně, nezbývá jim nic jiného než se na obrazovce objevovat co možná nejčastěji, tedy psát v pravidelných, co možná nejkratších intervalech díla, jejichž hlavním cílem - jak si všiml Gilles Deleuze - je zajistit si pozvání do televize. Tak se dnes obrazovka stala jistým druhem Narcisova zrcadla, místem narcisistní exhibice.

Navzdory tomu, že kniha O televizi vyšla v originále už v roce 1996, takže reflektuje více než dvě dekády starou mediální realitu (a tudíž zdaleka nemůže předvídat mezitím dynamicky se rozvíjející svět médií webových, natož sociálních sítí), většina jejích závěrů je naprosto platná a nadčasová. Vidíme to zejména u úvahy o tom, jak sami sebe vnímají a jak se vůči realitě chovají sami novináři. Slovo „cenzura“ pak při bližším ohledání zdaleka není přehnané. Ostatně o tom vědí své i naši současníci, kteří jsou vystaveni dnes a denně stále se zostřujícímu „televiznímu“ pohledu na svět a jeho vnucování široké veřejnosti.

NEVIDITELNÁ CENZURA

Na začátku jsem tvrdil, že protiváhou vystupování v televizi je hrozná cenzura, ztráta autonomie, která je mezi jiným spojena s faktem, že je vnuceno téma i podmínky komunikace. A hlavně - vymezení času vnucuje diskursu taková omezení, že pravděpodobnost moci něco sdělit je malá. Čekalo by se, že o této cenzuře - která je prováděna jak na hostech, tak na novinářích, kteří ji ovšem zhoršují - řeknu, že je politická. Je pravda, že existují politické intervence, politická kontrola (která se provádí především jmenováním určitých lidí na vedoucí místa); je také pravda, a zvláště v období jako nyní, kdy existuje armáda novinářů v záloze a velká nejistota zaměstnanosti v televizních a rozhlasových profesích, že sklon k politickému konformismu je větší. Lidé se přizpůsobují - vědomou či nevědomou formou autocenzury, aniž je třeba dávat příkazy.

Lidé všeobecně nejsou rádi předmětem zkoumání a novináři ještě méně než ostatní. Cítí se být napadáni, přistiženi při něčem ... přitom čím hlouběji postupujeme v analýze nějakého prostředí, tím více musíme "zbavit" jedince jeho odpovědnosti - což neznamená, že ospravedlníme všechno, co se děje; čím lépe však chápeme, jak prostředí funguje, tím lépe také chápeme, že lidé, kteří jsou jeho součástí, jsou manipulováni ve stejné míře, jako oni sami manipulují. Dokonce často manipulují o to lépe, čím víc jsou manipulováni a čím víc jsou si toho vědomi.

Televize má jakýsi druh faktického monopolu na formování mozků opravdu velké části populace. Tím, že dá důraz na zprávy typu „černé kroniky“, tím, že naplní vzácný čas prázdnem, něčím nebo skoro ničím, odstraňuje podstatné informace, které by mel občan mít, aby mohl vykonávat svá demokratická práva: Z tohoto hlediska se dostáváme v oblasti informace k rozdělení lidí na ty, kteří čtou tzv. seriózní deníky - pokud zůstanou seriózní vzhledem ke konkurenci televize, a ty, kteří mají přístup k mezinárodním novinám, k rozhlasovým stanicím v cizích jazycích, a na druhé straně na ty, jejichž celá informační výbava v oblasti politiky pochází z televize, to znamená, že je téměř nulová (kromě informací, které poskytuje přímá znalost mužů a žen, jejich obličeje a výrazy - ty i ti nejméně kulturně vybavení umějí dešifrovat) - což přispívá nemálo k propasti mezi občany a politiky.

Jak je známo ze všech učebnic mediální manipulace, je jednou z nejčastějších manipulačních technik výběrovost, selektivita podání – či zamlčení – informací. Tuto selekci provádějí sami novináři nebo jejich našeptávači, ať už z kruhů politických či ekonomických. Může to mít začasté ale i mnohem banálnější pohnutky, a to je prostá senzacechtivost, tak vlastní velké většině dnešních novinářů.

UKAZUJÍCE SKRÝVÁME

Pokusím se ukázat, jak televize může paradoxně skrývat tím, že ukazuje: tím, že ukazuje něco jiného, než co by bylo třeba ukázat, kdyby dělala to, co má, tj. informovat; nebo ještě tím, že sice ukazuje, co je třeba ukázat, ale takovým způsobem, že to vlastně neukazuje nebo to činí bezvýznamným, nebo že sdělení konstruuje tak, že nabývá smyslu, který vůbec neodpovídá skutečnosti. Nejběžnější metafora, kterou užívají profesoři, aby vysvětlili pojem kategorie, to znamená ty neviditelné struktury, které organizují vnímané, které určují, co vidíme a co ne, je „metafora brýlí“. Tyto kategorie jsou produktem naší výchovy, historie atd. Novináři mají zvláštní "brýle", přes něž některé věci vidí, a jiné ne, a ty, které vidí, vidí určitým způsobem. Provádějí selekci a pak konstruují to, co bylo vybráno.

Principem selekce je hledání něčeho senzačního, spektakulárního. Televize vyzývá k dramatizaci - v dvojím smyslu: uvádí na scénu v podobě obrazů nějakou událost a zveličuje její důležitost, vážnost a dramatický, tragický charakter. Stejnou práci děláme i se slovy. Obyčejnými slovy "neokouzlíme ani buržuu, ani lid". Je třeba mimořádných slov. Svět obrazů je totiž paradoxně ovládán slovy. Fotografie je bez legendy nic, ta vysvětluje, co je třeba číst - legendum - a často jsou to legendy, které nás nutí vidět cokoli. Slova mohou napáchat škody: islám, islámský, íslamistický - čádor je islámský nebo islamistický? A co kdyby šlo prostě o velký šátek, nic víc? Stává se mi, že mám chuť opravit každé slovo televizních redaktorů, kteří často mluví lehkovážně, bez nejmenší představy o obtížnosti a závažnosti toho, co evokují, a o odpovědnosti, kterou na sebe berou, když to říkají před tisíci televizních diváků - aniž těm slovům rozumějí, a aniž vědí, že jim nerozumějí. Poněvadž z těch slov se rodí věci, vytvářejí se fantasmata, strachy, fobie nebo prostě falešné představy.

Politická nebezpečí, související s běžným užíváním televize, vyplývají z faktu, že obraz má jednu zvláštnost – může vyvolat něco, čemu literární kritikové říkají „dojem skutečnosti“ - může ukázat a přesvědčit o tom, co ukazuje. Tato evokační síla má mobilizační účinky. Může dát vzniknout myšlenkám nebo představám, ale i skupinám lidí. Každodenní incidenty nebo nehody mohou mít náboj politických, etických implikací, schopných spustit silné City, často negativní - jako rasismus, xenofobii - a prostý fakt přinést o tom zprávu, to record, udělat o tom reportáž, implikuje vždy sociální konstrukci skutečnosti, která dokáže vyvolat sociální efekty mobilizace (nebo demobilizace).

A postupně se televize, která tvrdí, že je nástroj zaznamenávání, stane nástrojem vytváření reality. Jdeme čím dál víc k univerzům, kde je sociální svět popsán, předepsán televizí. Televize se stává arbitrem přístupu k sociální a politické existenci. Předpokládejme, že bych dnes chtěl získat právo na důchod v padesáti letech. Před několika lety bych uspořádal manifestaci, vzali bychom transparenty, šli bychom v průvodu, šli bychom na ministerstvo školství; dnes je třeba si pořídit – a moc nepřeháním – obratného mediálního poradce. Uděláme pro média několik akcí, které je zaujmou - převleky, masky, a díky televizi dosáhneme skoro stejného efektu, jako by měla manifestace 50 000 osob.

Jednou z věcí, o něž jde v politickém boji - na úrovni každodenních výměn nebo na globální úrovni - je schopnost vnutit principy vidění světa, takové brýle, aby lidé viděli svět podle určitého dělení (mladí a staří, cizinci a Francouzi). Tím, že vnutíme toto dělení, vytváříme skupiny, které se mobilizují a které - toto činíce - mohou přesvědčit o své existenci, vyvíjet tlak a obdržet výhody.

V těchto bojích dnes hraje televize určující roli. Ti, kteří stále ještě věří, že stačí manifestovat a nestarat se o televizi, riskují, že prohrají: je třeba stále víc produkovat manifestace pro televizi, tzn. manifestace, které by svou povahou zaujaly lidi z televize, vzhledem k jejich kategoriím vnímání, a jen tyto manifestace – televizí převzaty a zesíleny - dosáhnou plné účinnosti.

Jiným druhem deformování obrazu reality je jakási uzavřenost novinářského prostředí do sebe samého. Objem a význam těch či oněch informací je v mainstreamových médiích velmi často identický nebo značně podobný, což je dáno právě uzavřeností žurnalistů do „svého“ světa a nevšímavostí k podstatným jevům a událostem reality. Tím ovšem opět dochází ke zkreslení obrazu skutečností a v důsledku negativnímu vlivu vývoje reality samé.

CIRKULÁRNÍ CIRKULACE INFORMACE

Novinářské produkty jsou homogennější, než by se zdálo. Nejzřetelnější rozdíly, související zejména s politickým zabarvením novin (které se ostatně, což je třeba říct, čím dál víc odbarvují...), skrývají hluboké podobnosti spojené především s omezeními vnucenými zdroji a celou řadou mechanismů, z nichž nejdůležitější je logika konkurence. Stále se říká, ve jménu liberálního kréda, že monopol uniformizuje a že konkurence diverzifikuje. Samozřejmě nemám nic proti konkurenci, pouze zaznamenávám, že když působí mezi novináři a novinami, které jsou podřízeny stejným omezením, stejným průzkumům mínění, stejným ínzerentům (stačí pozorovat, jak snadno přecházejí novináři z jedněch novin do druhých), homogenizuje. Srovnejte obálky francouzských týdeníků ve čtrnáctidenním intervalu: najdete na nich skoro stejné titulky. Podobné je to ve zprávách celoplošně vysílaných televizních nebo rozhlasových stanic: mění se jedině - v nejlepším i nejhorším případě - pořadí informací.

Nikdo nečte tolik novin jako novináři; ti vůbec předpokládají, že všichni čtou všechny noviny. (Zapomínají, že jednak je hodně lidí, kteří noviny nečtou vůbec, a pak jsou ti, kteří čtou, ale pouze jedny. Pro novináře je četba novin nezbytnou činností a přehled tisku pracovním nástrojem: abychom věděli, co budeme psát, musíme vědět, co napsali druzí. Je to jeden z mechanismů, jejichž prostřednictvím vzniká homogenita nabízených produktů. Tento druh hry vzájemně se odrážejících zrcadel vytváří úžasný efekt mentální uzavřenosti, uvěznění.

Připomenu účinky mechanismu cirkulární cirkulace: fakt, že novináři, kteří mají hodně společného v postavení, v původu a vzdělání, se čtou navzájem, vidí se a potkávají se spolu v debatách, kde vidíme pořád ty stejné tváře - má efekt uzavřenosti a nebojme se to říct i cenzury, stejně účinné, nebo dokonce ještě účinnější - protože jejich princip je neviditelný - než zásahy centrální byrokracie nebo výslovné politické intervence.

Když se ptáme, jak se informují lidé pověření informovat nás, ukáže se, že většinou jsou informováni jinými informátory. Určující část informací, tzn. těch „informací o informaci“, které umožňují rozhodnout, co je důležité, co si zaslouží být předáno dál, pochází od jiných informátorů.

A další téma k zamyšlení velice dobře známe i z našich obrazovek, nejvíce asi z vysílání veřejnoprávní České televize: a to je zpohodlnělost těch, kdo určují vysílané obsahy, a tedy i okruhy specialistů zvaných do vysílání se žádostí o odborný názor. Jednak je ten okruh složen obvykle ze stále stejných tváří (o nichž už novinář předem ví, co může očekávat a jejichž názory mu konvenují), jednak samo provedení rozhovorů v televizi probíhá pod diktátem krátkého času, vedoucího k povrchnosti, banalizaci, a tím opět k nutnému zkreslení podstaty věci. Tedy k další podobě manipulace.

NALÉHAVOST A „FAST THINKING“

Na začátku jsem říkal, že televize není příliš nakloněná vyjadřování myšlenek. Vytvořil jsem vztah - negativní - mezi naléhavostí a myšlením. Je to stará gnómická poučka filozofického diskursu: Platon staví do protikladu filozofa, který má čas, a lidi, kteří jsou na agoře, na veřejném prostranství, a jsou v zajetí spěchu. Platon říká přibližně, že ve spěchu nelze myslet. A jeden z hlavních problémů, které představuje televize, je otázka vztahů mezi myšlením a rychlostí. Je možné myslet v rychlosti? Když dává televize slovo myslitelům, kteří jsou nuceni myslet zrychleně, neodsuzuje se k tomu mít vždy jen fast-thinkers, myslitele, kteří myslí rychleji než jejich stín ...?

Musíme se ptát, proč jsou schopni odpovídat v těch zcela zvláštních podmínkách, kdy už nikdo nemyslí. Odpověď, zdá se mi, je vtom, že myslí v „hotových názorech“. Tyto „idées recues", o nichž mluví Flaubert ve svém „Dictionnaire des idées reces“, jsou myšlenky přijímané každým - banální, konvenční, všední; ale jsou to i myšlenky, které – v okamžiku, kdy je přijímáte - už jsou přijaté, takže problém recepce nevzniká.

Když vysíláte „přijatou myšlenku", je to, jako by se to stalo, problém je vyřešen. Komunikace je okamžitá, protože v určitém smyslu neexistuje. Nebo je jen zdánlivá. Výměna loci communes (fráze, floskule, otřepané věci, banality) je komunikace, která nemá jiný obsah, než samotný fakt komunikování. Loci communes, které hrají velkou roli v každodenní konverzaci, mají tu výhodu, že je každý může přijímat, a to okamžitě: svou banálností jsou společné vysílateli i příjemci. Naopak myšlení je už svou podstatou podvratné: napřed musí demontovat „přijaté myšlénky", teprve pak musí dokazovat. Když mluví Descartes o dokazování, mluví o dlouhých řetězcích důvodů. Trvá to dlouho, je třeba rozvinout sérii vět spojených výrazy „tedy", „v důsledku toho", „po těchto slovech", „je jasné, že". Jenže toto rozvinutí myslícího myšlení je ve své podstatě vázáno na čas.

Dává-Ii televize přednost určitému počtu fast-thinkerů, kteří nabízejí kulturní fast-food, před-žvýkanou, před-myšlenou kulturní stravu, není to jen proto, že využívá stále stejný adresář (na Rusko je pan nebo paní X, na Německo pan V) - jsou to povinní mluviči, kteří televizi osvobozují od hledání někoho, kdo by měl opravdu co říct.

Už jednou padlo slovo „banální“, „banalizace“. Proč je vlastně televizní vysílání a jeho intelektuální náročnost na tak nízkém stupni? Protože intelektuálně nedostačiví jsou především sami novináři, a jak se říká, podle sebe soudí ostatní. Pod záminkou, že „vyhovují poptávce diváka“, jej tak v důsledku připravují o důležité informace o světě. Zda to činí záměrně, nebo jen z čiré hlouposti, je otázka sice pěkná, ale pro výsledek už nikoli klíčová.

SÍLA BANALlZACE

Televize svými možnostmi šíření informace představuje pro svět tištěných médií a svět kultury zcela mimořádný problém. Svým rozsahem, svým zcela jedinečným významem vytváří televize efekty, které - i když nejsou bez obdoby - jsou zcela nové. Například televize může shromáždit u večerních zpráv víc lidí než všechny francouzské raníky i večerníky dohromady. Když se informace dodávaná takovým médiem stane homogenizovanou informací pro všechny, vidíme pak politické a kulturní důsledky, které to může mít. Je to dobře známý zákon: čím širší publikum chce nějaký list nebo výrazový prostředek získat, tím víc musí uhladit nerovnosti, vyloučit všechno, co by mohlo rozdělovat. Čím víc nějaké noviny rozšiřují náklad, tím víc se orientují na bezproblémová témata pro všechny. Konstruujeme předmět v souladu s kategoriemi vnímání jedince.

V sociálním světě to pozorujeme často: vidíme stávat se věci, které nikdo nechce a které se mohou zdát, že je někdo chtěl („vznikly za tím účelem"). Proto je zjednodušující kritika nebezpečná: osvobozuje od vší práce, kterou je třeba udělat, abychom jevy pochopili, jako například fakt, že aniž to kdokoli opravdu chtěl, aniž lidé, kteří to financují, museli příliš zasahovat, máme onen zvláštní produkt, jako jsou „televizní noviny": vyhovují každému, potvrzují už známé věci, a především, nechávají mentální struktury neporušené.

Jsou revoluce, které se dotýkají materiální základny společnosti - ty jsou obvykle citovány (např. znárodní se majetek církve), a symbolické revoluce, uskutečňované umělci, vědci nebo velkými náboženskými proroky nebo někdy, mnohem vzácněji, velkými politickými proroky; revoluce, které zasahují do mentálních struktur, to znamená, že změní náš způsob vidění a myšlení. Kdyby se nástroj tak mocný, jako je televize, orientoval na nějakou symbolickou revoluci tohoto druhu, ujišťuji vás, že by si všichni pospíšili, aby ji zastavili ... Avšak shodou okolností, aniž ji o to musel kdokoli požádat, pouhou logikou konkurence a díky mechanismům, o kterých jsem se zmínil, televize nic takového nedělá. Je dokonale přizpůsobená mentálním strukturám publika.

Novináři - bylo by třeba říct celé žurnalistické pole – vděčí za svou důležitost v sociálním světě skutečnosti, že mají faktický monopol výrobních nástrojů a prostředků šíření informace a prostřednictvím těchto nástrojů i monopol na to, aby jak prostí občané, tak jiní kulturní činitelé - jako jsou vědci, umělci, spisovatelé, měli přístup k tomu, čemu se někdy říká „veřejný prostor', to znamená k šíření informace ve velkém měřítku. I když v polích kulturní produkce zaujímají nižší, podřízené postavení, vykonávají zcela ojedinělou formu nadvlády: mají moc nad prostředky, které jim umožňují se veřejně vyjadřovat, veřejně existovat, být známý, mít přístup k „veřejné známosti" (což je pro politiky a pro některé intelektuály to hlavni). To jim vynáší (aspoň těm nejmocnějším) uznání, často v nepoměru k jejich intelektuálním zásluhám ...

Ale hlavně - protože jsou schopni dostávat se permanentně k veřejné viditelnosti, k vyjádření se ve velkém měřítku, což je zcela nemyslitelné - alespoň až do vzniku televize - pro nějakého kulturního pracovníka, dokonce i velmi slavného - mohou vnucovat celku společnosti své principy vidění světa, své problémy, své názory. Žurnalistické pole spočívá na souboru sdílených předpokladů a přesvědčení (přes poziční a názorové rozdíly). Tyto předpoklady, které jsou vepsány do určitého systému kategorií myšlení, do určitého vztahu k jazyku, do toho všeho, co v sobě zahrnuje například pojem „to má úspěch v televizi", jsou v podstatě u počátku selekce, kterou novináři provádějí v sociální realitě a také v celku symbolické produkce. Neexistuje diskurs (vědecká analýza, politický manifest atd.) ani akce (manifestace, stávka atd.), které - aby měly přístup do veřejné diskuse - se nemusely podrobit zkoušce novinářské selekce, tzn. té úžasné cenzuře, kterou novináři provádějí, aniž to vědí: tím, že si pamatují jen to, co je schopné je zaujmout, „upoutat jejich pozornost", tedy vejít se do jejich kategorií, projít jejich filtrem, a tím, že odvrhuji do bezvýznamnosti nebo lhostejnosti symbolická vyjádření, která by si zasloužila zasáhnout všechny občany.

(Pierre Bourdieu – O televizi. Překlad Nora Obrtelová. Brno: Doplněk 2002. ISBN 80-7239-122-4)