Proto se opět mává praporem demokracie, verbují se školáci i veteráni, svolávají se do boje. Volby totiž nedopadly tak,  jak si přáli. Těm poraženým schází respekt k výsledkům voleb, nedorostli do té, jimi často provolávané demokracie. Jsou to ti stále stejní nesmiřitelní, mají  již své jméno, Pražská kavárna, či Panská jednota. Je otázkou proč to všechno dělají ?  Ku prospěchu nás občanů, nebo ku svému prospěchu?

Od statistiků, bankéřů i ekonomů se totiž dovídáme, jak se nám daří, s výsledky můžeme být velice spokojeni. Ekonomika po několik let roste, klesá nezaměstnanost, kdo chce pracovat práci najde, roste HDP, česká koruna posiluje, rostou platy, důchody  i vklady, domácnosti utrácí,  jezdíme na nákupy i na drahou dovolenou do zahraničí. Prezident M. Zeman i A. Babiš mají vysokou důvěru občanů. Po těchto dobrých zprávách si myslím, na rozdíl od těch bubnujících z té kavárny, jsme „opravdu dobří“. Nebo je to jinak?

Ale je to jen můj dojem a převážně asi i těch ostatních obyčejných občanů. Tedy těch, co žijí svými běžnými starostmi a prací pro svou rodinu. Také ti z venkova nenaříkají, přitom bojují o svou poštu, školu, o svého lékaře, o svůj malý obchod ze základními potravinami… Za sněhu, deště, vánice čekají na svůj jediný autobus do zaměstnání, do školy. Mají daleko do věhlasné nemocnice, k odbornému lékaři, do střední či vysoké školy. Jejich platy nedosahují často ani polovinu té „pražské“ mzdy.  Místo exotické dovolené, dovolenou tráví doma na zahrádce, nebo někde pod stanem, či na dece u rybníka, … přesto nenaříkají. Naopak, radují se i z drobných úspěchů. Jsou hrdí na Českou republiku.