Sókratés žil v nelehké době konce „zlatého věku“ Athén, rámovaného porážkou v Peloponéské válce roku 404. Sókratés jako vlivný myslitel byl viněn z toho, že svým působením údajně rozvracel athénskou společnost. Dobový dramatik Aristofanés jej zesměšnil ve svých komediích a Sókratés sám byl nakonec obžalován, odsouzen a jeho život ukončila sklenice jedovatého bolehlavu.

To podstatné, proč je dobré si Sókratovo učení a odkaz připomínat, je jeho pokora před moudrostí, vědomí vyjádřené okřídlenou a tisíckrát parafrázovanou větou „Nejmoudřejším mě nazval bůh proto, že já jediný jsem si vědom své nevědomosti," což není nic jiného, než ono známé „vím, že nic nevím“. Jak nás historie poučuje, obyčejně se společnosti samy destruují v okamžiku, kdy v nich převládne dojem, že některá část je držitelem všech absolutních pravd, má právo rozhodovat o tom, co pravda je a není, a ve jménu toho soudit jiné, oklešťovat jejich práva a zbavovat je svobody. „Sókratovsky“ řečeno: když nemoudří začnou panovat nad moudrými. Jak aktuálně toto poselství zní právě dnes, kdy se ze všech myslitelných stran rojí různé zástupy samozvaných arbitrů „pravdy“ a bojovníků proti „nepravdám“!

Jak je známo, sám Sókratés po sobě nezanechal žádné psané spisy, svědectví o jeho myšlenkách se zachovalo v textech jiných autorů, například Xenofónta a zejména Platóna, který zachytil soud nad Sókratem v útlém spise Obrana Sókrata. V záznamu řečí, které Sókratés před soudem vyslovil, zachytil podstatné a klíčové pilíře jeho filosofie, pro niž žil – a nakonec i zemřel.

Než otevřeme samu Obranu Sókrata, stojí za přečtení i část úvodního slova, jímž svůj překlad knihy doprovodil František Novotný.

„Skutečná řeč Sókratova byla odpovědí na žalobu, kterou na něj podal u archonta zvaného „král", soukromý žalobce Melétos - stálých veřejných žalobců v antických státech nebylo - pro zločin rušení státního náboženství a kažení mládeže, tedy pro zločin podvracení státu.