Pochod institucemi, neboli pomalá infiltrace státu novými idejemi, jak ji předestřel ve třicátých letech neblaze proslulý Antonio Gramsci - italský komunista, zklamaný ze Sovětského svazu, odklánějícího se od pravého marxismu - se u nás rychle blíží do finiše.

Takzvaná práva menšin, jako jeden z mnoha nástrojů kulturního boje (v němž jde o něco úplně jiného než menšiny), jsou ve všech ohledech vyvyšována s drastickou důsledností. To vše samozřejmě za horlivé podpory současné „pokrokové“ vlády, kde premiérem Sobotkou dosazení militantní kulturbolševici obsadili důležité posty.

Tvůrci nových zítřků

Revolucionáři posílili z našich daní skrze Dienstbierovo „ministerstvo pravdy a lásky“ již vytvořenou rozsáhlou síť ideových komisařů a konfidentů, složenou z tzv. „neziskovek“, která metastázuje celý státní aparát. Kdokoliv z úředníků by se odmítl podřídit rozhodnutím „revolučního výboru“ je nejprve přes své nadřízené upozorněn, aby se zařadil. Pokud to nepomůže, je zlikvidován ministerským rozhodnutím, případně ještě skandalizován v médiích.

Ani v časech nejtužší normalizace neútočili tehdejší držitelé moci na tradiční rodinu, přirozený pilíř společnosti, tak likvidačními metodami jaké ti současní praktikují dnes

Nejkovanější kulturní levičáci drží v Sobotkově vládě ministerstva práce a sociálních věcí, zahraničí, kultury - a samozřejmě školství. Právě toto ministerstvo je pro realizaci sociálně inženýrských experimentů klíčové. Není divu, že jej Sobotka svěřil Dienstbierově pravé ruce, zapálené soudružce Valachové.