Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 70. díl. Obrana Sókrata | ParlamentniListy.cz

Sókratés žil v nelehké době konce „zlatého věku“ Athén, rámovaného porážkou v Peloponéské válce roku 404. Sókratés jako vlivný myslitel byl viněn z toho, že svým působením údajně rozvracel athénskou společnost. Dobový dramatik Aristofanés jej zesměšnil ve svých komediích a Sókratés sám byl nakonec obžalován, odsouzen a jeho život ukončila sklenice jedovatého bolehlavu.

To podstatné, proč je dobré si Sókratovo učení a odkaz připomínat, je jeho pokora před moudrostí, vědomí vyjádřené okřídlenou a tisíckrát parafrázovanou větou „Nejmoudřejším mě nazval bůh proto, že já jediný jsem si vědom své nevědomosti," což není nic jiného, než ono známé „vím, že nic nevím“. Jak nás historie poučuje, obyčejně se společnosti samy destruují v okamžiku, kdy v nich převládne dojem, že některá část je držitelem všech absolutních pravd, má právo rozhodovat o tom, co pravda je a není, a ve jménu toho soudit jiné, oklešťovat jejich práva a zbavovat je svobody. „Sókratovsky“ řečeno: když nemoudří začnou panovat nad moudrými. Jak aktuálně toto poselství zní právě dnes, kdy se ze všech myslitelných stran rojí různé zástupy samozvaných arbitrů „pravdy“ a bojovníků proti „nepravdám“!

Jak je známo, sám Sókratés po sobě nezanechal žádné psané spisy, svědectví o jeho myšlenkách se zachovalo v textech jiných autorů, například Xenofónta a zejména Platóna, který zachytil soud nad Sókratem v útlém spise Obrana Sókrata. V záznamu řečí, které Sókratés před soudem vyslovil, zachytil podstatné a klíčové pilíře jeho filosofie, pro niž žil – a nakonec i zemřel.

Než otevřeme samu Obranu Sókrata, stojí za přečtení i část úvodního slova, jímž svůj překlad knihy doprovodil František Novotný.

„Skutečná řeč Sókratova byla odpovědí na žalobu, kterou na něj podal u archonta zvaného „král", soukromý žalobce Melétos - stálých veřejných žalobců v antických státech nebylo - pro zločin rušení státního náboženství a kažení mládeže, tedy pro zločin podvracení státu.

Platónova Obrana Sókrata není svým myšlenkovým obsahem jen zčásti ohlas skutečné obrany Sókratovy. Ani to vůbec není obrana v pravém smyslu toho slova; vlastní odpověď na žalobu je v ní až ironicky odbyta. Platón v ní ukazuje na Sókratově osobě, jaký úkol i jaký úděl má ve společnosti filosof. Filosof strhává lidem masky jejich domnělých moudrostí a ctností, vyrušuje lidi z jejích nemyslícího a spokojeného klidu. Odvrací je od jednostranného zájmu o věci tohoto světa a ukazuje jim jejich povinnost starati se o duši. Filosof je zjev výjimečný; liší se od množství svými názory o dobru a zlu, stává se tomu množství nepohodlným a obtížným, a protože množství má v rukou hmotnou moc, zbavuje se filosofa násilím. Ale smrt je zlem jen tomu, kdo nebyl dobrý v životě: filosof odchází ze života s dobrým svědomím, že věrně stál na místě, na které ho postavil bůh, odchází - jak píše Platón v Ústavě – „s krásnou nadějí, pokojně a usmířen".

Filosofova činnost je služba bohu, ale zároveň i služba společnosti. Platónův Sókratés vysvětluje, proč nekonal tuto službu účastenstvím v praktickém životě politickém. Platón, který vyslovil slavný ideál vladaře-filosofa, ukazuje v Obraně, že v demokratické politice není pro filosofa místa. Z osudu Sókratova poznal, že pro filosofa není místo ani na ulici; filosof „žije v tichosti" - čteme v Ústavě - „a koná své dílo, jako když za bouře odstoupí do přístřeší před prachem a deštěm, hnaným od větru, a dívá se, jak se ostatní brodí v nezákonnosti". Sókratův žák přenesl hledání pravdy z ulice do Akademie. Filosof stojí ve své výjimečnosti nad množstvím, jež nemůže být filosofické; množství se domnívá, že filosof stojí proti němu.“

Platón: Obrana Sókrata

…Nejprve tedy je spravedlivo, občané athénští, abych se hájil proti prvním nepravdivým žalobám, které byly na mne vznášeny, a proti prvním žalobcům, potom proti pozdějším žalobám a pozdějším žalobcům. Proti mně totiž vystoupili u vás mnozí žalobci, kteří k vám dávno mluví již mnoho let, a to ani slova pravdy, a kterých se já bojím více než Anyta (jeden ze žalobců proti Sókratovi, pozn. PŽ) a jeho druhů, ačkoli i ti jsou nebezpeční. Ale tamti jsou nebezpečnější, občané; ti vyhledávali mnohé z vás již od dětských let a namlouvali vám o mně a žalovali na mne zcela proti pravdě, že jest jakýsi Sókratés, mudrc, který hloubá o zjevech nebeských a který má prozkoumáno všechno pod zemí a který slabší důvody činí silnějšími. (Na Sókrata je tu obracena výtka, která byla činěna sofistům, že silou své rétoriky pomáhají k vítězství věcem právně i mravně slabším, pozn. překl.) Tito, občané athénští, kteří rozšířili tuto pověst, jsou ti nebezpeční moji žalobci; neboť jejich posluchači soudí, že zkoumatelé těchto věcí ani nevěří v bohy. Dále jest těchto žalobců mnoho a žalují už dlouhý čas, mimo to také mluvili k vám v tom věku, v kterém byste byli nejspíše uvěřili, když totiž někteří z vás byli ještě chlapci a jinochy; žalovali docela volně, protože se nikdo nehájil. Co však je ze všeho nejtrapnější, že ani není možno znáti a pověděti jejich jména, leda je-li některý náhodou skladatelem komedií (narážka na Aristofana, pozn. PŽ). Všichni pak, kteří závistí a pomluvou vás zpracovávali - a jiní, kteří sami jsouce přemluveni přemlouvali druhé -, s těmi všemi je největší potíž; neboť ani přivésti sem není možno nikoho z nich, ani usvědčiti z nepravdy, nýbrž je nutno pří hájení bojovat docela jako se stíny a usvědčovat, a nikdo neodpovídá. Uznejte tedy i vy, v souhlase s mým tvrzením, že stojí proti mně dvojí žalobci, jedni, kteří právě nyní podali žalobu, a druzí, ti dávní, o kterých mluvím, a usuďte, že se musím nejprve hájit proti těm dřívějším; vždyť jste také vy slyšeli jejich žaloby dříve a mnohem častěji nežli těchto pozdějších.

Tedy ano, musím se hájit, občané athénští, a pokusit se vyjmouti z vás to špatné mínění, kterého jste o mně za tak dlouhý čas nabyli, a to v tak krátkém čase. Přál bych si věru, aby se to podařilo, je-li to k něčemu dobrému i pro vás i pro mne, a abych svým hájením něco pořídil; avšak myslím, že to je těžké, a docela mi není tajno, jaké to jest. Ale ať to dopadne, jak je bohu milo, zákona je třeba poslechnout a hájit se.

…Tu by snad někdo z vás namítl: „Ale, Sókrate, co tedy vlastně děláš? Odkud vznikly tyto pomluvy proti tobě? Vždyť přece ne proto, že ses nezabýval ničím zvláštním proti ostatním lidem, proto nevznikly o tobě takové pověsti a řeči, jestliže jsi nedělal něco jiného než obyčejní lidé. Pověz nám tedy, co to je, abychom my o tobě nesoudili jen tak. Tato řeč se mi zdá oprávněnou a já se pokusím vám ukázat, co asi je to, co mi způsobilo i to jméno i tu pomluvu. Tedy slyšte. A snad se bude některým z vás zdát, že žertuji; avšak dobře vězte, budu vám mluvit pouhou pravdu. Já jsem totiž, občané athénští, nedostal toto jméno pro nic jiného než pro jakousi moudrost. A pro jakou to moudrost? Pro to, co je snad pravá lidská moudrost; takovou moudrostí jsem totiž asi vskutku moudrý, avšak ti, o kterých jsem právě mluvil, jsou moudří bezpochyby nějakou vyšší moudrostí než lidskou, jinak nevím, co bych řekl; té já věru neznám, a kdo tvrdí, že ano, lže a říká to k mé pomluvě. A nehlučte mi, občané athénští, ani bude-li se vám zdát, že mluvím něco přílišného; neboť to nebude má řeč, co budu mluvit, nýbrž odvodím ji od původce, který je pro vás hodno¬věrný. Za svědka své moudrosti, je-li nějaká a jaká, si totiž pro vás povedu boha v Delfách. Chairefónta (Sókratův přítel, pozn. PŽ) jste bezpochyby znali. Ten byl od mládí mým druhem a také byl přívržencem vaší lidové strany, spolu odešel do toho vyhnanství a s vámi se vrátil domů (přívrženci demokratické strany museli za oligarchického převratu v Athénách r. 404-3 př. Kr. opustit Athény. Vláda oligarchické třicítky trvala osm měsíců; po jejím pádu byla obnovena demokracie, pozn. překl.) A víte, jaký byl Chairefón, jak prudký, do čehokoli se dal. A tak kdysi zašel i do Delf a osmělil se dáti bohu tuto otázku - a opakuji, nehlučte, občané - otázal se tedy, zdali je někdo moudřejší než já. Tu Pythia odpověděla, že nikdo není moudřejší. A to vám dosvědčí tuhle jeho bratr, protože on sám již zemřel.

Nuže uvažte, proč to říkám. Chci vám totiž ukázati, odkud vznikly ty pomluvy proti mně. Když jsem totiž uslyšel ta slova, přemýšlel jsem takto: „Co tím asi bůh míní a co asi naznačuje? Vždyť já jsem si vědom, že nejsem ani dost málo moudrý; co tedy asi míní, když praví, že já jsem nejmoudřejší? Vždyť přece nemluví nepravdu, neboť to mu není možno. A dlouhý čas jsem byl v nejistotě, co asi míní; posléze s velikým přemáháním jsem se to jal hledat, a to asi tímto způsobem. Zašel jsem ke kterémusi z mužů podle zdání moudrých, abych buď tam anebo nikde usvědčil věštírnu z nepravdy a ukázal její odpovědi: „Tento muž je nade mne moudřejší, a ty jsi tvrdila, že já jsem moudřejší." A tu, když jsem ho prozkoumával - nepotřebuji ho totiž uvádět jménem, ale byl to jeden z politiků, u kterého se mi něco takového stalo, občané athénští, když jsem ho zkoumal a rozmlouval s ním -, nabyl jsem mínění, že se tento muž zdá moudrým, jak mnoha jiným lidem, tak obzvláště sám sobě, ale že moudrý není; a potom jsem se pokoušel mu ukazovat, že se domnívá, že je moudrý, ale že není. Tu jsem si tím znepřátelil i jeho i mnohé z přítomných; avšak odcházeje uvažoval jsem sám u sebe, že proti tomuto člověku jsem já opravdu moudřejší; bezpochyby totiž ani jeden ani druhý z nás neví nic dokonalého, ale tento se při svém nevědění domnívá, že něco ví, kdežto já ani nevím, ani se nedomnívám, že vím; podobá se tedy, že jsem nad něho moudřejší aspoň o něco málo, právě o to, že co nevím, ani se nedomnívám, že vím. Potom jsem šel k jinému z těch, o kterých se zdálo, že jsou ještě moudřejší než tam ten, a nabyl jsem právě téhož mínění; a tu jsem si znepřátelil i jeho i mnoho jiných.

Potom jsem tedy šel již po řadě dále; pozoroval jsem sice s lítostí a bázní, že si dělám nepřátele, přece však se zdálo nutným nade všechno stavěti věc boha; že tedy musím jíti ke všem, o kterých se zdá, že něco vědí, a zkoumat, co míní ta věštba. A při psu (pověstné zaříkávání Sókratovo místo „při Diovi", „při Héře" apod. - podle tradice zavedl zaříkávání při zvířatech mytický Rhadamanthys, aby se nebralo jméno bohů nadarmo, pozn. překl.), občané athénští - musím vám totiž mluvit pravdu - nabyl jsem asi takovéhoto dojmu. Jak jsem tak podle božího výroku hledal, zdálo se mi, že lidé nejvíce proslulí mají bezmála největší nedostatky, kdežto jiní, zdánlivě horší, jsou v moudrosti zdatnější. Musím pak vám vylíčiti své cesty, a jak jsem podstupoval jakoby nějaké těžké práce, aby mi ta věštba nabyla nezvratné pravdivosti. Po politicích jsem šel k básníkům, jak tragédií, tak dithyrambů i k ostatním, abych se tam takřka při činu dopadl, že jsem méně znalý než oni. Probíraje tedy jejich básně, o kterých se mi zdálo, že jsou od nich nejlépe vypracovány, vyptával jsem se jich, co jimi myslí, abych se zároveň také něčemu od nich naučil. Tu se vám stydím povědět, občané, pravdu; avšak přece se to musí říci. Neboť, abych tak řekl, bezmála všichni, kteří při tom byli, dovedli o nich lépe mluviti, než básníci sami o svých vlastních výtvorech. Poznal jsem tedy zanedlouho zase i o básnících, že netvoří svá díla moudrostí, nýbrž jakýmsi přirozeným nadáním a nadchnuti bohem, právě tak jako boží hadači a věštci; neboť i tito mluví mnoho krásných věcí, ale nemají vědění o ničem z toho, co mluví. V takovém asi stavu jsou, jak se mi ukázalo, i básníci, a zároveň jsem u nich zpozoroval, že se domnívají, jako by byli pro své básnické tvoření i v ostatních věcech ze všech lidí nejmoudřejší, to však nebyli. Odcházel jsem tedy i odtamtud s míněním, že nad ně vynikám touž věcí, kterou i nad politiky.

Nakonec jsem tedy šel k řemeslníkům. O sobě jsem si byl totiž vědom, že neumím, abych tak řekl, nic, ale o těch jsem věděl, že u nich naleznu mnoho krásných znalostí. A v tom jsem se nezklamal, uměli, co jsem já neuměl, a po této stránce byli nade mne moudřejší. Ale, občané athénští, nabyl jsem mínění, že i ti dobří řemeslníci mají tutéž chybu jako básníci - pro dobré provádění svého umění si každý myslil, že je i v ostatních největších věcech nejmoudřejší - a že tato jejich zvrácenost zakrývá onu moudrost. Proto jsem se v zájmu věštby tázal sám sebe, zdali bych si raději zvolil být tak, jak jsem, totiž nebýt ani moudrý jejich moudrostí ani neznalý jejich neznalostí, či míti obé, co oni mají. Tu jsem odpověděl sám sobě i věštbě, že mi prospívá býti tak, jak jsem.

Tedy z tohoto zkoumání, občané athénští, mi vznikla mnohá nepřátelství, a to velmi zlá a těžká, takže z nich vzešlo mnoho pomluv i že jsem nazýván tímto jménem „moudrý“; domnívají se totiž o mně lidé pokaždé přítomní, že jsem sám znalý těch věcí, v kterých jiného usvědčím z neznalosti. Avšak podle všeho, občané, vskutku moudrý je bůh a tímto výrokem věštby myslí to, že lidská moudrost má jen malou cenu, ba žádnou. A ukazuje se, že to mluví ne o Sókratovi samém, nýbrž že jen tak užívá mého jména, dávaje mě za příklad, jako kdyby řekl: „Ten z vás, lidé, je nejmoudřejší, kdo jako Sókratés poznal, že jeho moudrost nemá opravdu žádné ceny." Toto hledání a pátrání konám pak já podle božího výroku ještě i nyní, obcházeje mezi obyvateli města i cizinci, kdykoli si o někom myslím, že je moudrý; a když se mi zdá, že není, pomáhaje bohu, dokazuji, že není moudrý. A při tomto zaměstnání jsem pro nedostatek času nemohl vykonat něco, co by stálo za řeč, ani ve věcech obecních ani ve svých soukromých, nýbrž žiji pro to sloužení bohu v nesmírné chudobě.

Kromě toho mladí lidé, kteří mě sami od sebe provázejí - jsou to ti, kteří mají nejvíce volného času, synové nejbohatších občanů - rádi poslouchají, jak jsou lidé zkoušeni, sami mě často napodobují a tak se pokoušejí zkoušeti jiné osoby; tu pak, myslím, nalézají velikou hojnost lidí, kteří se domnívají, že něco vědí, ale ve skutečnosti nevědí nic nebo skoro nic. Proto se pak ti, kteří jsou od nich zkoušeni, hněvají, a to na mne, ne sami na sebe, a říkají, že je jistý praničemný Sókratés a ten že kazí mládež. A když se jich někdo ptá, co dělá a čemu učí, že ji kazí, nedovedou nic říci a nevědí to, avšak aby se nezdálo, že jsou na rozpacích, říkají ty známé věci, které jsou po ruce proti všem, kdo se zabývají filosofií, totiž „zkoumá věci nebeské i podzemní" a „nevěří v bohy" a „slabší důvody činí silnějšími". Neboť pravdu by se jim, myslím, nechtělo říci, že si, jak vychází najevo, osobují vědění, ale že nevědí nic. Protože pak jsou, myslím, ctižádostiví a prudcí a je jich mnoho, a protože o mně mluví usilovně a přesvědčivě, naplnili vám uši svými starými a silnými pomluvami.

…Což pak si myslíte, že bych se byl dožil tolika let, kdybych byl činný ve veřejném životě, kdybych způsobem hodným dobrého muže pomáhal spravedlivým věcem a jak je potřebí, na to kladl největší váhu? Naprosto ne, občané athénští, ani já ani nikdo jiný na světě. Avšak já jsem byl, jak se ukáže, po celý svůj život takový, i na veřejnosti, jestliže jsem byl někde nějak činný, a právě takový i v soukromí, že jsem nikdy nikomu v ničem nepovolil proti právu. zejména ani žádnému z těch, které moji pomlouvači nazývají mými žáky. Já však jsem ještě nikdy nebyl nikomu učitelem; ale jestliže si někdo přál mě slyšet, jak mluvím a konám své dílo, ať to byl mladý nebo starý, ještě nikdy jsem to nikomu neodepřel. Nedělám to tak, že bych za peníze rozmlouval a zadarmo ne, nýbrž dávám možnost stejně bohatému jako chudému, aby se mne tázal i aby mne poslouchal, jestliže někdo chce odpovídat a slyšet, co já říkám. A jestliže se někdo z těch stává řádným nebo naopak, za to by nebylo spravedlivé svalovat odpovědnost na mne, když jsem nikomu z nich nikdy neslíbil žádného učení, ani jsem nikdy neučil; pakli však někdo tvrdí, že se někdy něčemu ode mne naučil nebo něco ode mne slyšel soukromě, co neslyšeli také všichni ostatní, dobře vězte, že nemluví pravdu.

Ale proč tedy někteří lidé rádi pobývají tak dlouhý čas v mé společnosti? Slyšeli jste to, občané athénští, já jsem vám řekl pouhou pravdu: protože rádi poslouchají, jak jsou ode mne zkoušeni lidé, kteří si o sobě myslí, že jsou moudří, ale nejsou. To jistě není nezábavné. Mně však je, jak pravím, uloženo od boha, abych to dělal, a to i věštbami i sny a vším způsobem, jakým kdy i některé jiné boží usouzení uloží člověku něco dělat. Toto je, občane athénští, pravda a snadno to lze dokázat. Neboť jestliže já opravdu jedny z mladých lidí kazím a druhé jsem již zkazil, poznali by přece někteří z nich v dospělejším věku, že jsem jim já, když byli mladí, někdy radil něco špatné¬ho, a tu by nyní sami vystupovali proti mně, žalovali a žádali mé potrestáni;

…Co zasluhuji, aby se se mnou stalo, nebo abych zaplatil za to, že jsem si usmyslil neoddávat se ve svém životě klidu? Nestaral jsem se o to, oč se starají lidé, o vydělávání peněz, hospodaření, o vojevůdcovské hodnosti, řečnění k lidu a vůbec o úřady a politické strany a zápasy, jaké se v obci vyskytuji, neboť jsem o sobě uznal, že jsem vskutku příliš svědomitý, abych zůstal bez pohromy, kdybych šel do těchto činnosti. Proto jsem nešel tam, kde jsem mohl čekat, že bych nebyl ani vám ani sám sobě k žádnému prospěchu, nýbrž tam, abych ve své činnosti prokazoval soukromě každému zvlášť největší dobrodiní, jak já soudím; tam jsem šel, pokou¬šeje se působit na každého z vás, aby se nestaral dříve o žádnou ze svých věcí, dokud se nepostará sám o sebe, aby byl co nejlepší a nejrozumnější, ani o věci obecní, dokud se nepostará o samu obec, a také o ostatní věci aby se staral takto a tím způsobem. Co tedy zasluhuji, aby se se mnou stalo, když jsem takový? Něco dobrého, občané athénští, jestliže má být návrh učiněn opravdu podle zásluhy; a to něco tak dobrého, aby se to pro mne hodilo. Co se tedy hodí pro muže chudého, dobrodince obce, který potřebuje míti volný čas k vašemu napomínání? Nic není, občané athénští, co by se lépe hodilo nežli to, aby byl takový muž živen v prytaneiu (prytaneion byla budova na severním úpatí Akropole, v níž byli hoštěni mužové zasloužilí o obec a vyslanci cizích států, pozn. překl.) zasluhuje to jistě mnohem spíše, nežli když někdo z vás zvítězil na závodním koni nebo na voze s dvojspřežím nebo se čtyřspřežím v olympijských hrách; onen totiž nás dělá jen zdánlivě šťastnými, avšak já skutečně, a onen nic nepotřebuje, aby byl živen, já však potřebuji. Jestliže si tedy mám podle spravedlnosti navrhovat, co bych zasluho¬val, navrhuji si toto, stravování v prytaneiu.

…Nedlouhá to je doba, občané athénští (začíná se Sókratův doslov po hlasování soudců, kterým byl Sókratovi stanoven trest smrt, pozná. překl.), pro kterou budete stiženi zlou pověstí a obviňováni od těch, kdo budou chtít hanět naši obec, že jste usmrtili Sókrata, muže moudrého - jistě totiž budou o mě říkat, že jsem byl moudrý, i když nejsem, kdo budou chtít vám dělat výčitky. Vždyť kdybyste byli počkali jen krátký čas, bylo by vám to přišlo samo od sebe; vidíte přece, jak pokročilý je můj věk na dráze života a jak je blízek smrti. Říkám to ne vám všem, nýbrž těm, kteří mě odsoudili k smrti. A týmž říkám ještě i toto. Snad si o mně myslíte, občané athénští, že jsem odsouzen pro nedostatek takových slov, který mi bych vás byl přemluvil, kdybych byl pokládal za potřebné dělat a mluvit všechno možné, jen abych unikl odsouzení. Ani zdaleka ne. Jsem sice odsouzen pro nedostatek, ale ne slov, nýbrž smělosti a nestoudnosti a pro nedostatek ochoty mluvit k vám takové věci, které by byly bývaly nejpříjemnější vašemu sluchu, totiž kdybych byl naříkal a hořekoval a dělal i mluvil mnoho jiných věcí, které jsou, podle tvého soudu, mne ne¬důstojné, které však vy jste zvyklí od ostatních slýchati. Ale ani dříve jsem se nedomníval, že se smí pro nebezpečenství udělat něco nečestného, ani teď nelituji, že jsem se takto hájil, nýbrž mnohem raději si volím po takové obraně zemříti, nežli po oné žíti. Neboť ani před soudem ani ve válce nesmím já a nesmí ani nikdo jiný pracovat k tomu, aby stůj co stůj unikl smrti. Vždyť se v bitvách často ukazuje, že by člověk unikl smrti, kdyby zahodil zbraň a dal se do prošení pronásledovatelů; je i mnoho jiných prostředků k uniknutí smrti v jednotlivých druzích ne¬bezpečenství, jestliže se člověk odhodlá všechno dělat i mlu¬vit. Ale hleďte, občané, že snad toto není nesnadné, uniknout smrti, avšak mnohem nesnadnější že je uniknout špatnosti; neboť ta běží rychleji než smrt.

(Platón – Obrana Sókrata. Překlad František Novotný. Praha: Oikoymenh 2005. ISBN: 978-80-7298-140)