Petr Žantovský: Příběhy s otevřeným koncem. Díl 8 - Historie se ráda opakuje

20.02.2017 14:10

PŘÍBĚHY S OTEVŘENÝM KONCEM Není to tak dlouho, co jsme na tomto místě připomínali dvacetiletí dělící nás od podpisu česko-německé deklarace z roku 1997, která měla ambici uzavřít nekonečné tahanice o vzájemné historické dluhy či resentimenty, táhnoucí se mezi Čechy a Němci celou druhou polovinou minulého století – až do našich dní. Dnes se vrátíme k témuž tématu z jiného, ale neméně poučného konce.

Petr Žantovský: Příběhy s otevřeným koncem. Díl 8 - Historie se ráda opakuje
Foto: Hans Štembera
Popisek: Petr Žantovský

Je tomu totiž právě 80 let, kdy byl československou vládou vyhlášen Program národnostní politiky (neboli Únorová dohoda), kde vláda Milana Hodži 18. února 1937 stanovila základní rámec národnostního vyrovnání v Československu. Vláda se v prohlášení zavázala k hospodářské pomoci německým oblastem, přidělování veřejných zakázek a obsazování pozic ve státní správě podle národnostního klíče. Únorová dohoda měla být jistou bariérou (samozřejmě ale hlavně ústupkem) vůči sílícímu radikalismu (zejména Sudetoněmecké strany), a také výrazem snahy vytvořit lepší podmínky pro úpravu vztahů s Německem. Sudetoněmecká strana dohodu hned 20. února 1937 odmítla.

Abychom této události rozuměli v celých souvislostech, neškodí si připomenout několik důležitých momentů z historie sudetoněmecké politiky. Vedle německých sociálních demokratů a křesťanských sociálů – lidovců,  fungujících na našem území dávno před Hitlerem, začala Sudetoněmecká strana vedená Konradem Henleinem nabývat navrch velmi brzy po svém založení. V rámci příprav na založení strany se Henlein zúčastnil turnerských slavností zahraničních Němců ve Stuttgartu, kde byl přijat Adolfem Hitlerem. Nová organizace pod názvem Sudetoněmecká vlastenecká fronta (Sudetendeutsche Heimatsfront, SHF) se ustavila 1. října 1933, tedy  téměř okamžitě poté, co Německo ovládl Hitler.

Organizace měla – podle vstupního prohlášení - odstranit politické stranictví a pečovat o celý „sudetoněmecký kmen“ bez ohledu na jednotlivé stavy. Je zřejmé, a dále se to zřetelně ukáže, že tato deklarace byla jen špatně padnoucí zástěrkou skutečných iredentistických snah v duchu budoucího hesla Heim ins Reich. Snaha „odstranit politické stranictví“ až příliš smutně připomíná pojem nepolitické politiky. V Henleinově provedení šlo o anulaci vlivu tradičních německých politických struktur, které v rámci Československa dlouhodobě státotvorně fungovaly, a jejich nahrazení zcela novým typem kolektivního nacionálního aktivismu, který se nehlásil k nějaké tradičné pravo-levé politické ideologii, soustřeďoval se výhradně na vytvoření co nejpočetnější (a tedy nejsnáze ovladatelné, vnitřně zcela nediferencované) masy. Ta pak měla za úkol být předvojem a pátou kolonou Třetí říše v našich zemích, což se nedlouho poté i podařilo uskutečnit.

Henlein původně ve svých projevech (až do roku 1937), zdůrazňoval údajný odstup od německého národního socialismu a ujišťoval o loajalitě k Československému státu a zdůrazňoval uznání myšlenky občanských svobod. Například 9. října 1934 pro Rumburger Zeitung prohlásil, že odsuzuje jak pangermanismus, tak panslavismus a odsuzuje i fašismus, nacismus a bezbřehý liberalismus. Doslova pravil: „Říkám jasně, že jsem s hitlerismem nikdy neměl a nemám nic společného. Německý nacionální socialismus končí pro nás na hranicích, stejně jako tam končí SHF.“

V prosinci 1935 byl Henlein pozván do Velké Británie na pozvání Královského institutu pro mezinárodní záležitosti. Ve svém projevu připustil, že i sudetští Němci mají díky svému radikalismu vinu na špatných vztazích mezi Čechy a Němci, ale zároveň ostře kritizoval českou politiku ve vztahu k menšinám. Na přednáškovém turné v Londýně byl pak Henlein ještě třikrát, v letech 1936, 1937 a 1938. Setkal se s např. i s W. Churchillem. Stále však prohlašoval, že se snaží o řešení problému sudetských Němců v rámci Československa.

Jenomže šlo jen o slova. Realita byla o něčem jiném. Od léta 1934 bylo zahájeno financování činnosti SHF z Říše. 30. dubna 1935 se SHF přejmenovalo na Sudetendeutsche Partei, aby se jako politická strana mohla zúčastnit parlamentních voleb. Od listopadu 1937 vedení SdP koordinovalo svoji politiku s vedením NSDAP tak, aby došlo k oddělení Sudet od československého státu a došlo k integraci oblastí s převážně německým obyvatelstvem s německým státem.

Československá vláda dávala zpočátku jasně najevo, že nepočítá se spoluprací s SdP, ale hodlá nadále jednat jen s tradičními německými stranami (ty ale zastupovaly jen maximálně 30 % voličů z řad sudetských Němců). Vláda proto byla zanedlouho nucena zahájit jednání s SdP. Československá vláda tedy 18. února 1937 přijala Program národnostní politiky, kterým vyšla vstříc požadavkům sudetských Němců. S tímto dokumentem souhlasily všechny sudetoněmecké demokratické politické strany, avšak SdP, jak už bylo řečeno, ho ihned zavrhla. Bylo naprosto zřejmé, že hesla o zlepšení situace sudetských Němců v ČSR jsou záminkou, aby mohlo dojít k naplnění cíle pro německé nacionalisty prvořadého – rozbití Československa a získání jeho území.

Toto potvrdil později i sám Henlein, když ve svém projevu ve Vídni dne 4. března 1941 mimo jiné řekl: „Právě zde, v dunajské kotlině a Sudetech povstali první hlasatelé Velkého Německa, právě zde zapustila kořeny idea pangermanismu… Abychom se zpočátku vyhnuli zásahům českých úřadů a rozpuštění, museli jsme zpočátku skrývat naši příslušnost k nacionálnímu socialismu. … Během několika let se sudetským Němcům podařilo ohrozit vnitřní stabilitu Československa tak zásadně, že bylo zralé na likvidaci…“

Pokud se ještě pohybujeme v dimenzích druhé poloviny 30. let, kdy celá Evropa byla značně rozkolísána a nejistá ve svých někdejších hodnotách (na pozadí arogantního, ale pro mnohé charismatického nacismu), stojí za to zmínit, jak sudetoněmecká partaj uspěla v parlamentních volbách. Tato čísla se v učebnicích příliš nevyskytují, protože by bylo nutné je doprovodit náležitými vysvětlivkami, ale to se chce jen málokomu. Dnes se o to tedy pokusme.

V roce 1935 šlo v pořadí o čtvrté a zároveň poslední parlamentní volby (dříve 1920, 1925, 1929) během první republiky. Voleb se účastnilo 16 stran a koalicí, z nich mandáty získalo 14 subjektů. Zvoleno bylo 300 poslanců a 150 senátorů. Důležitý detail: volební účast byla povinná a za neúčast u voleb hrozila sankce. Volby vyhrála jednoznačně Sudetoněmecká strana. Ve volbách do Poslanecké sněmovny získala 15,18% hlasů, což jen díky dobovému přepočtu přetavila v pouhých 44 mandátů oproti 45 mandátům agrárníků (kteří však měli skoro o procento nižší volební výsledek). Abychom si to představili v absolutních číslech: sudeťáky volilo víc než milion a čtvrt voličů. Ostatní tradiční české strany (národní socialisty, sociální demokraty, komunisty, lidovce – agrárníky nepočítaje) volil jen cca dvojnásobek voličů. Což odpovídá tehdejšímu rozvrstvení obyvatelstva, kdy Němců byla skoro třetina, alespoň v českých zemích. Obdobně dopadly i volby do Senátu – Sudetští Němci 15 % (přes milion hlasů), agrárníci (v závěsu -14 %) – a další struktury v zásadě kopírují výsledky Sněmovny. Není tedy divu, že henleinovcům narostla křídla. A že předtím slibovali loajalitu republice, kdo by se tím - na pozadí tak oslnivých volebních výsledků - zabýval!

V čem tkví důvod těchto výsledků a proč se jejich analýzou obvykle nezabývají ani středoškolské učebnice? Inu proto, že vyžadují aspoň triviální politologické zamyšlení. Výsledky českých tzv. standardních stran byly průmětem politické volby, zatímco výsledky sudeťáků nebyly způsobeny volbou racionální, založenou na ekonomických, sociálních a jiných tradičních kritériích, nýbrž ryze na kritériu národnostním, tedy emocionálním. Ano, je pravděpodobné, že dobová česká reprezentace se nezachovala vždycky úplně optimálně při zamýšlení se  nad otázkami etnických a národnostních menšin, a v okamžiku, kdy přijala dnes vzpomínané výroční memorandum z roku 1937, už bylo vlastně pozdě. Podstatné je jiné poučení: ani sebevětší porce rozumu v politice zpravidla nemá mnoho šancí proti dovedně využité emocionalitě, to za prvé. A za druhé? Nikdy nevěřte nejbližšímu spojenci: obvykle se z něj stane nejzavilejší a neúkladnější zrádce a nepřítel.

Toto poučení ostatně přetrvalo věky a má svůj smysl i dnes, nezdá se vám?

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

14:55 Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

Když Zdeněk Mahler v roce 2011 přebíral Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní dílo, nebylo je…