„Sbohem a kdybychom se víckrát nesetkali

bylo to překrásné a bylo toho dost

Sbohem a kdybychom si spolu schůzku dali

možná že nepřijdem že přijde jiný host.“

Kdo tvrdí, že nikdy nečetl, ať sám pro sebe v přednočním šeru, nebo nějaké té -náctileté věčné první lásce tyto verše, ten si je čítá – ke svému prospěchu – dodnes. Pokud jste si do svého života vpustili onen nepolapitelný živel zvaný poesie, je vysoce pravděpodobné, že právě tyto verše Vítězslava Nezvala byly mezi prvními, o které jste zakopli, šmátrajíce v rodičovské knihovně po nových obzorech. Hned vedle náležitě ohmataného svazku poetického dramatu Manon Lescaut. Bývaly časy, že podobné knihy byly přítomny snad v každé rodině. Věřívalo se totiž, a nikoli jen v nějakých urputně intoušských kruzích, že poesie dává životu vůni a jakýsi hlubší smysl. Těmto časům je odzvoněno. Dnešní čtenářské zážitky se odehrávají povětšinou nad výpisy z bankovních účtů.