Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 95. díl. Rozdělený svět | ParlamentniListy.cz

Zatímco v předchozím dílu našeho knižního cyklu jsme se dívali na současné Rusko (i ve vztahu k liberalistickému Západu) očima Sergeje Chelemendika, dnes bych rád připomněl jeho předchůdce, mnohem slavnějšího, ale neméně kontroverzního Alexandra Solženicyna. Chelemendik by si se Solženicynem, kdyby se potkali, patrně nerozuměl absolutně v ničem, kromě jediného: oba velmi silně ctili a cítili Rusko a jeho roli ve světové kultuře, politice, dějinách i perspektivách. Solženicyn, jak známo, byl přinucen k emigraci ze Sovětského Svazu, ale ani jeho nový domov – západní svět – jej nedokázal přijmout. Natolik byly jeho názory a způsob, jakým je vyslovoval, nepřijatelné pro tradiční dogmata, rituály a procedury západního světa.

Dnes tedy připomeneme jeden z nejslavnějších Solženicynových textů, jeho projev na Harvardské univerzitě z června 1978, kterým rozmnožil řady svých západních odpůrců křivkou nikoli geometrickou, ale přímo exponenciální. Při četbě jeho slov snadno pochopíte proč.

Nejprve ale dejme slovo Mirko Raduševičovi, publicistovi, který na margo tohoto autora a projevu nedávno publikoval v odborném čtvrtletnímu Medias Res článek Osmičky Alexanda Solženicyna, v němž najdeme mj. níže uvedené věty, jež dosti přesně vystihují Solženicynovo postavení, osudy a názory v poslední čtvrtině jeho života, a svým způsobem z opačného ideového konce dokreslují obraz dnešního Ruska, jak ho podal Chelemendik.

„22. září roku 1967 byl ze Sovětského svazu vyhnán jeden z největších ruských spisovatelů Alexandr Solženicyn. Byl to akt, kdy se vrcholní političtí představitelé snažili jej vymazat z vědomí občanů, což se mohlo jen těžko podařit u národa, který rád čte, a navíc se spisovatel svým odchodem stal ještě slavnějším. Bylo to období Studené války, kdy literatura byla důležitější, než je dnes.

V roce 1978 přednesl svůj slavný projev na Harvardu ke své knize „Souostroví Gulag“. Ten projev byl důležitý z toho hlediska, že západní média o projevu psala jako o šokové terapii, která změnila způsob myšlení a chápání světa milionů Evropanů, a to i přesto, že Východní Evropa se snažila jakékoli informace o spisovateli utajit. Západ tehdy ještě netušil, že ani jemu není Solženicyn nakloněn.

Solženicynovy názory nebyly, jak by se předpokládalo, vždy na Západě přijímány pozitivně. George Marchais, který byl předsedou francouzské komunistické strany od roku 1972 až 1994, se postavil proti a zahájil proti ruskému spisovateli tažení. Obvinil Solženicyna, že je zastánce Vlasovců a že je jejich spisovatelem. Další, francouzský básník ruského původu Alain Bosquet, nazval Solženicyna „netvorem hrdosti“ a jeho dílo označil jen za „vynikající žurnalistiku“. Styl, kterým Solženicyn psal, mnozí nenazývali literaturou. „Řada intelektuálů kritizovala Solženicyna: někteří si mysleli, že nemá velký literární talent,“ napsal známý francouzský novinář, předseda spisovatelské organizace Akademie Gancourt Bernard Pivot v týdeníku Express. Názory velkého ruského spisovatele nesedly ani jeho krajanovi, rovněž emigrantovi v USA (bydleli blízko sebe, hodinu a půl jízdy autem a nenavštěvovali se) básníkovi a nositeli Nobelovy ceny v roce 1987 Josifu Brodskému. Když v roce 1995 Solženicyn vyslovil své dnes již všeobecně známé názory, že Rusko se stalo ochráncem hodnot, které Západ zradil, Brodskij napsal, že je to naprostý nesmysl. „Jde o obyčejnou demagogii, kdy pouze minus nahradil (Solženicyn) plusem. Jako politik je - absolutní nula.“

Jednoduše řečeno, Alexandr Solženicyn vyvolal na Západě určitý rozruch, a to nejen svými názory, ale již i zjevem. Západní média o něm psala asi v tomto duchu: Účes a rudé vousy, jako pravoslavný kněz. Vyzařoval z něj hněv „starého věřícího“ člověka s pohledem kněze, kdy jeho mohutná postava a rétorika pravoslaví, antimarxismus spojený s jakousi jeho domorodou ideologií, hřmícím hlasem nad devalvací všech hodnot, který odhaloval slabou věc světa, který „postrádá odvahu zemřít“.

Rozpaky Západu nad slavným spisovatelem souvisí také s jeho slavným projevem „Rozdělený svět“ (A World Split Apart ) na Harvardově univerzitě v červnu v roce 1978, ve kterém obvinil Západ z obecného úpadku. Pro přítomné to byl šok. Jednak ani nemluvil anglicky a přednáška byla simultánně tlumočená, ale především se mnozí jeho slovy cítili být uražení. Projev se dá shrnout do věty, že se jednalo o kritiku individualismu, materialismu a liberalismu. Profesor historie na Harvardově univerzitě Richard Pipes tehdy označil spisovatelův projev slovy: „ Slyšeli jsme ničivý útok, který zasáhl moderní Západ, který byl obviněn ze ztráty odvahy, sebeúcty a ze sebeklamu. Vypadalo to, jakoby řečník právě utekl z pekla a odsoudil nás, obyvatele očistce, za to, že nežijeme v ráji.“ Přitom, když Solženicyn mluvil o západní morálně zkrachovalé kultuře, představil se, že mluví k Západu jako jeho přítel. Odsoudil západní politiky a diplomaty za jejich slabost v jednáních s Moskvou, jak uvedl „proti celosvětové a dobře promyšlené strategii komunismu“. Podle něj Západu mohou pomoci v jeho boji jen morální hodnoty a prezident Carter si musí vybrat mezi konfrontací a spoluprací se SSSR. Velké pobouření mezi profesory a studenty vyvolalo to, když Solženicyn odsoudil americké protestní hnutí proti válce ve Vietnamu, a to slovy, že Vietnam je záminkou k mobilizaci národa.

Americké noviny o něm tehdy napsaly, že jde o zbohatlíka, který „vede svatou válku“. Zklamaný Západ a zejména jeho intelektuálové psali do novin o něm a o svém zklamání se závěrem, že Solženicyn není ani spisovatel, ani historik a že je pouhým kronikářem své smutné osobní zkušenosti. Jedním slovem šílenec. I u nás známý italský spisovatel Carlo Cassola napsal do deníku Il Mondo, že v případě Solženicyna se jedná o pompézního řečníka, který je bezcenným spisovatelem, kdy každý provinční zpravodaj píše lépe. Další velký italský literát Alberto Moravia ho nazval „slavofilním nacionalistou“ a Umberto Eco pro změnu mluvil o „průměrném Dostojevském“.

V té době Alexandr Solženicyn představoval jak nebezpečí pro komunismus, tak se stal nepřítelem konformních západních spisovatelů. I přes nevoli určitých západních kruhů a intelektuálů Solženicyn neustal ve svém boji a stále, jak mohl, poukazoval na nedostatky Západu a jeho kultury. Evidentní se to stalo při bombardování bývalé Jugoslávie letadly NATO. Stejně jako jeho projev na Harvardově univerzitě se stalo věhlasným prohlášení k tomuto bombardování, které citovala tehdy západní média: „Nejhorší na tom je, co se dnes děje. O bombardování Srbska je těžké mluvit. Nejhorší je skutečnost, že nás NATO přemístilo do nové éry. Stejně jako Hitler si pohrával s dobrodružstvím a Německo vyloučil z Ligy národů... Stejně Spojené státy a NATO hodily za hlavu OSN, kolektivní bezpečnostní systém, uznání suverenity států. Začaly tím novou éru: kdo je silnější a může si vše dovolit… To je děsivé.“

Když se nakonec slavný spisovatel v roce 1994 vrátil do Ruska, postavil se proti excesům, ke kterým došlo v průběhu 90. let 20. století se zaváděním kapitalismu v Rusku. Navíc se postavil proti ukrajinské nezávislosti. Těšil se ze vzestupu Putina a oživení národního cítění. S Putinem jej spojovala představa, že Rusko je „jedinečné“ a „jiné“ na rozdíl od západní liberální kultury. Tito dva si velice rozuměli a jeden vychvaloval druhého. Krátce před svojí smrtí v roce 2007 ruský spisovatel na adresu prezidenta pronesl: „Putin přinesl pomalé a postupné znovuzrození Ruska.“ Předtím Vladimir Putin navštívil spisovatele v jeho domě, kde mu sklonil poklonu tím, když prohlásil, že velká část jeho politického programu pro Rusko „do značné míry odpovídá tomu, co je napsáno v Solženicynově díle“.

Potud Mirko Raduševič. A nyní tedy sám Alexander Solženicyn a podstatná část jeho projevu o „rozděleném světě:

Kdybych dnes mluvil ve své zemi, soustředil bych pozornost v rámci rozbitého světa na neštěstí Východu. Protože však už čtyři roky musím žít zde, na Západě, a protože mám před sebou západní posluchačstvo, bude užitečnější, když tu představím některé rysy současného Západu tak, jak je vidím.

Co asi na dnešním Západě bije cizince do očí? Občanská statečnost zmizela nejen ze západního světa jako celku, neprojevuje ji žádný z jeho států, žádná vláda, žádná strana, a ovšem ani OSN. Tento úpadek odvahy je zvlášť patrný na řídící vrstvě inteligence, takže vzniká dojem, jakoby odvaha zmizela ze společnosti vůbec. Jistě - je zde samozřejmě ještě mnoho individuální odvahy, ale to nejsou lidé, kteří by udávali tón životu společnosti.

Politické a intelektuální elity vykazují známky úpadku, slabost, nerozhodnost činů, slov a ještě více teoretických úvah, v nichž ochotně nabízejí důkazy, že tento způsob jednání, zakládající politiku určitého státu na servilnosti a zbabělosti, je pragmatický, racionální a oprávněný, a to na jakékoli intelektuální i mravní úrovni.

Tento úpadek odvahy, který tu a tam již vede k naprosté ztrátě jakékoli mužnosti, je se zvláštní ironií podtrhován tam, kde titíž činitelé projevují nečekané návaly statečnosti - vůči vládám bez moci, vůči slabým státům, které nikdo nepodporuje a vůči proudům, které všichni odsuzují a které zjevně nemohou nikomu ublížit. Zato jim slova zamrzají v ústech a ruce klesají před každou mocnou vládou či hrozivou silou, před agresorem a před internacionálou teroru.

Je třeba připomínat, že úpadek odvahy se vždy považoval za začátek a předzvěst konce?

Bezduché právnictví

Každý občan dostal vytouženou svobodu a s ní i takové množství a takový výběr hmotných statků, jaké měly zajistit štěstí - přinejmenším podle té laciné koncepce, která se v téže době vytvořila. Tato aktivní a tvrdá konkurence mobilizuje všechny myšlenky člověka a rozhodně neprospívá jeho svobodnému duchovnímu rozvoji. Už obyčejná biologie ví, že pro živočicha není dobré, aby si zvykl na velký blahobyt. V životě západní společnosti začíná dnes blahobyt odkrývat svou zhoubnou masku.

V souladu se svými cíli si západní společnost zvolila formu existence, která pro ni byla nejpohodlnější a kterou bych označil jako právní. Je-li člověk z právního hlediska v právu, nikdo od něho nemůže chtít víc. Chtějte na něm, aby se dobrovolně obětoval nebo podstoupil nějaké riziko – budete vypadat jako naprostý pitomec. Dobrovolné sebeomezování se téměř nevyskytuje: všichni se věnují seberozpínání, až z právních rámců začíná vycházet tichý praskot.

Celý život jsem prožil v komunismu a tvrdím, že společnost, kde neexistuje nestranná právní instance, je hrozná věc. Ale ani společnost, která má na všechno jen a jen právní instanci, není opravdu důstojná člověka. Když je celý život proniknut právními vztahy, vytváří se ovzduší mravní prostřednosti, které otravuje nejlepší podněty v člověku. Právní berle nemohou stačit, aby ve zkouškách, které ohrožují toto století, lidé obstáli vzpřímeni.

Přelud svobody bez povinností

V dnešní západní společnosti lze konstatovat nerovnováhu mezi svobodou dělat dobré a dělat zlé. Obrana práv jednotlivce je dovedena do takové krajnosti, že společnost sama je bezbranná vůči některým svým členům: pro Západ je už na čase, aby začal víc zdůrazňovat lidské povinnosti, než lidská práva. Ve srovnání se svobodou dělat dobré má svoboda destruktivní a nezodpovědná daleko širší pole působnosti.

Například zneužívání svobody pro páchání mravního násilí na mládeži: pouhým teoretickým protějškem svobody nabízet filmy plné pornografie, zločinu a satanismu, je svoboda mládeže na takové filmy nechodit. Tak se ukazuje, že život pojatý takto právně a výhradně právně se nedokáže bránit zlu a nechává se pozvolna nahlodávat. A když v některé zemi začne státní moc rázně potlačovat terorismus, veřejné mínění ji ihned obviní z pošlapávání občanských práv zločinců atd.

Tisk padělá veřejné mínění

Tisk – a říkám-li tisk, myslím tím hromadné sdělovací prostředky vůbec – se přirozeně těší té nejlepší svobodě. A k čemu ji používá? Dává si pozor, aby nepřekročil zákonný rámec, ale překračuje skutečnosti a zkresluje proporce bez jakékoli skutečné právní zodpovědnosti. Stalo se už někdy, že původci dezinformace veřejně přiznali svou chybu? Vinu? Ovšem že ne, protože by to vadilo prodeji.

V takových případech to odnese stát, novinář se z toho vždycky dostane a můžete se vsadit, že bude se stejnou sebejistotou psát opak toho, co tvrdil dříve. Tisk má moc padělat veřejné mínění stejně, jako je kazit. Jednou nasazuje teroristům hérostratovské věnce, jindy odhaluje i obranná tajemství vlastního státu a jinde zase nestoudně vniká do soukromí slavných lidí pod heslem „každý má právo vědět!“ (lživé heslo lživého století). Protože daleko výš stojí dnes potřebnější heslo – dnešnímu člověku vyrvané právo: PRÁVO ČLOVĚKA NEVĚDĚT. Nezaneřádit svoji Bohem stvořenou duši pomluvami, žvásty, hloupostmi. Lidé, kteří opravdu pracují a žijí naplněný život, nemají zapotřebí této mnohomluvné záplavy ohlupujících informací. Právě v tisku nejvíce vyniká ten spěch a ta povrchnost, které jsou duševní nemocí 20. století. Jít k jádru problému je mu zakázáno.

Cenzura pod maskou módy

Západ, který nemá cenzuru, přece jen provádí pečlivý výběr a odděluje myšlenky, které jsou v módě, od těch, které nejsou. A i když ty druhé nezakáže, nemohou se opravdu vyjádřit ani v periodickém tisku, ani v knihách a rovněž ne v universitním vyučování.

Tak se ve veřejnosti zakořeňují předsudky a zemí prochází slepota, nemoc v našem dynamickém století krajně nebezpečná. Vezměte například iluzi zdejších lidí, že rozumějí dnešní světové situaci. Tato iluze obaluje hlavy tak tvrdou skořápkou, že jí nepronikne žádný hlas, který k nám přichází ze 17 zemí východní Evropy a východní Asie, dokud ji nevyhnutelná palice nerozbije na kusy.

Duchovní vyčerpání západní společnosti

Nikdo z přítomných mne nebude, doufám, podezírat, že jsem se pustil do této zaujaté kritiky západních systémů proto, abych na jejich místo vyzvedl myšlenku socialismu. Rozhodně nikdy nebudu navrhovat socialistickou alternativu.

Kdyby se mě však někdo naopak zeptal, zda bych navrhoval dnešní Západ tak, jak je, za vzor pro svou zemi, musel bych odpovědět upřímně: NE. Nemohu doporučit vaší společnost jako ideál pro proměnu společnosti naší. Při bohatství duchovního rozvoje, které naše země získala utrpením v tomto století, není západní systém v současném stavu duchovního vyčerpání nijak přitažlivý. Pouhý výčet zvláštností vaší existence, jak jsem jej tu nastínil, naplňuje člověka nejhlubším zármutkem.

Je nepopíratelnou skutečností, že na Západě se charakter člověka oslabil, kdežto na Východě upevnil. Náš národ za šest a národy východní Evropy za tři desetiletí prošly duchovní školou, která nechává zkušenost Západu daleko za sebou. Složitý, smrtelný a drtivý život tam vychoval charaktery silnější, hlubší a zajímavější než západní život s řízeným blahobytem.

Z toho důvodu by proměna naší společnosti ve vaši znamenala v některých ohledech vzestup, ale v jiných - mnohých - úpadek. Společnost jistě nemůže trvale žít na dně propasti bez zákonů, jak je tomu u nás, ale bylo by pro ni výsměchem, kdyby měla zůstávat na spořádaném povrchu bezduchého právnictví, jak to děláte vy. Lidská duše sklíčená desetiletími násilí touží po něčem vyšším, vřelejším a čistším, než je to, co může dnes nabídnout masově rozšířená existence na Západě, která se jako navštívenkou ohlašuje odporným tlakem reklamy, hrubostí televize a nesnesitelnou hudbou.

Kdo se chce bránit, musí být připraven zemřít

Žádné sebevětší zbrojení Západu nepomůže, dokud sám nepřekoná ztrátu své vůle. Pro duchovně oslabeného kapitulanta se výzbroj sama stává přítěží. Kdo se chce bránit, musí být připraven zemřít. A to je vzácná vlastnost ve společnosti vychované v kultu pozemského blahobytu. A tak zbývají jen ústupky, odklady a zrady.

Nezbývá tedy, než hledat chybu u samého kořene, v samých základech novověkého myšlení. Myslím tím převládající západní pojetí světa, vzniklé v renesanci, a politiky, vytvářené v osvícenství, základ všech věd o státu a společnosti. Můžeme jej nazvat „racionalistický humanismus“ nebo „humanistická autonomie“. Je to směr, který prohlašuje a uskutečňuje autonomii člověka vůči všem silám, které jsou nad ním.

Můžeme také mluvit o antropocentrismu, myšlence, že člověk je středem všeho, co existuje. Humanistické vědomí se prohlásilo našim vůdcem, popřelo existenci zla v lidském nitru a za nejvyšší cíl vytklo nabývání pozemského štěstí: tak vložilo do základu novodobé západní společnosti nebezpečný sklon klanět se člověku a jeho hmotným potřebám. A tak svoboda sama rozhodně nemůže vyřešit všechny problémy lidské existence. Naopak - nese s sebou řadu dalších.

Pravé zpátečnictví

Ale přesto přiznávaly první demokracie, včetně začínající americké, všechna práva lidské osobě jakožto cíli Božímu. Jinými slovy, svoboda byla člověku svěřena jen pod podmínkou a za předpokladu trvalé náboženské odpovědnosti. Postupem doby sice Západ s úspěchem a více než dostatečně obhájil práva člověka, ale v člověku zcela zakrnělo vědomí jeho odpovědnosti před Bohem a před společností.

Tak se humanismus vyvíjel k materialismu, stával se víc a víc terčem socialistických a později komunistických spekulací, takže už v roce 1844 mohl Marx napsat, že „komunismus je naturalizovaný humanismus“. Není náhodou, že se všechny znaky, tj. komunistická hesla, točí kolem Člověka s velkým »Č«. Silnější, přitažlivější a vítěznější je vždy ten proud materialismu, který vede více doleva, je tedy důslednější.

A humanismus, který úplně ztratil své křesťanské dědictví, nemůže v této soutěži obstát. Že se komunistický řád mohl udržet a na Východě tak upevnit, je dáno tím, že byl horlivě podporován skutečnými masami západní inteligence, která cítila svou příbuznost s ním. Jeho zločiny přehlížela, a když už je nebylo možno přehlížet, snažila se je ospravedlnit. Právě proto je úloha Západu tak těžká - obstát vůči Východu.

Vkládali jsme příliš velké naděje do politicko-sociálních proměn a teď se ukazuje, že nám berou to, co máme nejcennějšího: náš vnitřní život. Na Východě po něm šlape komunistická strana, na Západě obchod (trh). Sama skutečnost rozbitého světa není tak děsivá, jako to, že hlavní části tohoto světa jsou napadeny podobnou chorobou. Lpět dnes na osvícenských formulích je pravé zpátečnictví.

(Přeloženo z ruského originálu, uveřejněného ve sborníku A. Solženicyn: Publicistika – Staťji i reči, YMCA-Press, Paříž 1981)